Strávit stáří v domově pro seniory? Tak toho by se Jiří Horecký rozhodně nebál. "Za posledních 15 let se u nás v oblasti péče o seniory mnoho věcí změnilo k lepšímu. Ale stále je co zlepšovat," tvrdí muž, který se stal v 29 letech prezidentem Asociace poskytovatelů sociálních služeb. To už měl za sebou pět let šéfování táborské Farní charitě a čtyři roky na ředitelské židli G-centra Tábor.
Původně chtěl být učitelem. I proto začal studovat na pedagogické fakultě angličtinu a němčinu. "Po roce jsem odešel, s manželkou jsme na rok odjeli do Ameriky a tam cestovali a příležitostně pracovali, třeba v supermarketech. Když jsem se vrátil, začal jsem pro charitu dělat na půl úvazku účetnictví a pak na část úvazku i ředitele," vzpomíná Horecký na své začátky v oblasti sociální práce.
Ačkoliv není praktikujícím křesťanem, obě děti mají jména ze Starého zákona. V 90. letech se účastnil křesťanského tábora Církve bratrské a jak sám říká, tam se vydal cestou víry.
"Po několika letech jsme se s manželkou neztotožnili s některými věcmi a z církve vystoupili. Děti se ovšem ke křesťanství snažíme vést. A ta jména? Theodor je řecké znamenající dar od Boha a Deborah je zase hebrejsky včela," vysvětluje s tím, že děti si už zvykly na jeho častou nepřítomnost. Snaží se jim to ale zase vynahradit o víkendech a dovolených.
Hraje na kytaru a klavír
"Pár dnů volna se snažím brát si každé tři měsíce, takže ten čas je pak intenzivnější. A loni jsme dokonce byli spolu tři týdny na Korsice. Naložíme auto a někam jedeme," dodává.
Jiří Horecký(35 let) Žije sice s manželkou Miroslavou a dětmi Theodorem Jákobem a Deborah Annou v Táboře, ale odtud často míří na různá jednání hlavně do Prahy. Je totiž od roku 2007 prezidentem Asociace poskytovatelů sociálních služeb, loni by zvolen prezidentem Unie zaměstnavatelských svazů ČR, je poradcem ministryně práce a sociálních věcí, členem Rady vlády pro seniory a stárnutí populace či předsedou Rady pro inspekci kvality sociálních služeb. Vystudoval nejprve hotelovou školu, pak obchodní management, poté veřejnou správu a regionální rozvoj na České zemědělské univerzitě. Doktorské studium absolvoval na Vysoké škole finanční a správní v Praze, titul MBA získal v oboru Public Law (Ústav práva a právní vědy). Byl ředitelem Farní charity v Táboře, pak tady čtyři roky šéfoval G-centru, pod něž spadal nejen domov pro seniory, ale další sociální služby. V roce 2007 získal cenu Osobnost roku v sociálních službách. |
Manželka si už také zvykla, že plány ve svém diáři rozhodně nemůže řídit podle plánů svého muže. "Často odjíždím narychlo. Asociace má sice sídlo v Táboře, ale jednání se tady nevedou. Navíc ročně pořádáme řadu seminářů či setkání a více než desítku konferencí také mimo. Třeba naším institutem vzdělání prošlo již přes deset tisíc účastníků," říká s tím, že díky své práci rodinu uživí a žena se mohla věnovat dětem, což vnímala jako určitý benefit.
Teď si ale založila v Táboře poradenské a vzdělávací centrum, zabývá se primární prevencí ve školách, náhradní rodinnou péčí, věnuje se ale i leváctví, šikaně i projevům extremismu. "Jsem rád, že ji tahle práce baví, takže večer, když děti spí, většinou oba sedneme k počítači. Jsme tak trochu manželé na částečný úvazek," směje se.
Stále si ale dokáže najít čas na svého velkého koníčka, hudbu. "Hraju na klavír a kytaru, je to pro mě určitá forma relaxace, dostávám se tak do jiných světů. Ale tenhle luxus si dopřeju tak dvakrát do měsíce," přiznává s tím, že stejně největším koníčkem je mu práce. I proto na ni neustále stáčí řeč.
S nadšením vypráví, jak se pomalu měnily přístupy pracovníků v oblasti sociálních služeb, ale s dnešním výsledkem je spokojen. "Vzali jsme třeba lidi z ministerstva, krajů, ředitele domovů pro seniory a jeli jsme se podívat, jak to vypadá ve Švýcarsku, v Bavorsku, v Rakousku, nebo dokonce na Islandu. Nebo jsme jihočeské zdravotní sestry poslali do domovů pro seniory v Rakousku, aby viděly, jak se pečuje tam," poznamenává.
Cení si toho, že se podařilo zavést modely měření kvality sociálních služeb, a teď se uskutečňují další projekty, například udělování hvězd. "Už máme přes 40 certifikovaných zařízení, získat mohou až pět hvězd. Hodnotíme například stravování, ubytování, kvalitu péče, kulturu a další služby. Teď model měření kvality rozšiřujeme na pečovatelské služby a stacionáře," vysvětluje.
Asociace poskytovatelů sociálních služeb sdružuje 950 organizací a 2 400 sociálních služeb v celé republice. Od roku 2008 v jejím čele stojí uvolněný prezident, jímž je právě Horecký. Má 10 zaměstnanců.
"Výhodou je, že jsme se stali silným partnerem pro vyjednávání, vláda, ministerstva i pojišťovny už slyší na naše připomínky. Například ty k programovému prohlášení vlády se tam ve většině dostaly, což považuji za úspěch," míní. Výhodou podle něj je i fakt, že se před rokem stal prezidentem Unie zaměstnavatelských svazů. "Dostávám se tak zase k jiným informačním kanálům," dodává.
"Málo se mluví o rodině"
Jiří Horecký si rozhodně nemyslí, že všechno v oblasti sociálních služeb je v naprostém pořádku. "U nás jsou občas představy o domovech pro seniory na úrovni 90. let, ještě přiživené obrázky týraných a podvyživených klientů. Ve většině případů jde ale o případy z neregistrovaných zařízení, kde jejich majitelé jedou přes živnostenský list. Mohou tak vybírat vyšší částky a nemusí dodržovat maximální finanční sazbu danou zákonem," vysvětluje. Navíc vlastně není možné je kontrolovat.
"Víte, hodně se hovoří o lidech, kteří tu péči potřebují, ale málo o rodině, pro niž je velmi psychicky, ale i fyzicky náročné se o takového člověka starat. Třeba v případě Alzheimerovy choroby je pobytové zařízení často tou poslední šancí, jak rodině pomoci," naznačuje Horecký důvod, proč využít sociální služby.
Není ovšem přesvědčen o tom, že by domy pro seniory musely být v každém městě. V Česku leží na úřadech 54 tisíc žádostí o umístění, ale to číslo podle něj neodpovídá skutečné potřebě. Navíc jsou už signály, že v některých krajích se uvolněné místo nedaří obsadit ihned. Více se začaly totiž využívat terénní a ambulantní služby, což je správné, protože člověk by měl zůstat co nejdéle ve svém domácím prostředí.
"Pokud je ten člověk schopen ráno vstát a obléci se, postačí pečovatelská služba. Pro společnost je vlastně nejdražší varianta, když s babičkou zůstane doma třeba její dcera, která opustí své pracovní místo a plně se věnuje péči. Ale je to volba každého," říká muž, který například inicioval v roce 2010 celostátní akci Týden sociálních služeb České republiky.
"Výzvy mě vždycky lákaly a vím, že ještě hodně dlouho lákat budou. Věřím, že v rámci mých funkcí je to dobrý signál, že jen nezahřívám židli," dodává s úsměvem.
