„Dlouhodobě se věnuji pedagogice a zajímají mě alternativní divadla. Postupem času se pro mě činohra stávala stále užší. Nejsem natolik stará, abych nemohla trochu riskovat,“ říká několikanásobná držitelka Jihočeské Thálie.
Nedávno jste udělala velké životní rozhodnutí, jak se teď máte?
Nestalo se to v uplynulých dnech. Své rozhodnutí jsem oznámila šéfce činohry Janě Kališové v létě. Ale na veřejnost se to dostalo až teď. Řekla jsem to v souboru rok dopředu, abych na to všechny připravila.
Jaké to tedy bylo, uvědomit si, že končí jedna zásadní éra?
Nejkrásnější chvíle, kdy jsem odhodila desetikilový batoh ze svých zad, nastaly před létem. Úmyslně jsem zavřela jedny dveře, další už se pootevírají, ale kam přesně povede moje cesta, to nevím. Vnitřně jsem se moc osvobodila. Získala jsem volnost. Nejsem submisivní osobnost. Činohra je velmi těžké povolání. Stojíte u nástěnky a čekáte, jestli jste obsazeni, nebo ne. Já už to takhle dál nechci.
Lenka Krčková (42 let)Narodila se 14. dubna 1973 v Českých Budějovicích. Od dětství se věnovala divadlu a sólové recitaci. Vystudovala činoherní herectví na DAMU. Čtyři roky působila v Divadle v Celetné v Praze, od roku 2000 je členkou činohry Jihočeského divadla. Má několik cen Jihočeská Thálie, za roli v dramatu Advent byla v širších nominacích na celostátní Cenu Thálie. Působí ve Studentském univerzitním divadle, vyučuje na ZUŠ Bohuslava Jeremiáše. Má devítiletou dceru Annu, jejím partnerem je Jiří Šesták, senátor a bývalý ředitel Jihočeského divadla. |
Podobná rozhodnutí dělají herci, když jdou do jiného angažmá. Vy ale chcete více učit a sama studovat.
Hraje v tom roli spousta faktorů. Můj věk, bilancuji, přemýšlím, kudy vede moje cesta, a rozvíjím se. O studiích jsem zpočátku neuvažovala, ale věděla jsem, že chci z činohry na čas odejít. Dlouhodobě jsem vnitřně věděla, že chci dělat i jiné věci. Věnuji se pedagogice a zajímají mě alternativní divadla. Postupem času se pro mě činohra stávala stále užší. Nejsem natolik stará, abych nemohla trochu riskovat.
Už jste se přihlásila na nějakou školu?
Ještě v divadle dojíždím aktuální sezonu a zkouším. Jsem tu stále zavázaná. Začala jsem ale učit na budějovické Základní umělecké škole Bohuslava Jeremiáše.
Tam už jste dříve působila, ne?
To bylo na jiné umělecké škole, na Piaristickém náměstí. Zajímavé ale je, jak ta současná spolupráce vznikla. Už jsem byla rozhodnutá, že z činohry odejdu, a do týdne mi najednou volala ředitelka školy, jestli u nich nechci vyučovat literárnědramatický obor.
A co konkrétně byste ráda studovala?
Začnu oklikou. Už rok učím zaměstnance v jednom podniku osobnostní rozvoj, komunikaci a rétoriku. Dlouho jsem tomu odolávala, nechtěla jsem to nejprve dělat. Argumentovala jsem, že umím pracovat jen s dětmi a tvořivými lidmi, ale ne s „kravaťáky“. Ale když jsem tam nastoupila, tak jsem přehodnotila názor. Zjistila jsem, že to jsou úžasní lidé, se kterými se skvěle spolupracuje. Zároveň jsem poznala, že komunikace a rétorika je v naší společnosti velmi zanedbaná.
Vy v tomto ohledu zase zúročíte všechnu svoji praxi z divadla i „dramaťáku“.
Mám zkušenosti se studenty, z jeviště, mám za sebou mnoho rolí, psychologických postav. To je svět, který jim mohu otevřít a ukázat. Začalo mě to moc bavit. Byl to jeden z faktorů, který mě nakopl k mému rozhodnutí. A právě tímto směrem se chci vydat ve studiích. Mám spoustu praxe, nějakou teorii ze školy, ale chci se tomu věnovat více do hloubky. Už jsem hledala různé obory, je toho spousta. Ale ještě nejsem stoprocentně rozhodnutá.
Divadlu se věnujete od dětství, pocházíte z hudební rodiny. O to víc překvapuje, že chcete s činohrou úplně skončit. Nebojíte se, až přijde srpen a závěr sezony na točně v Krumlově?
Lhala bych, kdybych řekla, že nemám trochu strach. Ale je to spíš obava z nejistoty, co přijde. Na druhou stranu se moc těším na volnost. Dovolím, aby do mého života přicházely věci, které mají. V tuhle chvíli mi divadlo chybět nebude. Netvrdím, že se jednou na jeviště nevrátím. Cítím, že se potřebuji posunout. Až se třeba jednou vrátím, tak přinesu to, co jsem získala. Nechci, aby se pro mě herectví stalo rutinou a povoláním, což už vnitřně pociťuji, že to tam směřuje.
A přijmete od šéfky činohry aspoň nabídku na hostování?
V příští sezoně rozhodně ne. Já z divadla neodcházím proto, abych tam fungovala na jiné úrovni dál. Byla bych ráda, aby v příští sezoně dostaly příležitost kolegyně, které jich teď tolik neměly. Za dva roky třeba už na hostovačku kývnu.
V posledních letech jste měla samé krásné a výrazné role. Petrolejové lampy, Advent, Holka nebo kluk... Která ve vás nejvíc zanechala?
Zlomové pro mě samozřejmě byly Petrolejové lampy a role Štěpky. Na tu jsem dlouho čekala. Ale v poslední době pro mě byla vrcholem hra Pryč z Mullingaru, která měla premiéru v listopadu.
Proč?
Když jsem si ji přečetla, tak jsem zjistila, že postava Rosemary je přesně o mně. V Petrolejových lampách jsem musela vybojovat a obhájit svůj talent, teď už jsem to lidem mohla ukázat. Mullingar je svázaný se zemí, s přírodou, s moudrostí, kterou přijímáme. Nebyla to už urputná a násilná práce. Vše vznikalo v naprosté pohodě. Tahle hra sice asi trochu zůstane zapadnutá v povědomí diváků, ale já ji vnímám jako svůj vrchol v Jihočeském divadle. Byl to krásný dárek na rozloučenou.
V divadle jste od roku 2000. Zažila jste všechny proměny včetně té radikální v činohře v posledních dvou letech. Nehrálo to také roli ve vašem odchodu?
V žádném případě. Odcházím na základě svého osobního rozhodnutí. Neutíkám, neopouštím něco, co mi je nepříjemné.
A co na vaše rozhodnutí říkala dcera? Přece jen, od narození vás zná jen jako herečku.
Bude jí sice už deset let, ale v tomhle věku ještě nemohla hned pochopit můj důvod. Pro ni jsem vždy byla maminka, která se objevovala na jevišti. Ale už je můj parťák a porozuměla tomu. Teď více k divadlu přičichla. V Pryč z Mullingaru hraje mou postavu v dětství. Zná moje další aktivity. Navíc pokračuji ve Studentském univerzitním divadle, takže pro ni v tomto ohledu z divadla úplně nezmizím. Nakonec tedy pochopila.
