Jen málo herců vydrží na pódiu jednoho divadla tolik let jako ona. Diváci ji už 42 let mohou vídat na prknech toho Jihočeského, kterému zasvětila celý svůj profesní život.
Do Českých Budějovic se však Jaroslava Červenková dostala až po studiích v Praze, kde žila od narození. O to více je s podivem, že sama o sobě mluví jako o dvousetprocentním Jihočechovi.
„Uvědomila jsem si to po poslední návštěvě Prahy. Prošla jsem si Staré Město a Karlovu ulici, kde jsem jako studentka trávila spoustu času, a byla jsem v šoku. Praha úplně ztratila genius loci, stalo se z ní město bez tváře,“ říká možná až trochu nevybíravě 63letá představitelka desítek rolí v Jihočeském divadle, kde působí od roku 1978.
Přesto na Prahu vzpomíná s láskou, a to navzdory všudypřítomné šedi, která byla pro 70. léta v Československu naprosto neodmyslitelná.
„Tehdy to mělo svůj půvab, byla to nejkrásnější doba mého života. Po škole jsme chodili se spolužáky do zastrčených hospůdek, chtěli jsme si mládí co nejvíce užívat. Nějakou politiku jsme tehdy moc neřešili. Bylo nám sotva dvacet let a ani kantoři nás k ničemu netlačili,“ vzpomíná Červenková na studentská léta.
Studium na konzervatoři jí ale napoprvé uniklo, stejně jako řadě jejích budoucích spolužáků.
„Musela jsem na rok na gymnázium, jenže tam mě to vůbec nebavilo a mé učitele se mnou také ne. Na konzervatoř jsem však chtěla, tak jsem to po roce znovu zkusila a vyšlo to. Maminka mě jako malou brávala často do divadla, ale tehdy mě ani nenapadlo, že se hraním dá vůbec uživit,“ popisuje Červenková svou cestu k divadlu.
Na jih Čech se dostala díky roli kovářky ve hře Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, kterou zakončovala svá studia na pražské konzervatoři. Tuto roli si pak ještě několikrát zopakovala.
„Nebylo to tak, že bych o ni u režisérů škemrala. Byla jsem tehdy holka krev a mlíko, asi jsem se na české dívenky hodila. Kovářku jsem hrála na otáčivém hledišti v Českém Krumlově hned rok po začátku mého angažmá, partnera mi dělal asi padesátiletý chlap. To bylo dost divné,“ směje se Červenková.
Červenková na konci svých studií obeslala desítky divadel a čekala, odkud jí přijde odpověď. Jako první se i díky režiséru Janu Strejčkovi ozvalo Jihočeské divadlo.V době tuhé normalizace si však své budoucí působiště nikdo z herců moc nevybíral. Zůstat bez angažmá totiž tehdy znamenalo koledování si o velké existenční problémy.
„Funkcionáři divadla se přijeli podívat na mé představení a o pauze jsem už podepisovala smlouvu. Všechno přišlo ráz na ráz a nebylo vůbec co řešit. Navíc jsme tady na jihu Čech měli chalupu a narodila se tu moje maminka,“ líčí Červenková s tím, že první roli si zde vyzkoušela jako záskok v Lakomci.
Otce se odmítla zřeknout
„Už v době studií jsem se ale objevila na prknech Realistického divadla, kde jsem v Saroyanově hře Čas tvého života ve dvaceti letech hrála děvku v baru,“ dodává.
Do Jihočeského divadla se ale dostala navzdory politickému škraloupu, který si její rodina nesla od dob vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
„Tatínek byl od patnácti let ve straně a hned od začátku okupaci odsuzoval. Kvůli tomu ho vyloučili a v jednom vojenském podniku, kde měl vysoké postavení, z něho okamžitě udělali poskoka. Tehdy mi radil, abych se ho zřekla, to jsem ale rázně odmítla,“ vybavuje si složitou rodinnou situaci.
Jaroslava Červenková(63 let) Narodila se v Praze, kde vystudovala konzervatoř. Ve 22 letech získala angažmá v Jihočeském divadle v Budějovicích, kam se přestěhovala a kde žije dodnes. Působí tam už 42. sezonu a objevila se mimo jiné v hrách Věc Makropulos v hlavní roli Emílie Marty, dále v roli Marguerity ve hře Dáma s kaméliemi nebo jako slečna Amélie v dramatu Balada o smutné kavárně. |
Právě divadlo pro ni bylo ostrovem svobody, a to přes neustálý a všudypřítomný dozor vládnoucí strany. Repertoár sice tehdy obsahoval většinou komunistické braky od prorežimních autorů, našly se ale i hry, na které se všichni herci těšili.
„Nebylo to nic, co by se nedalo přežít, kolikrát jsme se těm škvárům i smáli. Třeba takoví Modří koně na rudé trávě, kde byly postavy Lenina i Naděždy Krupské. Jenže lidé na to tehdy dokonce chodili,“ nechápe dodnes Červenková.
Divadelníci si však dokázali život užívat i přes řadu omezení, která byla v době totality naprosto běžná. Důkazem byly vyhlášené večírky v Krumlově, kde herci trávili díky sezoně na otáčivém hledišti část roku.
„Tam jsme v podstatě vůbec nespali a jen pařili. Kolikrát se nám to protáhlo do druhého dne, ale navečer, kdy jsme museli hrát, jsme byli vždycky v použitelném stavu. Žádné drogové mejdany nebo sexuální orgie jsme nepořádali. Prostě jsme se jen bavili, byli jsme mladí a ne úplně zodpovědní,“ přibližuje Červenková atmosféru v ansámblu.
Z působení v divadle ráda vzpomíná na hry jako Věc Makropulos, Zabiják Joe nebo Dáma s kaméliemi, kde hrála pod vedením režiséra Evžena Sokolovského postavu Marguerity.
„Byla to nezapomenutelná zkušenost. I když byl známý jako ras, na nás byl možná i kvůli vyššímu věku hodný. On nerežíroval, ale vyprávěl historky, kterými nám k situaci chtěl něco sdělit,“ vzpomíná na oblíbeného režiséra.
Objevila se také jako Erna ve fekálním komediálním dramatu Prezidentky v režii Martina Glasera.
„Byla to taková jeho zvláštní poetika a nás to neskutečně bavilo. Hrála jsem ve 45 letech stařenu a nalepovala jsem si vousy. Doslova jsem se vyžívala v tom, jak se ještě více zohyzdit. Sice ty postavy říkaly a dělaly hrozné věci, ale byla to pořád komedie,“ líčí se smíchem držitelka několika jihočeských Thálií, mimo jiné i za rozhlasové pořady.
„To byla skvělá zkušenost, stejně jako práce v dabingu. Je to sice jen jedna z disciplín našeho řemesla, ale práci za mikrofonem mám moc ráda. V rozhlase totiž nikdo nepozná, jestli jsem nalíčená nebo nevyspalá. Navíc jsem se tak naučila ještě více pracovat s hlasem,“ přiznává Červenková, která se na prknech Jihočeského divadla doposud objevila ve více než 130 hrách.
