Jižní Čechy – kraj rybníků, lesů a malebných měst i vesniček. Tak se to píše v turistických průvodcích. K rodinnému stříbru českého jihu rovněž patří lidové písně. Ty však existují pouze ve chvílích, kdy je někdo zpívá nebo hraje. Přestože si už dneska lidé při setkáních nezpívají písničky svých předků, jihočeský hudební odkaz stále žije. Pečují o něj místní folklorní uskupení. Jedním z nich je soubor Javor z Lomnice nad Lužnicí, v jehož čele stojí Marcela Božovská.
„Jihočeská písnička je jedinečná a určitě ji podle sluchu rozeznáte od písní ostatních krajů naší vlasti,“ říká houslistka, zpěvačka i tanečnice blatských tanců v jedné osobě. Slovo blata je pro jihočeský folklor klíčové. Jedná se o synonymum pro rašeliniště a mokřiny, kterými je kraj rybníků protkaný. Naši předkové zde neměli lehký život.
Marcela Božovská (51 let)Narodila se 9. června 1966 v Děčíně. Rodina se s ní přestěhovala v roce 1970 do Frahelže. V dětství se učila hrát na housle v lidové škole umění v Třeboni. Po absolvování třeboňského gymnázia nastoupila jako knihovnice v Ševětíně. Tam začala hrát v Blaťáckém souboru a vdala se za jejich tanečníka. Mají tři děti, Josefa, Kristýnu a Vladimíra, všechny hrají na hudební nástroje. Bydlí v Ševětíně. Marcela Božovská od roku 2003 pracuje v knihovně v Lomnici nad Lužnicí. Se svým manželem stála u zrodu folklorního souboru Javor, v současnosti působí jako jeho vedoucí. Její dcera Kristýna vede přidružený dětský soubor Javoráček. Co jí dokáže zkazit náladu? Když vidí, že někdo naschvál špatným slovem vezme nadšení někomu, kdo se nezištně věnoval něčemu hezkému a prospěšnému. |
„Občas na ně z obtížné práce i celkové zadumané nálady krajiny padl smutek a v takové chvíli člověk nezpívá rozjuchanou notu. Jeho zpěv sklouzne do teskných mollových tónin,“ vysvětluje Božovská.
Odborný termín – blatský smutek
Tahle jihočeská písňová nálada má i svůj odborný termín, říká se jí blatský smutek. Vedle zádumčivých písní si Jihočeši samozřejmě zpívali i písničky veselé, stejně jako je to v jiných krajích. Když měl ale lidový zpěvák svůj černý den, vykoupal ve smutku i nápěvy, které původně byly radostné. Zpíval je v pomalejším tempu a jejich durové tóny snižoval do mollových. I v tom je jedinečnost blatské lidové hudby a její odkaz je patrný i v hudebním projevu zdejších hudebníků.
„Proto se stává, že jihočeské soubory zpívají tutéž píseň různými způsoby,“ vysvětluje kapelnice. „Uslyšíte ji v pomalém provedení, ale také jako rejdovák nebo skočnou polku. Zajímavé je sledovat její stopu i ve zpěvnících, které sestavili folkloristé ještě v době, kdy lidová hudba aktivně patřila ke každodennímu životu. Objevili jsme třeba několik písní zapsaných v durových tóninách, ale pak jsme z podání lidových zpěváků zjistili, že se dají zpívat i v moll.“
Pronikat do tajů blatské lidové hudby je tak trochu alchymie. Notový zápis sběratelů písní zachycuje jen základní melodii, vše ostatní musí hudebník vycítit sám. A vůbec při tom nevadí, že už nežije v dobách, kdy zemědělci chudého kraje orali pluhem taženým hubenými volky.
„Ověřila jsem si, že ti, kdo říkají, že by lidovou hudbu nemohli dělat, protože k ní nemají vztah, to prostě jenom nezkusili. Jakmile se otevřete písním svého kraje, brzy vám vstoupí do srdce. Zjistíte, že hudba vašich předků je stále současná, protože vyjadřuje všechny základní emoce člověka. My Jihočeši máme hudbu svého kraje v genech.“
Ví, o čem mluví. Narodila se sice v Děčíně, ale jihočeské i hudební geny má po mamince, která pocházela z Třeboně. A ta podědila muzikálnost zase po své mamince, rodačce z Hrachoviště na Třeboňsku.
„Babička Marie se narodila v roce 1903 a měla bohatý, i když těžký život. Vystudovala gymnázium, ale čekal ji osud ženy z chudého prostředí – hned po studiích musela jít do služby, aby přispěla do rozpočtu rodiny. Sloužila v Praze, dokonce ve slavné rodině Rottových, pak přešla na Slovensko. Za manžela si vzala českého Němce a po krátkém pobytu v Třeboni se usadili v Ústí nad Labem. Měla tam mnoho přátel mezi Židy, nedělala mezi lidmi rozdíly.“
Přestěhovali se na jih Čech za zdravějším vzduchem
Česko-německé manželství nebylo před válkou ničím výjimečným. Jenže okupace ošklivě zamíchala kartami. „Babiččin manžel musel narukovat do wehrmachtu. Moje babička po celou válku ukrývala majetek místních Židů a po osvobození jim ho vrátila. Se svým mužem se rozvedla, protože ho služba v německé armádě změnila a už si nerozuměli. Toužila po rodném jihu a přestěhovala se do Třeboně.“
Jenomže v Třeboni měla cejch zrádkyně za to, že žila s Němcem. Musela nosit potupnou pásku na ruce, než se prokázalo, že nekolaborovala s nacistickým režimem. Byl to pro ni tak zdrcující zážitek, že se pak znovu přestěhovala do Sudet, kde lidem byla její minulost lhostejná.
„Vždycky když babička potřebovala načerpat sílu, zpívala si písničky. Hlavně ty jihočeské,“ vrací se Marcela Božovská k hudbě. „I moje maminka ráda zpívala, odmalička jsem byla obklopená jihočeským folklorem. Nesvědčilo mi ale ovzduší severních Čech, často jsem marodila a lékař mamince doporučil, abychom se přestěhovali na zdravější jih. A tak jsem se v roce 1970 ve svých čtyřech letech stala Jihočeškou. Usadili jsme se ve Frahelži.“
Díky souboru Ševětín poznala svého manžela
Doma si brzy všimli, že má hudební talent, a dali ji učit na housle. Svůj pěkný hlas uplatnila v pěveckém sboru v lomnické základní škole. Toužila stát se učitelkou, ale nedostala doporučení ke studiu pedagogické školy, protože místní aparátčíci věděli, že pochází z věřící rodiny. Vystudovala tedy gymnázium a začala pracovat jako knihovnice v Ševětíně. A v té chvíli jí cestu v osobním životě vyznačila právě jihočeská hudba.
„V Blaťáckém souboru Ševětín potřebovali housle a pozvali mě. Zamilovala jsem se do jejich tanečníka Josefa a vzala jsem si ho za muže. Bydlíme v Ševětíně, máme tři děti a všechny hrají na hudební nástroje. Díky účinkování ve folklorní kapele jsem si oblíbila jihočeskou lidovou hudbu.“
V roce 1989 se od Blaťáckého souboru oddělila skupina hudebníků a tanečníků, kteří 3. ledna následujícího roku založili soubor Javor. Marcela se svým manželem byli mezi zakládajícími členy. „Naším prvním uměleckým vedoucím byl Josef Kojan a právě on ve mně vypěstoval hluboký vztah k blatské písničce. Když přišel čas, ráda jsem se ujala vedení souboru. Naším cílem je dělat folklor tak, jak ho hráli a tančili naši předkové. To znamená upřímně a prostě. Chceme, aby naše vystoupení neměla jen podobu koncertů, ale hlavně sousedských setkání.“
Proto soubor dává před účinkováním na festivalech přednost muzicírování při nejrůznějších společenských příležitostech, kde jsou tanečníci a hudebníci v co nejtěsnějším kontaktu s publikem. Jihočeské písničky v jejich podání sklidily úspěch také v Německu, Rakousku, ve Francii a v Belgii. Ostatně, Javor se nedá přehlédnout. Vystupuje v něm 25 tanečníků a hudebníků, přičemž další pětadvacítka mladých nadšenců objevuje krásu folkloru v přidruženém Javoráčku.
„Můžeme za to poděkovat městu Lomnice nad Lužnicí, které nás v roce 2000 přijalo jako svůj folklorní soubor. Zdejší lidé si lidové písně oblíbili a chodí na naše vystoupení se svými dětmi. V posledních čtyřech letech se nám už děti samy hlásí, že chtějí také tančit a hrát. Mám z jejich zájmu radost a věřím, že jednou za nás převezmou veslo,“ dívá se s nadějí do budoucna Marcela Božovská.
