Kolegové deset let přesvědčovali Karla Skalického, aby svůj neobyčejný příběh zaznamenal. Pokoušeli se mu s knihou pomoci, ale nikdy se nedobrali zdárného konce. Až zhruba před dvěma lety se kněz a teolog rozhodl, že své paměti sepíše a odvypráví sám.
„Je to historie, jak jsem se dostal do Říma a stal se knězem. Státní bezpečnost tam potřebovala dostat agenta a já se s celou akcí nevědomky svezl,“ pokládá profesor na stůl svoji knihu.
Je to paradoxní. Komunisté pronásledovali katolické kněží, ale Skalickému dopomohli, aby se jím stal, aniž by o tom věděl.
Jeho život se původně ubíral jinými směry. Narodil se v Hluboké nad Vltavou v květnu 1934. Skalický si vybavuje bombardování i jak na konci války dorazili do města osvoboditelé.
„Snad každá rodina musela ubytovat rudoarmějce. U nás pobýval plukovník se sekretářem a dvěma pucfleky. Soužití bylo ze začátku složité, ale s milým plukovníkem z Krymu jsme se sblížili, a když armáda odjížděla, ukáply slzy,“ líčí.
Ještě v tu dobu se rodina odstěhovala do Českého Krumlova za otcem, který tam působil jako lesní ředitel. Skalický vzpomíná, jak tam jeho tatínek navázal vřelé přátelství s americkým plukovníkem Royem Hagertym, se kterým si dopisovali i v poválečných letech.
Mladého Karla otcova profese fascinovala. Jako dítě ho kolem Hluboké doprovázel do schwarzenberských lesů, které tou dobou spravoval. Karla Skalického staršího ovšem po válce odvedli komunisté do pracovního tábora, protože odmítl vstoupit do strany.
„Když ho pustili, přestěhovali jsme se z Horní Plané do vesničky Rojšín u Křemže. Tam mě táta vodil po lesích a zasvěcoval do lesního hospodářství.“
Karel maturoval na pražském gymnáziu, ale na vysokou školu se hned nedostal. Začal pracovat v Českých Budějovicích na Krajské vodohospodářské službě, poté nastoupil na vysokou školu zemědělskou v Praze.
„Karle, nechceš jít se mnou?“
První pomyšlení na kněžskou cestu přišlo na Velikonoce roku 1953 při návratu z bohoslužby. „Ale řekl jsem si, že budu lesák a šlus. Podruhé mě to napadlo, když jsem vedl kolo podél Munického rybníka a koukal na lesy, které dříve patřily Schwarzenbergům. Říkal jsem si, kdy je asi rodu vrátí, aby táta zas mohl dělat správce a já našel uplatnění. Napadlo mě, že čekám na něco nejistého. A že zárukou by pro mě byla církev. Ale opět jsem tu myšlenku zapudil,“ vypráví.
Karel Skalický(86 let) Kněz a teolog se narodil 20. května 1934 v Hluboké nad Vltavou. Maturoval na pražském gymnáziu. Než se dostal na zemědělskou vysokou školu, pracoval na Krajské vodohospodářské službě v Českých Budějovicích. Chtěl být po otci lesníkem, později klavírním virtuosem. Namísto toho emigroval v roce 1956 do Říma, kde se stal knězem. Pracoval jako asistent mládeže v Oratoriu svatého Petra ve Vatikánu, později působil jako sekretář kardinála Josefa Berana. Byl duchovním správcem československých uprchlíků v Itálii. Stal se také profesorem na Lateránské univerzitě, vyučoval i v Africe nebo Latinské Americe. V první polovině 90. let se vrátil na jih Čech, působil mimo jiné jako děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde dosud přednáší. Žije v krajském městě a slouží mše v kostele sv. Prokopa na Pražském sídlišti. V roce 2006 obdržel Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv. Je emeritním profesorem. |
O Velikonocích v roce 1955 šel tehdy 20letý Skalický z budějovické katedrály, když ho v Hroznové ulici zaujala výloha obchodu s hudebninami. V tu dobu už upustil od touhy stát se lesníkem, ale chtěl být klavírním virtuosem. Při studiích bral talentovaný Karel zároveň hodiny klavíru.
„Najednou ke mně přišel muž, měl brejličky a kudrliny. Vyzvídal, co studuji, a zeptal se, zda jsem přemýšlel o teologii. Odpověděl jsem, že mě to napadlo, ale dodal jsem, že chci ženu a založit rodinu. S tím jsme se rozešli, aniž bychom se představili.“
O měsíc později se ve městě potkali znovu, potom už zůstali v kontaktu. Muž, kterého poznal, se jmenoval Vladimír Třebín. Po seznámení se Skalický nadobro rozhodl, že se chce stát knězem.
Klíčová chvíle přišla o rok později, opět o Velikonocích. Seděli spolu v kavárně. Třebín se poprvé zmínil, že chce uprchnout ze země.
„Trochu se napil a najednou říká, nechceš jít se mnou? Já se začal vymlouvat, že kdybych měl dokončené studium, emigroval bych. Ale čím více jsem ho odmítal, tím více jsem věděl, že kecám. Říkám si, Karle, mlč, tohle je ten moment,“ vybavuje si teolog.
V červnu 1956 skutečně Skalický s Třebínem vyrazili z Rychnova nad Malší k hranici. Povedlo se. Nikdo je nechytil, přestříhali dráty, přebrodili močál i Malši a byli na svobodě.
Až když se po revoluci otevřely archivy StB, ukázalo se, že celá akce byla nafingovaná. Komunisté dvojici umožnili odejít. Třebín spolupracoval s StB, která ho chtěla vyslat do Říma jako špiona. Aby byl jeho útěk v zahraničí uvěřitelný, měl sehnat nic netušícího společníka.
„Já si celou tu dobu skutečně myslel, že jsme hrdinové, kteří riskovali život. Ano, sehrál jsem roli užitečného idiota. Ale koukám na to z té roviny, že pokud mě boží prozřetelnost skutečně chtěla dostat bezpečně a jistě do Říma, tak tomu pomohli právě komunistické machinace.“
V italštině musel nejdřív zvládnout sprostá slovíčka
Začátek studií na Papežské lateránské univerzitě v Římě pro něj nebyl jednoduchý. Přednášky poslouchal v latině. Věděl, že v ní bude muset napsat i dizertační práci. Postupně se však jazyk naučil. Na kněze byl vysvěcen roku 1961.
Poté začal pracovat v Oratoriu svatého Petra ve Vatikánu. Stal se z něj asistent mládeže, scházel se s chlapci z římské periferie. „Musel jsem se nejprve italsky naučit sprostá slovíčka, abych věděl, za co je pokárat,“ směje se. O všem vypráví s velkým zaujetím. „Byl jsem takový pedagog volného času. Dělal jsem jim i fotbalového trenéra.“
Jako uvaděč se účastnil Druhého vatikánského koncilu. Po působení v Oratoriu se v roce 1966 stal druhým sekretářem kardinála Josefa Berana, politického vězně nacismu i komunismu.
Po kardinálově smrti se v roce 1970 ujal pozice kaplana v domě bratří Maristů v Římě. V tu dobu přicházela do Itálie vlna československých emigrantů, kteří se rozhodli utéci po vypuknutí sovětské okupace. Skalický se stal jejich duchovním správcem.
U Maristů vydržel až do roku 1985, v té době už měl titul profesora fundamentální teologie na Lateránské univerzitě v Římě. Cestoval přednášet po světě.
„Přišla revoluce a já si vzpomněl na slib, že se do své země vrátím. Ale v Římě už jsem byl někdo, navíc jsem žil ve vatikánské rezidenci. A také moje hospodyně a spolupracovnice byla sudetská Němka a já jí nechtěl říct, že si musí hledat nové místo. Zároveň mi nepřišlo vhodné nabádat ji, aby se mnou odjela tam, odkud její rodinu vyhnali. Až ona sama za mnou jednou přišla s tím, že pojede se mnou,“ popisuje rozhodující chvíli kněz.
Karel Skalický se do Hluboké nad Vltavou vrátil v roce 1994. Bylo mu 59 let a stal se farářem v místním kostele. Za dva roky se přesunul do Českých Budějovic a až do roku 1999 působil jako děkan na Teologické fakulty Jihočeské univerzity, kde přednáší dodnes, zároveň má na starosti doktorandy. Pravidelně vede bohoslužby v kostele sv. Prokopa.
Přestože se narodil v Hluboké, Budějovice považuje za svoje město. „Dříve jsem se rád procházel kolem Malše nebo Vltavy. Teď už nechodím dlouhé vzdálenosti, ale někdy si zajdu do parku u hvězdárny. Někdy jezdím i do rakouského Freistadtu, což byla moje první zastávka po přeštípání drátů. Mám tam známé a rád se tam vracím,“ uzavírá Skalický. I přes svůj pokročilý věk zůstává plný pozitivní energie.
