Extravagantní umělec Jiří Máška má opravdu pestrý život. V 80. letech byl komunisty za svou tvorbu perzekvován, kvůli obrazu amerického letce skončil na den i ve vězení na policejní stanici a přišel o práci v propagaci Parku kultury a oddechu v Českých Budějovicích. Živil se půl roku jako hrobník, pak jako hostinský v malé restauraci v Homolích u Českých Budějovic a následně ve Včelné u Budějovic.
Zde se seznámil s tehdejším „pasovým“ policistou, který obdivoval jeho auto Chrysler 180. Jiří Máška rychle pochopil, že to může být jeho propustka na svobodu.
Popisuje, jak spolu často poseděli v restauraci, občas mu půjčil chryslera a spřátelili se. „Ve Vídni se tehdy jezdila formule 1. A já mu asi po třech měsících říkám, že bych se na ten závod chtěl podívat, protože mám rád auta. A on, že to není problém, a za týden mi přinesl výjezdní doložku. Nevěřil jsem tomu,“ vzpomíná Máška.
Jiří Máška (59 let)Narodil se 2. listopadu 1955 v Ražicích na Písecku. Malovat se učil u akademického malíře Jiřího Režka ve Strakonicích. Vystudoval střední grafickou školu v Praze, kde se v malbě zdokonaloval u profesora Janocha. Působil v propagaci Parku kultury a oddechu v Českých Budějovicích a maloval. V roce 1983 emigroval do USA, když uměleckou avantgardní skupinu výtvarníků, k níž patřil, zdecimovalo kulturní oddělení ÚV KSČ. Ve Spojených státech studoval na Everett Community College ve Washingtonu u profesora Hansona. Vystavoval v Los Angeles, Seattlu, Paříži, New Yorku, Vancouveru, Hongkongu atd. Bývá řazen do skupiny abstraktních expresionistů. Nyní žije střídavě ve Strakonicích a na honduraském ostrově Roatan. |
A tak v Československu všechno nechal - dům, starožitnosti, obrazy, sochy, do auta za autorádio nacpal balík peněz, sbalil kufr, malířský stojan, plátna a vyrazil. Bál se, že je to lest a komunistický režim ho odhalí a uvězní. Vše nechal tak, aby to vypadalo, že se vrátí.
„Komunisti se chodili dívat, jestli člověk nechystá emigraci. Nechtěl jsem riskovat, že mě zavřou, nebo nepustí, a prostě jsem tu vše nechal a vyrazil. Na hranicích v Dolním Dvořišti to bylo nejdelších sedm minut v mém životě. Pohraničník pak přišel, zvedl závoru a já projel. V Rakousku jsem požádal o politický azyl,“ popisuje Máška, který v socialistickém Československu nemohl vystavovat, protože jeho tvorba odporovala konvencím určeným kulturním oddělením Ústředního výboru KSČ.
Z Rakouska se rozhodl po půl roce odejít do Ameriky, kde věřil, že se mu podaří prosadit. Potřeboval ale dobře placenou práci, aby pak mohl malovat a vystavovat. A tak se nechal naverbovat na rybářskou loď na Aljašku.
„Věděl jsem, že se dělá osmnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, v minus dvaceti stupních. Říkal jsem si, že to dám, ale pak jsem přijel a viděl chlapy jako hory, jak brečí. Nevydrželi to psychicky a volali domů, aby jim zaplatili zpět letenku. Já bych bejval taky volal domů, ale neměl jsem komu,“ usmívá se Máška.
Jiří Máška pochází z Ražic na Písecku.
Po pár dnech se ale zranila lodní kuchařka a kapitán hledal, kdo ji nahradí. Máška se nabídl, že to zkusí. „Věděl jsem, že jestli nechci dělat na lince, tak se musím blýsknout. Udělal jsem bramboračku a řízek s bramborovým salátem. Kapitán vstal a řekl: To je kuchař! A od té doby jsem byl třetí nejdůležitější muž na palubě. Kapitán, první důstojník a kuchař,“ vypráví.
Na lodi vydržel půl roku a se slušným výdělkem se vrátil do Seattlu. „Věděl jsem, že od té chvíle už nechci dělat pro nikoho. Založil jsem grafickou a ilustrační firmu a začal podnikat,“ pokračuje Máška, který si v roce 1988 otevřel první galerii.
Když komunismus v Československu padl, první rok do země nejel. Obával se, že vše je „jen jako“. „Říkal jsem si, že to komunisti udělali schválně, my přijedeme a oni nás pochytají. V Americe se mi ale nikdy pořádně nelíbilo, protože já potřebuji svobodu a Amerika ji začala ztrácet. Chtěl jsem se domů podívat a přijel v roce 1991. Věřil jsem, že komunisty potrestáme, odsoudíme a vše se změní. Když jsem zjistil, že se jim nic nestalo, byl jsem zklamaný. Dneska jsme jediná země střední Evropy, která má komunistickou stranu v parlamentu. To je neuvěřitelné,“ říká Máška, který ukončil provoz galerie v Americe, a ve Strakonicích, kde žil od osmi let, si koupil rozpadlou hospodu z roku 1790 a zrekonstruoval ji. Dodnes zde má ateliér.
„Honduras mi přišel nejlepší“
V Česku vydržel do konce 90. let, než se dostal k moci Miloš Zeman. „Začal jsem hledat zemi a měl jsem několik požadavků. Nesmí tam být komunisti, nesmí tam být fašisti, musí být kapitalismus a nejlépe moře a ostrov. Tak jsem navštívil Filipíny, Kostariku, Panamu, Nikaraguu, Honduras a Belize. A Honduras mi přišel úplně nejideálnější. Tam mi řekli: pane, můžete si dělat, co chcete, vozte si třeba čertí rohy z pekla, dostanete desetileté daňové prázdniny. Nic tam není problém, tam se všichni snaží,“ říká Máška, který se na ostrově Roatan u Hondurasu usídlil.
Jenže mu tam chybělo české pivo, a tak postavil pivovar - kopii španělské tvrze ze šestnáctého století. „Prostě jsem vzal dva české zedníky a jeli jsme stavět pivovar, který dnes umí vyrobit tisíc litrů denně,“ doplňuje Máška.
Jenže tím jeho aktivity v Hondurasu neskončily. Celé roky slýchal od místních báje o tom, jak byl ostrov v minulosti pirátský. „Všichni mluvili o Henry Morganovi, o tom, jak piráti založili města, jak se plavili. A když jsem se zeptal, proč teda už dávno nejsou na moři pirátské lodě, jen krčili rameny. A tak jsem si řekl, že ji postavím. Vypravil jsem se s náčrtky plánů lodi za stavitelem Hectorem Costa Lopézem, který je jediným na ostrově, kdo dřevěnou loď umí postavit,“ pokračuje Máška.
Lopéz v tu dobu sbíjel dřevěný dům, a když viděl Máškův nákres, neváhal ani minutu. A tak v roce 2007 začala čtyřletá stavba repliky Černé perly, největší pirátské lodi, která nyní Karibikem pluje. Když ji spouštěl na vodu, přijel se podívat i honduraský prezident.
Loď vyšla Mášku na 12 milionů korun, které mohl investovat díky prodejům svých obrazů. Černou perlu nyní prodává a chce se pustit do stavby Kolumbovy Santa Marie.
Jiřího Mášku nyní čekají i výstavy - v červnu v New Yorku, v září v Česku, v listopadu v Londýně a příští rok v únoru v Písku. Do toho se pustil do projektu Strakonice v republice, kdy se snaží mladé regionální umělce vozit na různé akce po zemi, a reprezentovat tak strakonickou kulturu. „Nikdo nám do toho nekecá, sami si to naplánujeme, nechceme od nikoho nic a vše si i sami financujeme,“ doplňuje Jiří Máška.
Příští rok chce založit školu pro začínající malíře. Navíc plánuje otevřít na Václavském náměstí v Praze svou galerii. „Nechci, aby to ale bylo tak, že kdo má peníze, tak dítě dá do této školy a bude chtít, aby z něj něco bylo. Prostě by tam byl opravdu jen ten, kdo je talentovaný. Chci, aby tam bylo tak osm až deset žáků a těm bych se mohl naplno věnovat. Úplně vidím, jak pendluju mezi stavbou lodi, školou a galerií. Na to se těším,“ naznačil.
