Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Železobetonový dům se vlnil, jako by byl z gumy, vzpomíná Čech na Nepál

  11:29aktualizováno  11:29
Ničivé zemětřesení o síle 7,8, které před měsícem připravilo v Nepálu o život osm tisíc lidí, zažili na vlastní kůži i čtyři dobrodruzi ze Slavonic. Bytelná budova se vlnila, jako by byla z gumy, a my věděli, že tohle může být náš konec, popisuje Jan Boháč zkušenost z Káthmándú.

V hlavním městě Nepálu žili lidé několik dní po ničivém zemětřesení hlavně na ulicích a ve stanech. | foto: archiv Jana Boháče

Majitel hotelu ve Slavonicích na Jindřichohradecku byl v himálájské zemi posedmé. A přes děsivý zážitek rozhodně ne naposledy. „Od té doby některé malicherné problémy neřeším. Cítím, že mi ten pocit už zůstane,“ říká.

Fotogalerie

Čtyřčlenná výprava měla do značné míry štěstí. Několikatýdenní trek v horách měli již za sebou a užívali poslední dny v hlavním městě. „Chtěli jsme jít koupit nějaké dárky do místních krámků. Naštěstí ale bylo zavřeno, tak jsme šli na oběd. Restaurace byla v dost bytelné železobetonové budově,“ líčí Boháč.

V momentě, kdy dojedli, přišlo zemětřesení. Zcela náhle. „Najednou začalo všechno lítat nahoru, dolů. Úplně jako by ten dům byl gumový. Což samozřejmě není možné, ale byl to dojem, který jsme měli všichni. Já jsem prostě viděl, jak se betonová podlaha vlní jako moře. Byl to nějaký optický klam,“ vypráví.

„Ať už to skončí“

Všichni se okamžitě zvedli a běželi ven. Nebo se o to snažili, protože sejít schodiště z prvního patra bylo velmi těžké. „Kluci vyběhli ven, ale já, protože jsem původem statik, jsem si řekl, že to v železobetonové budově bude bezpečnější. Člověk by čekal, že mu poběží v hlavě vzpomínky na rodinu a na děti. Ale vůbec. Já si jenom říkal: Sakra, ať už to skončí, ať už to skončí! Někde v zátylku jsem cítil, že je to špatné, že bych tam mohl umřít. To se mi nikdy v životě nestalo,“ vzpomíná.

V tu chvíli nikomu nedocházelo, že se jedná o obrovskou katastrofu. Člověk, který zemětřesení nezná, nedokáže určit, jakou má sílu. Jediné, co Boháč vnímal, byly okolní zdi.

„Připadal jsem si jako terminátor - jen jsem koukal po zdech a stropu a vyhodnocoval, co by kde mohlo spadnout, jestli to nepraská. Pak to skončilo a já vyšel ven. Bydleli jsme ve čtvrti Thamel, kde jsou kvalitní domy, takže tam to nebyla žádná katastrofa. Netušili jsme, že to zemětřesení mělo sílu 7,8 a že tisíce domů popadaly. My v tu chvíli neviděli žádné zřícené budovy,“ říká.

Čtveřice byla v šoku, a tak se vrátili zpátky, aby zaplatili za oběd. Obsluha na ně koukala jako na blázny. „Jediný, kdo tam zůstal, byli dva kluci, kteří tam seděli a kouřili hašiš. A byli tak zmaštění, že si žádného zemětřesení vůbec nevšimli. Kolem byl rozházený nábytek a střepy a jim to vůbec nevadilo,“ dokládá Boháč absurdnost situace.

Hned psali známí a rodina

Že se stalo něco strašného, začali paradoxně tušit až díky lidem z Česka. Od příbuzných a známých jim začaly chodit zprávy, zda jsou v pořádku. Postupně si dělali obrázek, jak rozsáhlou katastrofu zemětřesení způsobilo.

Mezitím přišel další silný otřes. Za těch dalších několik dnů, které skupinka v Káthmándú strávila, jich zažila 84. Z toho 25 jich bylo na 6. stupni a výš.

Nakonec šli první noc po zemětřesení spát do svého hotelu. To považuje zpětně Boháč za hroznou chybu a risk.

„Byli jsme blbí a ještě trochu v šoku. Bydleli jsme ve čtvrtém patře. Dali jsme si ještě nějaká piva, abychom usnuli. Což se nám podařilo, protože jsme dva otřesy zaspali. V pět ráno ale přišel jeden hodně silný. Málem nás to shodilo z postele. V tričku a trenkách jsme vyběhli ven. Tam už jsme viděli popadané domy. Zbytek dní jsme trávili na plastových židličkách v provizorním stanovém městečku v parku naproti americké ambasádě,“ vypráví.

Ve stanovém městečku žili společně s turisty z celého světa i místními. Panovala tam velká solidarita. „Všichni se k sobě hrozně hezky chovali. Chodili k nám cizí lidi a nabízeli jídlo. Nepálci jsou neuvěřitelně skromní a adaptabilní. I když jim třeba spadnul dům, tak byli šťastní, že to přežili. Udělali si provizorní domov z plachty, na vařiči si připravovali rýži a to jim stačilo. A pak se klidně o ni s vámi podělili,“ upozorňuje.

Po ničivém zemětřesení přitom neměl strach jen o sebe a své kamarády, ale také o dvě dívky, se kterými se před lety seznámil v Nepálu.

„Byli jsme tehdy na treku, ubytovali jsme se v nějaké zapadlé vesničce. Přišla k nám holčička, asi jedenáctiletá. A velmi slušnou angličtinou nám řekla, že je chytrá a její sestra je také chytrá a že nemají peníze, aby chodily do školy. Dal jsem jí svůj mail, aby mi napsala, že jim pomůžu. Po měsíci skutečně přišel mail, jestli to platí. Tak jsem kontaktoval školu, kde mi všechno potvrdili. Od té doby jsem začal posílat mladší sestře školné a později i té druhé. Už je to devět let. Jedna studuje medicínu a druhá končí střední školu,“ popisuje.

V době zemětřesení byly obě v Káthmándú. „Naštěstí se jim nic nestalo, před odletem jsme se potkali,“ dodává.

Zemětřesení ze své hlavy jen tak nedostane. Několikrát se mu o něm od té doby zdálo. „Stačí, aby syn přeběhl doma po podlaze, a já se leknu, jak se to zatřese. To máme všichni čtyři.“

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Na farmě Jiřího Netíka (na snímku) pracují handicapovaní i lidé, kteří se cítí...
Farmář zaměstnává v sadech postižené i lidi, kteří utíkají před stresem

Jiří Netík se svými třemi bratry dává práci zdravotně handicapovaným lidem na své farmě na Vltavotýnsku už od 90. let. Teď už je má jako kmenové zaměstnance,...  celý článek

Zbraně, které zadrželi kriminalisté českobudějovické expozitury Národní...
Dvojice mužů z Prachaticka předělávala zbraně, aby mohly pálit v dávkách

Kriminalisté z českobudějovické expozitury Národní centrály proti organizovanému zločinu zasahovali na Prachaticku. Šest lidí obvinili z trestného činu...  celý článek

Stanislav Pilát z Tálína na Písecku si doma čistí krev pětkrát týdně. Mobilní...
Jsem sám sobě sestřičkou, říká první jihočeský pacient s domácí dialýzou

Podnikatele Stanislava Piláta z Tálína zradily ledviny loni v lednu. Rok a půl dojížděl na hemodialýzu do písecké nemocnice, ale od letošního července už si...  celý článek

Ztratila jsem kamarádky po porodu. Lze se tomu vyhnout?
Ztratila jsem kamarádky po porodu. Lze se tomu vyhnout?

Vyšumění přátelství nemusí být jen vaše vina.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.