Jan Böhm se narodil v Praze v roce 1888. Svými plantážemi růží ale proslavil...

Jan Böhm se narodil v Praze v roce 1888. Svými plantážemi růží ale proslavil město Blatná na Strakonicku, kde zemřel roku 1959. | foto: archiv Městského muzea Blatná

Janu Böhmovi říkali Král růží z Blatné. Vyšlechtil přes 120 odrůd

  • 5
Před 130 lety se v Praze narodil muž, který později proslul jako pěstitel a propagátor růží v Blatné na Strakonicku. Jan Böhm svého času zaměstnával na desítkách hektarů svých plantáží až 70 pracovníků a květiny vyvážel do celého světa. A když zemřel T. G. Masaryk, poslal do Prahy 25 tisíc růží.

Hold Slunci, Temno, Hubička nebo Maryčka Magdónova. Jihočeské Slunce i Zlatý Dech, Jan Hus vedle Aloisů Jiráska a Rašína, Génius Mendel a Růže Olivetská, Vltava a Srdce Evropy.

Na první pohled se zdá, že jsou to jen náhodně vybraná slova z nějakého vlastenecky laděného slabikáře. Jenže jsou to také vlastní jména několika z mnoha desítek odrůd růží, které v době první republiky vyšlechtil a na trh uvedl tehdy světoznámý pěstitel Jan Böhm. Ten díky svým úspěchům pomohl proslavit Blatnou na Strakonicku, které se i dnes občas stále říká Město růží.

Böhm v něm strávil čtvrt století. Byl to mimořádně cílevědomý muž, který svůj život zasvětil keřům s nádhernými květy a trním a později se mu začalo říkat Baťa v růžích. Právě on dokázal, že když vál příhodný vítr v dobrou dobu, vonělo město jako růžový květ.

Když do Blatné přišel a jako zahradník začínal, ostatní sedláci se mu smáli. Na svá pole vysazoval šípky, kterých se oni pracně zbavovali.

„Město rozhodně nebylo považováno za nějakou ideální oblast k pěstování růží. I proto chtěl Böhm zpočátku koupit nějaké pozemky na severu Čech. Jenže na ně neměl peníze, a tak z Prahy přišel do Blatné, kde měl pozemky po svém otci. Byla to kamenitá a neúrodná pole, kde často až na povrch vystupovala skála. Ale zúrodnil je, a když přišly první úspěchy, dokupoval další,“ říká Taťána Fryštáková z blatenského muzea, které spravuje Böhmovu pozůstalost.

Když Böhm do Blatné přišel, nebyl to žádný neználek, ač svým počínáním zprvu budil škodolibé úsměvy na tvářích tamních zahrádkářů. Narodil se v roce 1888 do rodiny, která se zahradničení věnovala po generace, a tak mezi květy i vyrůstal. Vyučení získal u svého otce v 17 letech.

Ve své profesi se chtěl ale co nejvíce zdokonalit. Další zkušenosti tak získával mezi pěstiteli v Drážďanech. Tajemství růží poznával i v Lucembursku a ve Francii a připravoval se na to, že začne po návratu domů sám podnikat.

„Jenže přišla první světová válka, při níž se ocitl jak na ruské, tak na italské frontě. Když se vrátil, otec mu nabídl část svého pozemku v Blatné. Tam si brzy našel i dívku a v roce 1919 se oženil s Marií Maříkovou z Hajan, kde Böhmovi bydleli dalších pět let. Právě v roce 1919 začal se dvěma pomocníky na dvouhektarovém pozemku, kam zasadil pět tisíc růžových pláňat,“ píše ve své knize Böhm růže Blatná učitel Jiří Sekera.

Znal se s Mičurinem

Šest let poté vyšlechtil svou první růži, kterou pojmenoval Máňa Böhmová po své prvorozené dceři. V té době zaměstnával šestnáct lidí, dva roky už vyvážel i do zahraničí a růže pěstoval na sedmi hektarech plantáží. Jelikož se zabýval pěstováním pouze jednoho druhu květin, věděl, že okruh jeho zákazníků musí být co nejširší.

„Mimo jiné pochopil na tehdejší dobu skvěle, co je to reklama a marketing. Máme v muzeu k dispozici řadu katalogů, inzerátů a pohlednic s motivy růží, které vydával. Bohatě publikoval v různých časopisech, dokázal vzbudit v lidech touhu, aby měli takové růže na své zahrádce. Jeho je třeba slogan: Kde třeba jen malá zahrádka, tam nesmí chyběti Česká pohádka. Ta byla další z jeho odrůd,“ vysvětluje Fryštáková.

V roce 1928 koupil dům, který postavil architekt Jan Komanec. Do vily se s rodinou přestěhoval a sídlila tam i administrativa jeho podniku. Po deseti letech měl už 70 zaměstnanců na plantážích a 11 pracovníků v kanceláři a jeho růžařství bylo největším podnikem v Blatné.

Ukázalo se, že podnebí a další přírodní podmínky, které se zprvu jevily jako nevhodné, růžím vyhovují a díky vyšší nadmořské výšce jsou květiny odolnější vůči škůdcům a chorobám. Böhm navíc vydělané peníze stále investoval do rozšiřování podniku, nákupu techniky a další propagaci. Na svých polích pěstoval miliony rostlin a plantáže měly nakonec víc než 30 hektarů.

Na začátku 30. let už neměl v Česku konkurenta, jeho plantáže patřily k největším i ve srovnání s evropskými pěstiteli a začalo se mu říkat Baťa v růžích. S kolegy udržoval čilý kontakt a nabízel i výpěstky jiných šlechtitelů. Dlouhé roky třeba udržoval korespondenci i se známým Ivanem Mičurinem.

„Měli jsme možnost bavit se s tehdy ještě žijící Böhmovou vnučkou, která pro nás vzpomínala na to, jak Böhm trávil druhou světovou válku. Vyprávěla o tom, že se pokoušel vyšlechtit jedlé šípky, které by lidem dodávaly dostatek vitaminu C. V živé paměti měla to, jak moc byly kyselé,“ podotýká historik blatenského muzea Petr Chlebec.

Právě Mičurin se o něco podobného pokoušel v Rusku a oba šlechtitelé v několika případech své úsilí i propojili.

Do roku 1950 Böhm stihl vyšlechtit přes 120 nových odrůd růží, kterým dával poetická a často vlastenecká jména. Jako rada patentního soudu si je často legalizoval a pomáhal zvyšovat povědomí i o růžích menších pěstitelů. Mnoho z jeho výtvorů získalo ocenění, mimo jiné 14 zlatých medailí, na řadě významných výstav v západní Evropě, což dále prohlubovalo jeho proslulost.

Mimořádné byly i výstavy a procházky po plantážích, které organizoval přímo v Blatné. Na některé z nich přijelo třeba i 25 tisíc lidí. Pro město to byla obrovská reklama.

Některé odrůdy pojmenoval po významných prvorepublikových politicích. Svou vlastní odrůdu od něho na návštěvě v Blatné v srpnu roku 1935 dostal třeba tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš. Když zemřel v roce 1937 prezident Masaryk, poslal Böhm do Prahy 25 tisíc růží k uvití pohřebních věnců. O rok později pak vznikla růže T. G. M.

Na konci 30. let plánoval pěstitel postavení rozária, kde by se mohly všechny jeho odrůdy pěstovat bez ohledu na roční dobu. Plány ale přerušila válka. A než se podnik stačil vzpamatovat z jejích následků, přišel rok 1948 a s ním i konec podnikatelských aktivit. V roce 1950 byl podnik vyvlastněn a připojen ke komunálnímu podniku Lidoslužby města Blatné. Böhm samotný tam působil už jen jako šlechtitel.

Od té doby ale vyšlechtil jen jedinou růži, Hold Slunci v roce 1956. O tři roky později zemřel a jeho dílo i to, co pro město udělal, bylo postupně, částečně zcela jistě i cíleně zapomínáno.

Žádný z jeho potomků se nestal profesionálním zahradníkem. Růže se sice v Blatné dál pěstovaly s různými výsledky, obnovit zašlou slávu se už ale nikdy nepodařilo a po roce 1989 zaniklo pěstování růží úplně.

Šíp sbírá jeho odrůdy

Ve stejnou dobu se ale do nedalekých Skaličan přistěhoval zahradník Miloslav Šíp, který se pěstování růží věnuje a snaží se udržovat i co největší množství odrůd, které Böhm vyšlechtil.

„Můj otec pocházel ze Skaličan a Böhma zažil a považoval ho za obrovský vzor. Později byl sám taťka považovaný v oblasti ovocných stromů a růží za nejlepšího školkaře ve střední Evropě. Když jsem zvažoval, co budu dělat po revoluci, rozhodl jsem se sem vrátit a vycházel jsem právě z Böhmových zkušeností. Jeho ideu, že pro člověka je nejdůležitější práce a že je tu práci třeba udělat celou, jinak nemá cenu, sdílím,“ říká Šíp.

Některé z Böhmových růží nabízí i k prodeji. I přesto, že si dodnes udržují svou kvalitu, mají o ně zájem především jen lidé, kteří je kupují právě kvůli povědomí o osobě jejich pěstitele.

„Nemohu říci přesně, kolik jich mám, sháním je, jak se dá. Největší sbírku mají v Sangerhasenu v Německu. Už dva roky mi odtud díky kontaktům přes Rosa klub posílají očka, takže jsem mohl sortiment rozšířit. Určitě se mi nepovede sehnat všechny sorty, ale jsem rád za každou další,“ dodává pěstitel.