Byly to jedny z nejnáročnějších měsíců v jejím životě. Kvetoslava Kotrbová se stala nepostradatelnou součástí krajského krizového štábu a společně s jihočeskou hejtmankou řešila, jak postupovat v boji proti novému typu koronaviru.
Klasický den minulých týdnů shrnuje slovy: práce – sprcha – spánek. Dnes si ale už může ředitelka krajské hygienické stanice oddechnout. Sama vnímá, že se vše pomalu vrací do starých kolejí.
„Už jsem dokonce vyrazila navštívit i tatínka na Slovensku, donedávna to samozřejmě nebylo vůbec možné,“ říká 60letá Kvetoslava Kotrbová, rodačka z Hodonína, která ale vyrůstala na slovenské straně hranice v obci Kopčany.
Vztah k oběma zemím si vybudovala i díky tomu, že její maminka pocházela z Moravy. „Dodnes nedokážu říci, zda jsem se tehdy cítila být spíše Slovenkou, nebo Moravačkou,“ potvrzuje.
Jako malé dítě ji takové starosti vůbec netrápily, jenže zároveň s úsměvem přiznává, že ji na jih Moravy táhl místní folklor.
„Zamilovala jsem si tu jejich cimbálovku a moc ráda jsem tehdy jezdila na Strážnické slavnosti,“ přiznává Kotrbová s tím, že si dokázala užít venkovský život i na slovenské straně hranice. Se svými kamarády neustále vymýšleli nějaké hry nebo jezdili kolem dědiny na běžkách a kolečkových bruslích.
Na Slovensku však vydržela pouze do maturity, zlákalo ji studium medicíny na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. „Vybrala jsem si ji právě kvůli studiu hygieny. Už tenkrát jsem věděla, že se chci věnovat epidemiologii, a to se mi také na jaře skutečně hodilo,“ vysvětluje současná šéfka krajských hygieniků.
S jižními Čechami se seznámila ve třetím ročníku na medicíně, kdy se přihlásila jako zdravotnice na pionýrský tábor ve Skalici u Soběslavi.
„Tam jsem poznala mého budoucího manžela,“ přibližuje Kotrbová a dodává, že za svého muže Františka se provdala ještě jako studentka šestého ročníku. „Pouhý den po státnicích se mi narodil syn Ondřej a pak jsme se společně přestěhovali do Českých Budějovic,“ líčí.
Encefalitida je větší problém než exotické nemoci
V krajském městě začala pracovat v roce 1987 jako řadová lékařka okresní hygienické stanice. „Museli jsme tehdy vědět, jak chránit sebe i ostatní v oblastech, kde se objevují nebezpečné nemoci. Naším hlavním úkolem pak bylo předávat tyto informace veřejnosti,“ popisuje stručně náplň práce v prvních letech u hygieniků.
Postupně si prošla snad všemi pozicemi jak na okresní, tak posléze na krajské stanici. Jak sama říká, hlavní výzvou pro ni a její kolegy byly zejména nemoci spojené s vysokým výskytem klíšťat.
„Týkalo se to hlavně encefalitidy a boreliózy. Máme tu až pětkrát více nakažených než v jiných regionech. To je pro nás daleko větší problém než různé typy zavlečených exotických chorob. Tady zkrátka tyto nemoci nemají vhodné podmínky pro šíření,“ podotýká Kotrbová.
Kvetoslava Kotrbová (60 let)Narodila se 29. října 1959 v Hodoníně, ale vyrůstala ve slovenských Kopčanech. Maturovala na gymnáziu ve Skalici. Poté studovala šest let v Praze na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1987 bydlí v Českých Budějovicích, kde začala pracovat na místní okresní hygienické stanici. V roce 2016 se stala ředitelkou jihočeské krajské hygienické stanice. Je vdaná, s manželem Františkem má syna Ondřeje a dceru Štěpánku. Ve volném čase se věnuje literatuře, ráda poslouchá hudbu a sportuje. |
Při popisování okolností výskytu cizích chorob chvílemi připomíná učitelku. „Však jsem také od roku 1999 asi patnáct let přednášela na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Řadu svých současných kolegů jsem tam dokonce i učila. S trochou nadsázky tak můžu říci, že jsem si je vychovala,“ říká se smíchem Kotrbová a zároveň přiznává, že ji práce s mladými studenty začíná opět lákat.
Na přelomu tisíciletí také vedla kontaktní centrum pro drogově závislé, což hodnotí jako mimořádně zajímavou zkušenost.
„Nejprve jsme sídlili přímo na okresní hygieně, později jsme se museli kvůli novému zákonu o ochraně veřejného zdraví přesunout do parku Háječek. Snažili jsme se prosazovat nový model prevence, kterému ne úplně každý ve městě fandil. Chtěli jsme mezi uživateli drog podchytit hlavně šíření žloutenky typu C, na kterou nemáme vakcínu,“ přibližuje hlavní cíle centra.
„Později jsme začali fungovat pod hlavičkou občanského sdružení, ale měli jsme neustále problémy s financemi. I tak jsme vydrželi až do roku 2010, kdy naši práci převzala jiná centra. Dodnes často vzpomínám na některé naše klienty, nikoho z nich však už nepotkávám,“ vzpomíná Kotrbová s tím, že v dobách největšího vytížení měli denně i 35 klientů.
Většinou do centra chodili lidé, kteří sháněli čisté injekční jehly, oblečení nebo možnost se zde umýt či převléct do čistého oblečení.
„Ti lidé často neměli vůbec žádné zázemí. Pomáhali jsme jim také navázat kontakt se svou rodinou a blízkými, protože sami by to se svou závislostí nezvládli,“ popisuje své zkušenosti z Háječku.
Největší životní výzvou a zkouškou však pro ni byla, a vlastně stále je, epidemie nového typu koronaviru.
„V nejhorším období jsem byla od pondělí do neděle v práci, doma jsem se jen osprchovala a vyspala. Málokdy se mi podařilo vyrazit alespoň na procházku a občas jsem si to i vyčítala, když jsem prosazovala, aby lidé ven moc nechodili. Jenže jsem zkrátka občas potřebovala na vzduch,“ vysvětluje Kotrbová.
Hlavním impulzem k tomu, aby začala situaci intenzivně řešit, byly televizní zprávy o situaci v Číně na konci ledna. Tehdy se sama sebe začala ptát, zda nějaké nebezpečí nehrozí i lidem na jihu Čech. Okamžitě proto vzala telefon a zavolala hejtmance s prosbou, aby mohla svolat krajský krizový štáb.
„Chvilku bylo na druhé straně ticho a pak se ozvalo: Udělejte to. O den později 25. ledna už moje kancelář připomínala spíše včelí úl, když jsme se na epidemii začali připravovat. Hned 26. ledna už jsme si některé postupy vyzkoušeli při výjezdu k čínskému turistovi, který vykazoval některé příznaky nemoci,“ vypráví.
Jako nejhorší dny z celé epidemie vnímá začátek dubna, kdy se nakazilo v kraji až 13 lidí denně, nebo rozšíření nemoci v krumlovském ústavu sociální péče pro seniory Sovy.
„Kromě toho jsme museli také plošně otestovat přes 100 obyvatel obce Konopiště na Prachaticku. Tehdy nám musela pomoci i armáda. Musím říci, že takové události skutečně stmelily celý krizový štáb a nikdo zde nekopal sám za sebe,“ pochvaluje si Kotrbová součinnost v době nouzového stavu.
Roušky nám na podzim pomůžou při chřipce
Tehdy si ji rodina doma moc neužila. „Nestíhala jsem ani nic uvařit, moc jsem jako matka v domácnosti nefungovala. Maximálně jsem vyrazila na nějaké ty procházky,“ říká Kotrbová, která má vedle syna ještě dceru Štěpánku studující na univerzitě.
Dnes už se i její život vedle řady Jihočechů pomalu vrací do běžného režimu, i když ne všude je to zatím zcela možné.
„Když jsme jeli za tatínkem přes hranice, byl to pro mě kvůli kontrolám zvláštní pocit. Určitě je ale skvělé, že už můžeme bez potíží ven a užít si volný pohyb na čerstvém vzduchu, na který jsem si už skoro odvykla,“ říká Kotrbová.
Stále je však velmi opatrná, co se týče budoucích prognóz. K opatrnosti nabádá také lidi z celého kraje, protože virus stále na mnoha místech republiky koluje.
„Dnes musí každý sám umět vyhodnotit rizika, když jsou opatření uvolněná. Myslím si, že roušky nám na podzim mohou výrazně pomoci i při chřipkové sezoně. Myslím si, že Jihočeši je nakonec úplně neodloží,“ věří Kvetoslava Kotrbová.
