Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pro děti jsem strejda v červené mikině, líčí lékař Fanta

  11:42aktualizováno  11:42
Ivan Fanta je dlouholetou kapacitou českobudějovické nemocnice. V srpnu uplyne 40 let od jeho nástupu na dětské oddělení. Vypráví o své cestě s humanitární pomocí v prosinci 1989 do Rumunska i zážitcích, které posbíral při službách na záchrance.

Ivan Fanta s přiznává, že svým stylem není jako doktor příklad hodný následování. Večer si nedovede představit bez skleničky piva a cigarety. Na lékařská vyšetření ale chodí pravidelně. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Zánět zevního zvukovodu studentovi Ivanu Fantovi pořádně zamíchal životními plány. „Byl jsem vždycky blázen do vláčků a chtěl studovat v Žilině na dopravní fakultě. Starý doktor na vimperské poliklinice mě tenkrát při zákroku přesvědčoval, abych zkusil medicínu. Byl to velmi dobrý doktor, kterému jsem tehdy hodně věřil,“ vzpomíná dnes Fanta.

Když se rozhodl pro pediatrii, v první chvíli netušil, že to není obor o ošetřování nohou - ortopedie, ale dětí. Letos v srpnu to bude už 40 let od jeho nástupu na dětské oddělení budějovické nemocnice.

Přiznává, že na tento obor oproti klasické medicíně byl přetlak zájemců jen dvojnásobný. Navíc tehdy dva roky studovali všeobecné lékařství a další čtyři se pak specializovali na malé pacienty.

Ivan Fanta (63 let)

Vimperk, Praha, Strašice a České Budějovice. To jsou čtyři místa, kterými nynější vedoucí lékař Jednotky intenzivní a resuscitační péče dětského oddělení krajské nemocnice prošel. Z rodného Vimperka odešel na Fakultu dětského lékařství (FDL) Univerzity Karlovy v Praze a po studiu zamířil do budějovické nemocnice. Roční působení u tankového pluku v rámci vojenské služby bral jako zpestření života a těšil se na návrat do Českých Budějovic. Letos tady působí už 40. rokem. Téměř 30 let sloužil také na zdejší záchrance. Je podruhé ženatý. Dcera Kateřina (38) z něj už udělala dědečka nyní tříměsíční Nely. Stejně jako syn Ondřej (33) žije a pracuje v Praze. S nynější manželkou Jaroslavou, sestrou budějovického kardiocentra, má syna Štěpána (16). Relaxuje na zahrádce a při procházkách s jezevčicí Bárou.

„Byl jsem normální student, bavilo mě to, jen jsem bojoval neustále s cizími jazyky. Na ty prostě hlavu nemám,“ směje se s tím, že v ohrožení života by se přece jen německy domluvil. Vzpomíná i na tehdejší skvělý tým pedagogů a zalituje, že samostatná fakulta pediatrie zmizela v propadlišti dějin.

Na vojně měli klid

Při ohlížení do minulosti přidá s chutí i historku o tom, jak se při roční povinné vojně ve Strašicích u 1. tankového pluku sešli tři pediatři a jeden zubař. A protože poblíž bylo velké sídliště pro důstojnické rodiny, parkovalo v kasárnách denně před ošetřovnou i pár dětských kočárků.

„Tehdejší velitel Libor Kostya se kvůli tomu s námi pořád rozčiloval. Od chvíle, kdy jeho synovi kolega zjistil revmatickou horečku a začal ji léčit, měli jsme od buzerace pokoj,“ poznamenává.

Za jeho čtyřicet doktorských let se podle něj razantně změnily nemocniční vyšetřovací metody i diagnostika. Za negativum ovšem považuje fakt, že dřív si mladý lékař na nemocničním oddělení u nich udělal atestaci a mohl jít na obvod.

„Bohužel, já mám tři atestace, ale obvodním pediatrem být nemůžu. Musel bych si totiž udělat ještě čtvrtou. To fakt považuju za blbost,“ soudí. Dobře ví, že problémové případy malých pacientů z terénu vždycky stejně skončí na nemocničním oddělení.

„Asi bychom neuměli správně vyplnit všechny ty formuláře a správně očkovat dle schématu pod sklem na stole,“ dodává s ironií v hlase.

V současné době šéfuje jednotce intenzivní a resuscitační péče. Více než 27 let minimálně jednou týdně nastupoval do služby na záchranku.

Zavzpomínáme společně na začátky letecké záchranky, kdy jsem jako novinářka s nimi absolvovala několik zásahů. Například kdykoliv jsem na novobystřickém náměstí, připomenu si moment, kdy tam sedal vrtulník a místní policista divoce signalizoval, že jsou natažené mezi domy dráty.

„Pravda, tenkrát vůbec nebyly kvůli slunci vidět. To mohl být pěkný průšvih. Díky schopnosti tehdy vojenského pilota jsme ale pacientku ošetřili a odletěli s ní do budějovické nemocnice, takže mise byla splněna,“ líčí Fanta.

Neohroženě se vydal i v prosinci 1989 s dalšími republikovými záchranáři do Rumunska. „Jelo nás tenkrát asi 15 sanitek z republiky s humanitární pomocí. Jenže nás tam nepustili a my zůstali na maďarských hranicích. Pomáhali jsme ale překládat kamiony a řidiči nás hostili čabajkami a uherákem,“ říká s tím, že popravu rumunského diktátora tenkrát viděli v přímém přenosu v televizi. Nakonec si prý připadal jako Američani v roce 1945.

„Když jsme směli vjet do Rumunska, viděli jsme tu zoufalou bídu. Tak jsme humanitární pomoc a konzervy rozdávali lidem u cest. Pak nás varovali před možnou střelbou a my se rychle přesunuli zase do Maďarska,“ vzpomíná na tehdejší dobrodružnou cestu.

Nemá rád alternativní léčbu

O podobné zážitky nemá nouzi. Třikrát byl sám dokonce účastníkem dopravní nehody sanitky. „Když jsme vletěli v Budějovicích předním kolem sanity do nezajištěného kanálu, odnesl jsem to propíchnutou plící a zlomenou páteří. Od dalších služeb na záchrance mě to ale neodradilo,“ tvrdí.

Stejné nasazení zažívá denně u svých malých pacientů. Přiznává, že se s kolegy rvou o každého z nich až do momentů, které jsou často za hranou lidského chápání.

„Nedávno k nám přivezli holčinu prakticky ve stavu klinické smrti. Dokázali jsme ji vrátit zpátky do života tak, že mozek zůstal nepoškozený. Nevěřím na zázraky, ale tohle snad opravdu byl,“ soudí.

Chrlí i další případy, které vypadaly beznadějně. Třeba dívka, kterou přijali v téměř nevratném stavu po havárii auta, při níž oba rodiče zemřeli. Dnes žije v USA a kdykoliv je v Budějovicích, zastaví se u nich na oddělení.

„Bohužel, všechny případy nekončí dobře. Dospívající kluk přišel ze zábavy domů a za dvě hodiny ho zabila meningoková sepse. Ani se nestačil dostat do nemocnice. Tam se opravdu hraje o čas a někdy s tou bestií prohrajeme,“ přiznává.

Každá smrt dítěte je pro něj zoufalý boj do poslední vteřiny. I proto ho dodnes mrzí reakce jednoho dědečka, kterému nedokázali zachránit malé vnouče.

„Řekl mi tenkrát, že na každou svini se vaří voda, tak abych s tím počítal. Chápal jsem jeho bolest, vadila mi ovšem ta nenávist.“

Přiznává, že on sám není příznivcem alternativní léčby, homeopatie a čínské medicíny. Zažil i případ, kdy mladá holčina zemřela jen proto, že rodiče odmítli nemocniční osvědčenou léčbu.

Vadí mu i odpůrci očkování. „Těm rodičům nedochází, že ohrožují nejen své dítě, ale hlavně ty ostatní. Taky mě štve, že někdy lidi víc věří informacím z internetu než našim zkušenostem a postupům,“ míní.

Denně vykouří krabičku cigaret

Podle něj je to příznak této rychlé doby, v níž žijeme. Naopak ho těší, že na dětském oddělení není doktorem v bílém plášti, ale díky vstřícnému postoji vedení nemocnice strejdou v červené mikině. Pochvaluje si rovněž barevné kresby pro děti na chodbách i pokojích. Těší se už i na vedením nemocnice přislíbené nové postele pro své pacienty. Zatím totiž mají některé - vyřazené z ARO pro dospělé. „Ani se nám pořádně nevejdou do výtahu,“ utrousí pod knír.

Při povídání v Masných krámech si neodpustí cigaretu. Za den vykouří krabičku. „Nikdy jsem nenašel odvahu s tím přestat, protože bych to stejně nevydržel. Můj táta lékárník to udělal a stejně umřel na ischemickou chorobu srdeční,“ poznamená.

Protože dobře ví, že jeho životospráva není hodná následování, občas nechá kolegy na jiných odděleních, aby ho proklepli. „Každých pět let si udělám takový upgrade a zatím to funguje. Srdce, plíce, střeva. To by měl podstoupit každý,“ konstatuje s tím, že on se zatím drží.

„Práce mě baví a jsem moc rád, že jsem kdysi nevyhrál konkurz na primáře a stal se jím kolega Smrčka. Já bych tuhle tíhu nést nechtěl. To bych se musel nechat upgradovat asi každý rok,“ směje se.

Těší ho, že je doktorem v nemocnici, která má velmi dobrou úroveň, stejně jako česká pediatrie. „Moje dobrá známá žije v Anglii a tam, když přijde s dítětem k doktorce, tak ta si nejdřív problém vygoogluje a teprve pak léčí. Toho bych se tedy u nás dožít nechtěl,“ dodává Ivan Fanta.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Zásah v obci Řemíčov, kde traktor spadnul na 29letého muže.
Během několika hodin zavalily traktory dva muže. Jsou v nemocnici

Ke dvěma podobným nehodám vyjížděli v průběhu středečního odpoledne jihočeští hasiči a záchranáři. V obou případech utrpěli dva muži těžká zranění po tom, co...  celý článek

Polomy na Šumavě v okolí Nové Pece. Na snímku je silnice do Jeleních Vrchů.
Kvůli srpnové vichřici budou na Šumavě zavřené některé stopy pro běžkaře

Srpnová vichřice poničila na Šumavě 120 tisíc kubíků dřeva v místech, kde se smí těžit, další tisíce kubíků pak zetlejí v bezzásahových oblastech. Některé...  celý článek

Na novém chirurgickém oddělení českobudějovické nemocnice mají pacienti...
Lékaři si novou chirurgii chválí, z operačních sálů vidí do přírody

Pacienti chirurgického oddělení českobudějovické nemocnice si zvykají na novou adresu. Jeho tři lůžkové stanice i JIP sídlí v centrálním pavilonu akutní...  celý článek

Grafton Recruitment Praha
KALKULANT/PŘÍPRAVÁŘ STAVEB

Grafton Recruitment Praha
Jihočeský kraj
nabízený plat: 20 000 - 32 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.