Vltavotýnský rodák pochází ze známého rodu knihvazačů a zejména jeho tatínek chtěl, aby se ze syna stal pokračovatel tradice. Jeho ambice naplnil i přesto, že se posledních více než 20 let věnuje malování obrazů a knihařina u něho ustoupila do pozadí.
„Řemeslo vázání knih přenechávám spíše svému synovi Ladislavovi, mě už to přestalo bavit. Člověk pracuje s malinkými formáty, a když dostanete do ruky větší knihu, je to svátek,“ říká o rodinném poselství.
Plátna a štětce ho táhly už od mladých let, v cestě mu však stálo přání otce, který nechtěl o malířských choutkách syna ani slyšet.
Ladislav Hodný (75 let)Narodil se 14. února 1943 v Týně nad Vltavou, kde dodnes žije. U svého otce se vyučil knihařem, poté studoval knihařinu i v Novém Jičíně a poté Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kde do roku 1968 pracoval jako výtvarník Krajského střediska zdravotní výchovy. Později začal malovat obrazy, které vystavoval po celém světě. Věnuje se především abstraktní malbě. Před šesti lety získal od starosty Týna nad Vltavou ocenění za celoživotní dílo. Se svou ženou Janou má syny Ladislava, Lukáše a dceru Janu. Rád poslouchá jazz a příležitostně hraje na bicí. |
„Tatínek byl v tomhle neústupný, měl jsem to roky zakázané. Vždycky říkal, že patlalů je všude spousta, a neustále se mě ptal, jestli chci vážně dělat takové hrůzy. Vlastně až na stará kolena se smířil s tím, že chci malovat. Měl jsem k němu velký respekt a dlouho trvalo, než jsem se k tomu vůbec odvážil,“ vzpomíná na svého otce Ladislava Hodného staršího.
Že si s vázáním knih dobře rozuměl, dokazuje především řada ocenění, které zatím dostal. Jeho díla získala ceny v tehdejším Československu a dostala se i do zahraničí, což rozhodně nebývalo běžné.
„Několikrát jsem vystavoval ve Švýcarsku nebo Rakousku, a v roce 1997 si mě dokonce pozvali i do amerického Dallasu. Nevím, kde na mě vůbec přišli,“ líčí s úsměvem.
Dobu před sametovou revolucí si pamatuje převážně v dobrém, i když s poměry, které v Československu panovaly, nesouhlasil. Po studiích v Novém Jičíně a Brně pracoval nějaký čas jako výtvarník ve státní vědecké knihovně.
„Tam jsem se dostal díky jednomu známému, který byl bratrem komunistického básníka Jaroslava Hůlky. Tou dobou jsem docela dobře proplul, aniž bych kdy vůbec byl ve straně,“ vypráví o svých zkušenostech z dob totality.
Ve svých mladých letech dokonce koketoval s myšlenkou, že by šel místo studií na uměleckoprůmyslové škole raději na konzervatoř. „Hrozně moc mě bavila hra na bicí. Byl jsem, a vlastně pořád jsem, milovníkem jazzu. Tehdy mě trošku mrzelo, že jsem si vybral knížky, ale zvykl jsem si na to,“ říká.
Podle jeho slov to nebyla špatná volba, ale později bylo jasné, že by se uměleckou prací na knihách jen těžko uživil. „Sice to tehdy s knížkami nebylo ještě tak zlé, ale cítil jsem, že se nad knihvazačským řemeslem postupně stahují mračna. Vidím to i na svém synovi, který se tomu stále věnuje. Jestli udělá do roka dvě knížky, je to moc. Možná kdybychom dělali vkladní knížky do kůže, že by je někdo chtěl,“ uvažuje s nadsázkou.
Voda vzala obrazy i grafiky
S malováním začínal ve druhé polovině 90. let, a jak sám podotýká, ovlivnilo ho především prostředí, ve kterém po celý svůj život žije. Rodák od řeky Vltavy zmiňuje právě nejdelší českou řeku jako živel, se kterým je jeho tvorba úzce spjata.
„Narodil jsem se tu a nikdy jsem v duchu město neopustil. Občas jen tak koukám z okna na Vltavu a maluji podle nálady. S řekou jsem naprosto spjatý, i když naší rodině hodně ublížila. Už jsem jí ale odpustil,“ vysvětluje.
Na mysli má především rok 2002, kdy republiku zasáhly povodně. Voda z řeky vyplavila i jeho ateliér na vltavotýnském nábřeží a zničila téměř veškerou jeho ranou malířskou tvorbu.
Přišel tehdy asi o stovku obrazů a přibližně pět set grafik. Podařilo se mu ovšem zachránit většinu knih, které měl uložené v horním patře domu.
„Tenkrát to bylo fakt hrozné. Vynášeli jsme je oknem na loď, bylo to pro nás všechno dost náročné. Naštěstí jsem tehdy maloval teprve pár let, ale mrzí to dodnes. Byl jsem tvůrčí jako nikdy jindy,“ vzpomíná na krušné chvíle, kdy jejich dům až do druhého patra zalila voda z rozvodněné Vltavy.
Negativní zkušenost však v konečném důsledku přinesla i drobné radosti. Krátce po povodních se jeho synovi Lukášovi podařilo přestavit přízemí domu a otevřít v něm bar, jenž dodnes částečně funguje jako soukromá galerie otevřená návštěvníkům podniku. „Tehdy jsem tam měl řadu svých obrazů, dnes už to tak není. Nahradil mě právě Lukáš, který ve volných chvílích také maluje,“ vysvětluje Ladislav Hodný.
Uznání v uměleckých kruzích si kromě mistrovské vazby vysloužil především abstraktní malbou odrážející jeho sny a pocity. Nechává se podle svých slov inspirovat samotným životem a vírou v boha. Dodnes každou neděli chodí do kostela na mši. Hodný navíc dodává, že v posledních dnech pracuje na přípravě obrazů na výstavu v pražské Galerii Mánes.
Japonská televize o něm nechala natočit film
„Budu tam vystavovat po pěti letech. Když jsem tam byl poprvé, splnil jsem si tím jeden z velkých snů, vystavovat v Mánesu je přáním spousty malířů. Mám už připravenou asi desítku děl a na dalších stále pracuji,“ prozrazuje s tím, že by se mělo jednat převážně o obrazy o rozměrech zhruba tři na dva metry.
„Kdybyste teď ovšem viděl můj ateliér, asi by vás trefilo. Mám tam hrozný bordel. Snažím se zachovat řadu věcí, ale už tam toho začínám mít dost. Je tam také halda knih, ty už vůbec nestíhám číst,“ říká se smíchem umělec, který si při tvorbě rád pouští vážnou muziku nebo svůj milovaný jazz.
„Poslouchám ho prakticky pořád, je to hudba mého srdce. Vlastně se s ním váže i jeden z mých dalších snů. Chtěl bych si ještě někdy zahrát s takovými velikány, jakým je například čecho-americký kontrabasista George Mraz, který se k nám vrací. Tohle se mi už, bohužel, asi nepodaří,“ netají se s přáním.
Ladislava Hodného si těsně po revoluci všimla japonská televize, která o něm nechala natočit film. „Po převratu o mně psali v nějaké americké publikaci, ve které ukazovali jednu z mých knižních vazeb. Pamatuji si, že v ní byli vytlačení malí mravenečkové v zinku a Japonci z toho byli naprosto nadšení. U holandské televize si objednali, že jim dokument natočí. Přijely k nám na nábřeží dva obrovské autobusy s technikou a s HD technologií, což tehdy byla naprostá novinka,“ vypráví.
V posledních letech si dělá radost především plenéry, na nichž se setkává s řadou svých kamarádů ze zahraničí. Pro letošní rok má v plánu vyrazit na polsko-slovenské pomezí, kam se vydá už poněkolikáté.
„Jezdíme do oblasti pohoří Pieniny k řece Dunajec, kde se nás sejde pokaždé okolo desítky. Je tam celá řada moc zajímavých lidí z celé Evropy, každý si pak malujeme, co chceme, a pijeme u toho borovičku. No není to nádhera?“ těší se umělec na letošní ročník.
