Jaké plány má člověk v půl osmé večer ve všední den? Možná se jít vysprchovat, pak si číst nebo se dívat na televizi.
Já jsem nečekaně skončil na policejní služebně a chystal se na noc v cele...
Ale od začátku.
Po čtvrt na osm zazvonil zvonek u našeho bytu. "Kdo to může být? Možná soused něco potřebuje," řekl jsem manželce a jen nalehko v trenýrkách šel otevřít.
Tři muži za dveřmi se netvářili zrovna přátelsky. "Policie České republiky. Jste Lukáš Marek?" zeptal se jeden z nich. A následovala smršť otázek.
"Pane Marku, proč si nevyzvedáváte poštu? Ten Renault Thalia venku je váš?" Začal jsem být hodně nervózní. Pak se mě policisté bez uniforem vyptávali, kdy jsem byl naposledy ve Vsetíně nebo jeho okolí. Jenže já tam nikdy nebyl. Přesto jsem tam podle policistů opakovaně kradl. Všechno sedělo: datum narození, rodné číslo, bydliště. Jen na fotografii, kterou měla trojice u sebe, byl úplně jiný člověk.
"Třeba to bude jen nějaká nesrovnalost, pojďte s námi na chvíli ven, tam to vyřešíme," oznámil jeden z policistů. Skočil jsem do kalhot, vzal si bundu, boty, na ponožky a telefon jsem v tom zmatku zapomněl.
Pro jistotu jsem chtěl znovu vidět služební průkazy, ukázali mi je, ale stejně jsem přemýšlel, zda jsou pravé. Napadlo mě, že možná venku dostanu "nakládačku", protože jsem někoho naštval.
Byla to policie, ale slovo naštěstí jsem v tu chvíli v hlavě určitě neměl.
"Pane Marku, dejte ruce na kapotu, nohy od sebe. Teď vás musím prohledat a pojedete s námi na služebnu na Pražské třídě, máme příkaz k zatčení. Máte u sebe nějaké ostré předměty? Vše, co máte v kapsách, vyndejte a položte na kapotu," nastoupil na mě nejostřeji vyhlížející policista.
"Zadrželi jsme muže, ale podle fotografie to není on"
Pouta jsem nedostal, i tak to mohla být pro sousedy zajímavá podívaná. Po chvilce jsem nasedl do auta a odjeli jsme.
"Určitě jsem nic nekradl, jsem normálně zaměstnaný, poštu si vybírám. Na vaší fotografii nejsem já, to je přece zřejmé. Také musím zavolat manželce, myslí si, že se vrátím," chrlil jsem ze sebe.
Policisté mě uklidňovali, že tak musí postupovat, protože soudce vydal příkaz k zatčení a všechny údaje sedí s těmi v mém občanském průkazu.
Na služebně si mě ještě jednou pořádně prohlédli, položili mi několik otázek a začal kolotoč telefonátů. "Zadrželi jsme muže, kterého hledáte, ale podle fotografie to v žádném případě není on," oznamoval jeden z trojice do telefonu.
Pak jsem musel na chodbu, kde se mnou zůstali dva z policistů, kteří mě zatýkali. V tu chvíli reálně hrozilo, že budu muset přespat v cele.
Nabídli mi kávu, čaj i vodu, mohl jsem zavolat domů. Nenapadlo mě nic lepšího než začít s tím, jak se jim líbí nový seriál Případy 1. oddělení. Líbí. Je to prý zatím nejlepší seriál, který se přibližuje skutečné práci policistů.
"Je vidět, že na tom makali profíci," chválil jeden z nich. Ocenil, že s natáčením pomáhal i bývalý člen skutečné "mordparty". Témata k rozhovoru neubývala, spíš naopak.
Nicméně pokaždé, když vyšel třetí z mužů a tvářil se naprosto neutrálně, znervózněl jsem. A on vyšel z kanceláře snad pětkrát a pak dorazil ještě čtvrtý policista - nadřízený.
Po hodině vyšel na chodbu "šéf" a blížil se ke mně. "Pane Marku, dovolte, abych se vám jménem Policie České republiky omluvil," řekl a já se cítil jako znovuzrozený. On i kolegové se mi omluvili ještě několikrát, přestože chyba nebyla na jejich straně.
A co se vlastně stalo? Selhal lidský faktor. Policista, který případ řešil ve Vsetíně, se jednou spletl při zadávání údajů do pátracího systému. Zloděj Lukáš Marek, kterého policie hledala kvůli opakovaným krádežím, se narodil ve stejný den jako já.
Jen místo narození bylo jiné.
