I když bratr Radka Ťoupala je jedním z odchovanců budějovického hokeje, hrál na německé straně. Na české gólmany Altrichtera s Maříkem také vyslal pár střel, ale gól nedal. I tak se mu od publika dostalo velkého potlesku, největšího z německých spoluhráčů.
Brzy jedenačtyřicetiletý bývalý hokejista má za sebou sedm sezon v české extralize, kde nastupoval za mateřské České Budějovice a jednu sezonu i za Pardubice. Neuvěřitelných čtrnáct let ale oblékal dres druholigového bavorského Landshutu, kde loni také ukončil svou aktivní sportovní kariéru.
Kamile, jaký byl hlavní důvod, že jste se rozhodl skončit s hokejem?
Už mě přestal bavit a nechtěl jsem ho hrát na nejvyšší úrovni. Takže byl akorát správný čas.
Jaká byla vaše poslední sezona?
Užíval jsem si ji. Ještě rok před mým koncem jsme vyhráli titul, takže byl takový nápad, že bych skončil už po mistrovské sezoně. Pak jsem ale měl pořád chuť do hokeje, i když jsem věděl, že to může být moje poslední sezona. Potom jsme doma hráli play-off s Rosenheimem, což je pro nás nejprestižnější soupeř, a já jsem dal snad nejhezčí gól své kariéry. V prodloužení jsem projel celé hřiště, vymíchal dva obránce a dal to pod víko. V kabině se mi potom potvrdilo, že tohle je ten správný okamžik, kdy mám skončit.
Přestěhoval jste se zase zpátky do Českých Budějovic?
Ano, už jsem tady doma. Chodím si zahrát jednou týdně hokej s veterány a popravdě řečeno, profesionální zápasy mi vůbec nechybí.
Čím se tedy živíte, když už nejste profesionální sportovec?
Budu kamarádovi, který pomáhá připravovat hráče pro německou reprezentaci a vyrábí vitaminové koncentráty, dělat zastoupení tady v České republice. Práce mám dost, ale zatím nic nenaznačuje, že bych se nějakým způsobem více věnoval hokeji.
Jako bývalý hráč budete výživě asi hodně rozumět, že?
Hlavně jsem se poslední dva roky, co jsem hrál, v tomto oboru vzdělával. To byly různé medicínské semináře a školení. Sice nemůžu říci, že jsem se za celou svoji kariéru stravoval výborně, ale za poslední roky jsem se toho opravdu hodně naučil.
Dbají Němci více na speciální sportovní výživu než například tady v Čechách?
To je různé, řekl bych, že je to člověk od člověka. Jsou lidi, kteří si na speciální stravu a svou výživu dávají hodně velký pozor. Pak zase máte sportovce, který sní cokoliv a neřeší to, jenže pak ho můžou například nějaké obtíže postihnout ve vyšším věku.
Vzpomenete si někdy také na utkání či spoluhráče tady v Českých Budějovicích?
Určitě. Tady stála ještě stará hala, měli jsme kabinu na místě, kde ji dneska mají hosté. Rozhodně období, kdy jsem hrál v Budějovicích, přineslo spoustu krásných okamžiků. Pamatuji se například na Evropskou ligu, kdy jsme vyhráli nad Dynamem Moskva. Přistáli jsme v pět ráno na letišti v Plané, kde už na nás čekali fanoušci. Podobných chvil bylo hodně, krásných dvacet let hokeje, ať už v Budějovicích, nebo v Landshutu. To člověk prostě nemůže zapomenout.
Když už teď bydlíte v Budějovicích, potkáváte se s bývalými spoluhráči anebo i fanoušky?
Jsem Budějčák, vyrostl jsem tady, takže pořád ve městě znám spoustu lidí. Budějovice jsou malé. Navíc s klukama, se kterýma jsem hrál, chodíme jednou za týden na veteránské zápasy.
O víkendu jste v Budvar aréně hrál za Němce utkání legend. Musel jste pro kamarády shánět hodně lístků?
Na jedné straně já a na druhé brácha (Radek Ťoupal hrál za Česko), takže z rodiny šel každý, kdo měl ruce a nohy. I kamarádi říkali, že je to asi jedna z posledních šancí, jak nás vidět na ledě, tak přišli.
Těšil jste se na souboj s bratrem?
Moc, když jsem proti němu poprvé v sedmnácti hrál, tak jsem mu vyhodil rameno. Tentokrát to naštěstí bylo bez zranění.
Sledoval jste, co se v Budějovicích s hokejem dělo loni v létě?
Ano, sledoval. Bylo to dramatické, ale naštěstí tady hokej zůstal. Byl jsem se párkrát také kouknout na zápasy přímo v hale. Rok hájení mají kluci za sebou, tak uvidíme, jak to bude s Motorem vypadat příští sezonu.
