V únoru oslavil 85. narozeniny. Do „důchodu“ se ale rozhodně nechystá. Jeden z předních českých psychologů Milan Nakonečný z Tábora stále přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Současně je členem Kolegia spolku Babybox. Právě jeho rady mnohokrát pomohly zakladateli babyboxů Ludvíku Hessovi při řešení problémů nešťastných maminek odkládajících nechtěné novorozence. Ve volných chvílích pracuje na své nové knize s názvem Dějiny psychologie.
Přitom i život autora řady odborných knih a článků by vydal na román. Narodil se 8. února roku 1932 v Horažďovicích do rodiny notáře a instrumentářky. Jeho otec byl bělogvardějcký důstojník, který utekl před bolševickou vládou do Československa. Milan Nakonečný paradoxně už od mládí zažíval na vlastní kůži právě to, pro co jeho otec opustil rodnou Ukrajinu.
Vyloučili ho ze všech gymnázií
Vše začalo na podzim roku 1948, tedy krátce po Vítězném únoru, kdy mladého studenta septimy vyhodili z táborského gymnázia. Údajně pro protistátní výrok. Stal se tak jednou z prvních obětí čistek.
Milan Nakonečný (85 let)Narodil se 8. února 1932 v Horažďovicích. Vystudoval pedagogiku a psychologii na Vysoké škole pedagogické v Praze a klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je uznávaným psychologem, historikem, vysokoškolským pedagogem a autorem řady odborných knih. Maluje obrazy, 3. března ve Vodňanech zahájí vernisáží výstavu s názvem Imaginární portréty. |
„Někdo tehdy vyměnil obraz Gottwalda za Harryho S. Trumana. Vyhrožovali nám, že pokud se neukáže viník, vyhodí nás všechny, zavřou školu a půjdeme do dolů. Řekl jsem: Jako za protektorátu? Spolužák pak zalhal, že jsem veřejně prohlásil, že nás kdysi tížila nacistická a nyní komunistická bota. Vyhodili mě ze všech gymnázií v ČSR,“ vzpomíná.
Týden nato dostal obsílku, aby se rozhodl, do jakých dolů půjde pracovat. „Naštěstí byl můj otec v Táboře notářem a vzal mě k sobě, dělal jsem zapisovatele,“ pokračuje.
Po roce ho přijali na gymnázium v Soběslavi. „Nejprve mě nechali propadnout a potom, po opakování oktávy, mne nepřipustili k maturitě, protože jsem neměl příslušné kádrové profily. Otci se přes známé podařilo domluvit, aby mě pustili k maturitě po prázdninách. Ředitel mi vzkázal, abych přišel pro vysvědčení hned druhý den. To bylo štěstí, půl hodiny potom, co jsem s vysvědčením odešel, přišel příkaz z kraje, aby mi ho nevydával,“ vzpomíná.
O vysoké škole mohl jen snít. A tak skončil v táborské továrně na papír u stroje na papírové závity k minám. Od nezáživné práce ho vysvobodil odvod na vojnu.
„Po všech průšvizích jsem se ocitl ve škole pro důstojníky v záloze. Jenže pak přišli na to, jaký mám kádr, a ze školy mě na dva měsíce přeřadili na Kladno do dolů. Kutali jsem denně v hloubce 400 metrů, byli jsme u toho nazí, protože tam bylo neuvěřitelné horko. Bez jídla, horníci nám dávali své svačiny. Po dvou měsících mě vzali zpátky a jako četař aspirant jsem se dostal na Slovensko, kde jsem dělal na leteckém učilišti technickém velitele čety,“ vypráví.
Právě vojna mu dala šanci na vysokou školu. Do Prahy k přijímacím zkouškám na vysokou školu pedagogickou dorazil v uniformě a vyzdobený odznaky Julia Fučíka za přečtené knihy od Jiráska a za zdatnost. Zapůsobilo to.
Přestože ani doba studia nebyla bez problémů, v roce 1958 vystudoval pedagogiku a psychologii a v roce 1967 klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. O rok později absolvoval studijní pobyt v německém Mnichově.
„Němci mi umožnili i cestu do Paříže. Do Mnichova za mnou dorazila také manželka se synem. Přes neustálé problémy jsem ale ani tak nestál o emigraci. Měl jsem tu nemocného otce a nechtělo se mi odtud,“ zamýšlí se Nakonečný. Několikrát chtěli příslušníci StB, aby s nimi spolupracoval, vždy se vyvlékl a současně zůstal nestraníkem.
„Jsem velmi zklamán vývojem poměrů u nás“
Kariéru vysokoškolského učitele zahájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na začátku normalizace byl z politických důvodů propuštěn. Pracoval pak ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí v Praze, na Střední pedagogické škole v Soběslavi a v dětském Psychodiagnostickém ústavu v Budějovicích.
Po sametové revoluci se vrátil na Univerzitu Karlovu. „Tehdy jsem cítil velkou úlevu, která ale dlouho netrvala. Řadu kolegů jsem znal jako velmi angažované bolševiky, neviděli mě rádi.“
Dnes nejraději vzpomíná na svůj rodinný život. „Na dobu dětství mého syna, na moji manželku, která bohužel před 20 lety zemřela. Vzpomínám ale i na časy, kdy se mi dařilo špatně. I když by se měl člověk snažit takové věci vytěsnit, dá se to těžko. Nejhorší je, že největší zločinci minulého režimu vyvázli bez trestu a další bývalí komunisté zastávají i dnes vysoké funkce. Jsem velmi zklamán vývojem poměrů u nás a ubýváním demokracie ve světě vůbec,“ podotýká.
Na vysokých školách přednášel mimo jiné i psychologii politiky, ale sám se nikdy v politice neangažoval. „Rád bych ještě napsal dílo, které se bude jmenovat Psychologie politiky, zvláště české. Jen doufám, že vyjde, jak se říká, post mortem a nebudu už trestně odpovědný,“ usmívá se Milan Nakonečný.
