Smutek má jen z toho, že ji nedávno opustily dvě velké kamarádky z války - spoluzakladatelka Terezínské iniciativy Dagmar Lieblová a světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková.
S oběma stejně starými dívkami prožila anabázi od terezínského ghetta až po vyhlazovací tábor v Osvětimi-Březince a naposledy Bergen-Belsen v Německu, kde zdevastované vězně osvobodila britská armáda.
„Dodnes mi je záhadou, že jsem to všechno přežila. S Dagmar i dalšími pamětnicemi jsme se vždycky smály, že jsme se dožily tak vysokého věku, protože jsme odkojené Osvětimí,“ vypráví Hana Tvrská.
O peripetiích svého života se už navyprávěla stovky hodin na besedách hlavně se studenty a školáky. Vzpomíná na dětství v Protivíně, kde měli její rodiče prodejnu se smíšeným zbožím. Jako malá chodila na hodiny hry na piano. Obchod, kde pomáhala, zabral většinu týdne.
„Prodávalo se i v neděli dopoledne. Po nedělním obědě vždycky řekl tatínek: Hanďo, pojď nám zahrát. Spustila jsem Straussův valčík Na modrém Dunaji,“ zasní se.
Zažila selekci německého lékaře Josefa Mengeleho
Pro tříčlennou mladou židovskou rodinu Weilových skončil normální život po 15. březnu 1939. Ještě předtím uvažovali o emigraci, ale nakonec převládlo přesvědčení, že lepší bude zůstat.
Hned v prvních týdnech okupace Československa poznali nacismus zblízka. Obchod museli zavřít, nesměli chodit na veřejné akce a na oblečení si přišili Davidovu hvězdu.
K transportu do terezínského ghetta nastoupili v Českých Budějovicích 18. dubna 1942. Tehdy se poprvé jejich jména změnila na čísla. Podruhé pak po příjezdu v dobytčím vagonu do Osvětimi před Vánoci roku 1943.
Zde zažila i osudovou selekci německého lékaře Josefa Mengeleho. Jako patnáctiletá se dostala i s matkou na správnou stranu.
„Ani nevím, jakým zázrakem. Chodili jsme před ním po nástupišti nahé a on ukazoval prstem doprava, nebo doleva. Znamenalo to do plynu, nebo na práci, ale to jsme ještě netušily. S maminkou jsme naštěstí pořád byly spolu a vzájemně si dodávaly naději. Tatínek zemřel v Osvětimi v dubnu 1944 na celkové vyčerpání,“ dodává Hana Tvrská se smutkem.
Koncem války pomáhala s dalšími vězni odklízet trosky a mrtvá těla v rozbombardovaném Hamburku, 15. dubna je osvobodili Britové v koncentračním táboře Bergen-Belsen, kam je nacisté svezli k likvidaci vyhladověním. Haně bylo sedmnáct, vážila 34 kilogramů.
Válku nepřežilo z příbuzenstva 67 lidí
„Jak se blížil konec války, vyprávěly jsme si s holkama vždycky večer, co prvně uděláme, až přijedeme domů. Dohadovaly jsme se, jestli se nejdřív vykoupeme, nebo si uvaříme třeba polívku. Nakonec to bylo jinak. Britové nám zajistili sprchy a jídlo. Moc jsme toho jako podvyživené stejně sníst nemohly. Hodně vězňů na to umřelo. Pořádný oběd jsme s maminkou snědly až u příbuzných v Praze. K nim jsme dojely začátkem června a zůstaly u nich pár dní. Oni také přežili Terezín. Od nich jsme poslaly dopis do Protivína, že se vracíme a potřebujeme zajistit bydlení,“ loví útržky v paměti.
Červen 1945 zářil a voněl. Všude hrála hudba, tancovalo se. Někteří lidé ještě čekali na známé, kteří se postupně vraceli domů z lágrů nebo z ciziny. Také matku s dcerou Weilových vítali staří známí v rodném Protivíně. Jejich dům byl ale obsazený nájemníky, nikdo s jejich návratem moc nepočítal.
„Město nám připravilo k bydlení vilu Na Libochově. Vystěhovali z ní Němce Adolfa Hitla, který kolaboroval s nacisty. Celý ten obrovský barák Hitla, který nám jménem připomínal Hitlera, jsme měly samy dvě k dispozici. Byly jsme v těch prostorách nešťastné. Po pár dnech jsme objevily prázdný byt na náměstí, který před válkou obývali naši příbuzní, kteří se nevrátili z koncentráku. Tam jsme se nastěhovaly, tam nám bylo zase dobře,“ popisuje první poválečné týdny Hana Tvrská.
V roce 1949 se vdala, předtím měla tři roky vážnou známost. Jak říká, maminka jí vdávání povolila, až když dosáhla 21 let.
„Ona byla na takové vztahy přísná a myslela si, že za ty tři roky jsme si dali s budoucím mužem nanejvýš pusu. Kdyby všechno, chudák, věděla,“ žertuje drobná žena se zářícíma očima.
Po válce chvíli chodila opět na hodiny klavíru, který milovala, později pracovala jako prodavačka v galanterii. Do rodného domu s obchodem v přízemí se nastěhovala znovu jen její maminka. Dnes má paní Hana pět vnoučat a 13 pravnoučat.
„Někdy vzpomínám na válku a nechápu, že jsem se z Auschwitzu vrátila. Je to pro mě pořád záhada. Proč zrovna já… Byly to samé náhody. Ráda se dívám na naše děti. Jsou pro mě štěstím. Válku nepřežilo z příbuzenstva 67 lidí, vrátily jsme se s maminkou samy. Teď už je nás v rodině zase víc,“ usmívá se Hana Tvrská.
