Svůj typický účes s vyčesaným drdolem si rovněž dělá sama. A každé ráno se v koupelně lehce nalíčí. „Maminka říkala, že žena by měla být upravená už u snídaně. Pochopitelně úměrně věku, takže žádné křiklavé barvy nepoužívám,“ konstatuje Olga Knoblochová ve chvíli, kdy spolu s fotografem skládáme poklonu jejímu vzhledu.
Žena, která je považována za první československou vizážistku, nás už vyhlíží před domem v Kardašově Řečici a hned zve na kávu, borůvkový koláč a jednohubky s její pomazánkou z tvarohu a křenu. Pro čerstvé rohlíky zajela do samoobsluhy ještě ráno. Na kole.
Olga Knoblochová(83 let) Rodačka z Prostějova se hrdě hlásí ke svému jihočeskému původu po tatínkovi. Postupně se jejich chata v Kardašově Řečici změnila v dům, kde dnes žije. V Českých Budějovicích maturovala v roce 1952 na sociálně zdravotní škole, v roce 1958 nastoupila do vznikajícího Ústavu lékařské kosmetiky v Praze. Stála u zrodu značky Dermacol a byla vlastně první československou vizážistkou. V roce 1990 založila Unii kosmetiček a její prezidentkou byla do roku 2011. Jejím „dítětem“ je Akademie profesionální kosmetiky, kde od roku 1990 vychovává budoucí kosmetičky dodnes. Je autorkou devíti knih s tématem péče o pleť. S prvním manželem, lékárníkem Milanem Červákem, má syna Milana (64), s druhým, chirurgem Jiřím Knoblochem, Jiřího (53) a Isabellu (50). Po rozvodu zůstala s dětmi sama. Deset let žila s cestovatelem Jiřím Hanzelkou. Má osm vnoučat a tři pravnuky. Ve volném čase ráda pracuje na zahradě, jezdí na kole na nákup, a jak sama říká, chvilku neposedí. |
„Já sportovala odmalička. Bruslit jsem se učila tady na rybníku pod domem, pak jsem chodila v Budějovicích na krasobruslení, a dokonce jsem hrála pozemní hokej na pravém křídle,“ přiznává s tím, že dnes se nejvíc naběhá kolem chalupy.
Bez problémů zvládá i schody do patra, které jsou sklonem víc podobné žebříku. Směje se, že když vypráví, jak po nich nedávno sletěla dolů, narazila na věšák a dveře jí zatarasilo povalené žehlicí prkno.
Je ráda, že dům, v němž žije, je plný vzpomínek. „Tatínek Jaroslav Kamarýt byl zdejší rodák. Jako vojenský pilot učil létat před válkou třeba Františka Fajtla a řadu dalších. Kvůli rodině neodešel do ciziny, ale všechny nás přesunul do Kardašovy Řečice,“ vzpomíná paní Olga a ukazuje v kuchyni vchod do sklepa.
Za války tam poslouchali Londýn. Později se přestěhovali do Českých Budějovic, kde byl otec prvním náčelníkem Aeroklubu a v roce 1947 získal pro letiště Hosín jako jeho zakladatel licenci na sportovní létání.
„Mně ale létat nedovolil. Bratrům ovšem ano, i když se tomu nevěnovali profesionálně. A Zdeněk, který byl prvním ředitelem Povodí Vltavy, pak byl dokonce u nás průkopníkem létání na rogalu,“ dodává ke starým fotografiím, které vytahuje z krabice.
Je na nich i ona v době, kdy se jako čerstvá absolventka budějovické čtyřleté sociálně zdravotní školy provdala za lékárníka Milana Červáka. „Bohužel, rád se podíval skleničce na dno, což naši neradi viděli. Po rozvodu jsem odešla do Prahy, kde jsem získala místo v Ústavu lékařské kosmetiky,“ vzpomíná s tím, že ačkoliv absolvovala i stáž na dermatologii, vedla v ústavu propagaci, školila budoucí kosmetičky, a dokonce v sále pro cvičení hrála na klavír.
„Tenkrát měla socialistická žena hlavně pracovat, a ne se krášlit. K nám přicházeli lidé s defekty na pleti. Ty nešlo odstranit, ale jen zakrýt. Hledal se proto vhodný krycí krém. A protože na Barrandově vyráběli líčidla pro herce, poprosili jsme šéfa laboratoří Vlastimila Boublíka, aby zkusil vytvořit takový, který by pleti neškodil,“ vysvětluje vznik Dermacolu.
Přijel producent z Hollywoodu
Název odvodili od slov derma, tedy kůže, a color, což je barva. To se psal rok 1966. O tři roky později Olga Knoblochová začala na Barrandově budovat salonek, kde mohla názorně předvádět, jaká kouzla krycí krém dokáže. Zároveň se stala šéfkou propagace této značky. A v roce 1973 na pět let licenci koupil i Hollywood.
„Do ateliérů přijel starší hollywoodský producent na jednání a manželku přivedli ke mně, abych jí ošetřila pleť. Když si ji přišel vyzvednout, byl nadšený, jak jsem jí zakryla různé skvrny na obličeji, a tak jsem mu nabídla totéž,“ směje se paní Olga.
Dermacol postupně začal dělat odličovací mléka a vody pro všechny typy pleti, krémy i dekorativní kosmetiku. „Výrobky se úspěšně vyvážely nejen za valuty, ale jeden rok se dokonce s NDR měnily za nedostatkové hřebíky,“ dodává. V té době rovněž vyjížděla s týmem na setkání s ženami po celé republice i do zahraničí, kde je učila líčit a pečovat o sebe.
„Vždycky jsem si vybrala takovou, co seděla vzadu a byla nenápadná. Proměna pak byla hodně výrazná. To mě bavilo. Vím, že se jim určitě zvedlo sebevědomí,“ poznamenává. Na lehátku na Barrandově měla ovšem pod rukama i ženy našich či zahraničních politiků. Díky tomu, co dokázala, jí prošel i fakt, že do Kanady emigroval její mladší bratr.
Svých zkušeností využila i po roce 1989, kdy začala školit kosmetičky pro jednu německou značku. „Viděla jsem ten obrovský zájem o rekvalifikace, takže v roce 1990 vznikla Akademie profesionální kosmetiky,“ dodává.
Do projektu se pustila v době, kdy už mohla odejít do důchodu. „Věk je jenom číslo. Mám v sobě pořád dost energie, abych to zvládala. Nemám čas na nějaké lenošení,“ svěřuje se s úsměvem.
Vyzařuje z ní pohoda, i když v životě zažila hodně těžké chvíle. Po rozvodu s chirurgem Jiřím Knoblochem zůstala sama se třemi dětmi. „Platil jen alimenty a o ně neměl vůbec zájem. Neodpustily mu to,“ konstatuje s tím, že jí osobně život před léty do cesty přivedl známého cestovatele Jiřího Hanzelku.
Do Kardašovy Řečice jezdil tehdy se svou Julií a paní Olga jim pomohla sehnat chalupu v nedalekém Sedle. „Když ovdověl, často k nám chodil třeba na moje koláče a najednou jsme bydleli spolu. Bylo to úžasných deset let,“ míní.
„Chci stárnout přirozeně“
Ze svého jihočeského domova stále jezdí přednášet do Prahy a je šťastná, že štafetu může předávat dceři Isabelle. Ta žije s rodinou v Chlumu u Třeboně. V baletním studiu jako absolventka konzervatoře učí děti, v tom kosmetickém zase pečuje o ženy.
„Když mi zavolá, že přijede a udělá mi masáž, říkám jí, aby šla dělat něco užitečnějšího. Já si vystačím sama,“ libuje si. „Nevyzkoušela jsem ani botox. Chci stárnout přirozeně,“ říká s tím, že ale nikdy nezapomíná na večerní ošetření pleti. I kdyby doslova padala únavou.
Přiznává, že má velkou slabost pro čokoládu i pro věci s příběhem. Třeba šaty po své mamince nedokázala vyhodit a dodnes nosí její sukni z předválečného pražského salonu od Hany Podolské. Vadí jí, když lidé lžou, dělají hlouposti a pak se musí omlouvat.
„Tvrdím, že věci se nemají nikdy řešit hned. Učila jsem to i své děti. Stačí počkat jeden den a člověk pak má daleko větší nadhled,“ míní. A také razí zásadu, že stárnout není umění, ale umění je to snést. „I když to napsal Goethe, vzala jsem si ji za svou,“ směje se.
