„Ze života včel by se měli lidé poučit,“ tvrdí Jan Caletka z Češnovic na Českobudějovicku s úsměvem. Vždyť málokdo ví, že vášnivým včelařem byl i Jan Amos Komenský, který je choval na zahradě školy ve Fulneku.
„S včelařením jsem začal doma, včelstva převzal po otci. Že se dědily z generace na generaci, bylo na vsi samozřejmé. Každý včelař sní o tom, že dílo předá potomkům,“ popisuje.
Podle Caletky se chov včel vyvíjel u nás od středověku. Protože divoké včely původně žily v dutinách stromů, takzvaných brtích, říkalo se jejich chovatelům brtníci. Než vznikly umělé ručně zpracované úly, měli kolem svých obydlí lidé kláty a špalky se včelstvy. Některé artefakty z muzea v Pištíně, které vzniklo v roce 2014 v podkroví spolkového domu, historii přibližují.
„V 19. století vznikaly organizace a spolky, na Českobudějovicku byly jedny z nejstarších. V roce 1867 vznikl první v Olešníku, proto naše okresní organizace slaví 150 let výročí. A málokdo ví, že úplně nejstarší včelařský spolek u nás vznikl v Třeboni roku 1840,“ připomíná Caletka. Informace a dokumenty, jež zatím archivuje, chce zařadit do připravované výpravné knihy o jihočeském včelařství.
Včelaření bylo podle Caletky úzce spjato s truhlářstvím. Vznikaly skoro umělecky provedené úly ve tvaru barevných domečků, perníkových chaloupek a hradů.
Koncem 19. století se podobně jako v politickém životě začaly včelařské spolky štěpit na české a německé a mezi včelaři dvou národů propukla řevnivost. Na rozdíl od chovatelů se domácí včely dál vesele mísily s jinými plemeny dováženými třeba z Itálie nebo Bavorska.
Z původních bodavých tmavých včel domestikovaných v Česku se ustálily dnes rozšířené kraňky. Ačkoliv se historie zdomácnělých včel píše už čtyři tisíce let, platí stále Komenského věta, že včely nám ukazují stav přírody a světa. V poslední době je ale trápí chemické postřiky a roztoči, kteří jsou stále víc rezistentní proti přípravkům na jejich hubení.
