Začátky na hlubockém zámku byly pro kastelána Martina Slabu docela náročné. Na jednu z turisticky nejoblíbenějších památek se zhruba 160 místnostmi přišel předloni v listopadu z nesrovnatelně menšího nedalekého Loveckého zámku Ohrada, kde vedl Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství.
„Přiznám se, že první dny byly hodně krušné a často jsem si večer před usnutím představoval, že jdu z bodu A do bodu B a nedávalo mi to smysl, protože mi to nevycházelo. Až ráno jsem se musel podívat, jak to vlastně je a kde jsem udělal chybu, a podívat se třeba, co uvidím z okna, když půjdu odněkud někam,“ říká 45letý Slaba.
Na hlubockém zámku se musel rychle zorientovat také v silném turistickém provozu a skloubit nabitý provoz se svatbami, které se tu odehrávají.
Martin Slaba (45 let)Rodák z Benešova u Prahy vystudoval na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obor historie a angličtina. Po promoci nastoupil do archivu v Benešově, v roce 2005 vyhrál konkurz na ředitele Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství se sídlem v Loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Od ledna 2018 je kastelánem zámku Hluboká nad Vltavou. S manželkou Markétou společně vytvořili velkou publikaci s názvem Poslední ráj Adolfa Schwarzenberga, která přibližuje exotické zázemí posledního právoplatného majitele zámků Český Krumlov a Hluboká na pronajaté farmě v Keni. Slabovi pro knihu získali při osobní návštěvě knížecí farmy v Africe cenné dobové fotografie i autentické vzpomínky domorodců. Vydalo ji Národní zemědělské muzeum v Praze v roce 2015. Slaba je ženatý, je otcem dvou dcer ve věku osm a deset let. Mezi jeho záliby patří cestování, hory, knížky, kino a kultura. |
„Obřady jsou většinou venku a svatebčané přicházejí s nekonečným množstvím nápadů. Zdaleka to není jen o okvětních plátcích růží sypaných družičkami, dnes chtějí třeba rovnou několik dronů nebo ruští turisté si přáli výstřel z děl. S drony i děly však mají smůlu, svatba nemůže narušit běžný provoz zámku plného turistů,“ vypráví kastelán, který se tu sám před lety ženil.
Hlubocký zámek je třetím nejnavštěvovanějším v Česku, ročně přivítá okolo 300 tisíc lidí. Přes prázdninové měsíce, které si nejčastěji vybírají i svatebčané, proteče zámkem za měsíc 60 tisíc návštěvníků. V praxi to vypadá tak, že zhruba čtyřicetihlavá skupina vchází na prohlídkovou trasu každých sedm minut.
„V tom jsme asi nejlepší v republice. Ale dům je lidmi přetížený, a naší ambicí není, aby růst pokračoval. Naopak se chceme víc zaměřit na kvalitu. Letos jsme udělali šest tematických prohlídek, kdy se snažíme veřejnosti nabízet netradiční pohled na zámek. Na hlavní trase provázel bývalý ministr kultury pan Daniel Herman, který tu působil už jako student, nebo památkářka Kateřina Cichrová dělala podvečerní prohlídky tapiserií,“ popisuje Slaba.
Knihu připravovali deset let
Přitom sám chodí s turisty na kastelánských prohlídkách, které si užívá. A není důvod mu nevěřit, že od lidí získává zpětnou vazbu i různé podněty pro svou práci a zároveň je to pro něho relax. Na druhé prohlídkové trase s názvem Soukromé pokoje seznamuje návštěvníky také s osudem svého oblíbence knížete Adolfa Schwarzenberga.
Slaba se o něj začal zajímat už před lety, když s manželkou Markétou připravovali na zámku Ohrada výstavu o afrických cestách Schwarzenbergů. Expozice měla úspěch a následovala nabídka Zemědělského národního muzea, aby na toto téma napsali knihu. Když měli text skoro hotový, Markéta objevila nové webové stránky afrického schwarzenbergského majetku a začali usilovat o cestu do Keni.
„Nakonec se nám opravdu podařilo tam odjet, všechno vidět, zdokumentovat a pak ještě text knihy přepsat, nebo upravit a rychle vydat. Vyšla v roce 2015 a jmenuje se Poslední ráj Adolfa Schwarzenberga. Byl to náš životní projekt, kterému jsme věnovali deset let. Byť jsme se u toho málem rozvedli, protože jsme na vytvoření obsáhlé publikace měli strašně málo času a každý si hájil svou představu, výsledek snad stojí za to,“ libuje si kastelán.
Ani rozhodnutí, zda skutečně vyjet do Afriky, nebylo snadné. V Keni před jejich cestou došlo hned k několika teroristickým útokům a mladí manželé měli doma v onom roce 2014 tříletou a pětiletou dceru. Nakonec však požádali babičky, aby jim holčičky pohlídaly.
„A byl to opravdu životní zážitek, kdy se nám práce a naše záliby - historie a cestování - protkly v jednom. Bylo úžasné sledovat v terénu to, co jsme měli načtené z archiválií. Věci, které nám kolikrát nedávaly smysl, se až na místě najednou propojily a byla to opravdu napínavá badatelská práce,“ líčí.
S odstupem času už bere celou exotickou výpravu s nadhledem. „Bylo to hodně dobrodružné včetně logistické přípravy. Celkem dobře jsme zvládli zajistit si na místo bezpečné přesuny, ale naše cesta byla velmi naivní. Měli jsme v kapse pár dolarů, mapu Keni a několik tatranek, jako když jedete třeba do Rumunska. Ale nevěděli jsme, jak budeme na farmě dlouho, měli jsme objednané tři dny a pak jsme vůbec netušili, co budeme dělat ve zbývajícím čase, než bude za čtrnáct dnů platná letenka k cestě domů,“ připomíná.
Babičky vzpomínaly na knížete
Jenže nakonec to řešit nemuseli, protože veškerý čas trávili na farmě. Funguje tam velký panský dům jako zázemí pro současné majitele, a to v podobě, jak ho opustil kníže Adolf Schwarzenberg.
Několik set metrů odsud je domorodá vesnice a opodál je přistavený výzkumný ústav, kam jezdí američtí studenti. Slabovi využívali své nově nalezené kontakty k tomu, že skočili do džípu, jezdili po okolních farmách a hledali lidi, kteří si ještě českého knížete pamatovali.
„Skutečně jsme našli babičky, které vzpomínaly na to, jak tam Adolf a jeho manželka princezna Hilda žili. Říkaly, že kníže byl velmi milý, upovídaný, zatímco jeho žena byla naopak velmi tichá a plachá.“
Adolf Schwarzenberg si v roce 1933 na dalších 999 let pronajal pozemky v Africe od britské koloniální vlády a v nájemní smlouvě se zavázal, že je musí zvelebovat. A tak budoval cesty, mosty, nádrže k pití pro zvěř, vybudoval přehradu a hydroelektrárnu. A pak se shodou šťastných okolností tento majetek dostal do vědeckých rukou.
Dnes je to skutečně jeden z posledních autentických afrických rájů, protože tam nesmí ani turisté, ani lovci.
„Když dělám kastelánské prohlídky v prostorách, kde žili poslední Schwarzenbergové, a procházíme bytem Adolfa Schwarzenberga, mám výklad postavený na jeho životních příbězích. Jak trávil světovou válku, jak vnímal první republiku, celý jeho vztah od odmítání první republiky až po její bránění na konci 30. let před Němci. A na závěr říkám, že svět je krásně kulatý a paradoxní, protože díky frustraci českého aristokrata z politické situace ve 30. letech 20. století máme na počátku 21. století jeden z posledních afrických rájů,“ upřesňuje Slaba a dodává, že to spolu souvisí.
„Kníže Adolf byl tak naštvaný na okolní svět, že si hledal nějaký azyl, kde by mohl žít po svém. Říkal, že nacismus do Afriky přijde později než k nám. A měl v tom svým způsobem pravdu,“ dodává Martin Slaba.
