Pracovnice jindřichohradecké knihovny mu říkaly, že takový nával ještě nezažily. „Návštěvníci seděli i na pódiu a parapetech oken. A přitom jsme té knize neudělali žádnou reklamu. O tom, že vyjde, byla jen zmínka na internetu a hlásal to jeden plakát ve městě,“ vypravuje lékař Jindřich Pink o vřelém přijetí své knihy. Loni mu ji vydalo jindřichohradecké nakladatelství Epika a je o ni stále zájem.
Publikace se jmenuje Krásná šedesátá a má podtitul Jindřichohradečtí chirurgové. Autor si pro vzbuzení čtenářského zájmu nemusel vymýšlet žádné bombastické story. Stačilo napsat pravdu podloženou přesnými fakty a okořeněnou zajímavými příběhy z denní praxe.
Vznikla tak originální kronika lékařského dění ve městě nad Vajgarem, která se zaměřuje hlavně na 60. a 70. léta. „V šedesátých letech minulého století se jindřichohradecká nemocnice vyznačovala významnou důvěrou svých pacientů a mimořádnou přízní veřejnosti,“ sděluje autor hned v první větě knihy.
„Vložil jsem kost na správné místo a zašil mu lebku“
V čem tkví podstata tak dobré pověsti? „Řeknu vám věc, která se do textu nedostala,“ prozrazuje doktor Pink. „Za dobu, kdy jsem pracoval na chirurgii a poté urologii, si pamatuji pouze jediný případ extrémně zraněného pacienta, kterého jsme museli odeslat na takzvané vyšší pracoviště. Všechny další případy jsme v naší okresní nemocnici dokázali řešit sami na odborné úrovni zcela srovnatelné s tehdejším krajským pracovištěm.“
Jindřich Pink(78 let) Narodil se 1. září 1940 v Rudici. Po absolvování jedenáctileté střední školy v Blansku studoval v letech 1957 až 1963 obor všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Ihned po promoci nastoupil do nemocnice v Jindřichově Hradci, kde pracoval do roku 2004. Medicíně se věnuje i v penzi. Nejprve působil jako posudkový lékař České správy sociálního zabezpečení, poté byl lékařem chirurgické ambulance v Jindřichově Hradci, nyní je zaměstnán v Lázních Bechyně. Jeho manželka Libuše je fyzioterapeutka, pracovala taktéž v Nemocnici Jindřichův Hradec. Oba manželé bydleli od roku 1963 v Jindřichově Hradci, v roce 1985 zakotvili v blízkém Otíně, kde si postavili domek. |
Z případů, s nimiž si před padesáti lety dokázali hradečtí lékaři poradit, běhá laikovi mráz po zádech. Tady je jeden na ukázku. „Mladý motocyklista si podomácku vybrušoval vzorek pneumatiky. Kotouč se mu roztříštil a zasáhl ho do obličeje. Vidím to jako dneska, když ho k nám přivezli. Měl poraněné pravé oko, na čele scházel kus kosti, nahoře mu tepal mozek, v tvrdé mozkové pleně měl díru a z ní vytékal mozkomíšní mok,“ vybavuje si Jindřich Pink okamžiky, kdy coby pětadvacetiletý chirurg stanul před nelehkým úkolem.
Zavolal o radu na neurochirurgickou kliniku do Prahy. Službu konající docent se vzmohl jen na zdlouhavá a nepraktická řešení. „Tak jsem položil sluchátko a zavelel: Jdeme na sál! A provedl jsem definitivní ošetření rány na místě. Zraněnému člověku jsem vložil kost na správné místo a zašil mu lebku. Věděl jsem, že to zvládnu. Pak přijel kolega očař, spravil pacientovi oko a zašil tvář. Za čtrnáct dní byl mladík doma.“
Objektivní sebejistota mladého lékaře se opírala nejen o znalosti získané na vysoké škole a dosavadní praxi. Nejdůležitější pro něj byla práce po boku mistra lékařského umění. Jeho jméno zazní v dalším krátkém příběhu. „Přivezli mi kluka s úplně rozšmelcovanou rukou. Strčil ji chudák do lisu. Pro jistotu jsem zavolal do krajské nemocnice a tamní chirurg se zasmál: Doktore, zavolejte si Cepka, ten to umí líp než my.“
Na jméno primáře jindřichohradecké chirurgie Zdeňka Cepka by historie české medicíny neměla zapomenout. „Byl to můj profesní učitel, nadřízený i kolega v jedné osobě,“ říká s úctou Pink. „Později jsem měl možnost operovat i v zahraničí, ale tak excelentního chirurga jsem už nikde nepotkal. Každý jeho úkon byl brilantní a stoprocentně promyšlený. Operovat s ním byla skutečná radost a zdroj poučení.“
Dráha kněze ho nelákala
Aby k tomuto osudovému setkání došlo, muselo se o několik let dříve odehrát malé domácí povídání v obci Rudice na jižní Moravě.
„Z této dědiny pocházím. V rodině jsme žádného lékaře neměli, můj tatínek byl řezník. Jednou přemýšlel nad mou budoucností a zčistajasna mi řekl: Jindřichu, ty buďto půjdeš na panáčka, nebo z tebe bude doktor. Panáček se u nás říká knězi a taková dráha mě nepřitahovala. Zato mě fascinovalo, jak dobrý lékař dokáže člověku pomoci. Lidské tělo mi připadalo jako hádanka, kterou dokáže medicína rozluštit a díky tomu vrátit pacientovi ztracené zdraví.“
Tu hádanku se učil luštit v letech 1957 až 1963 na Lékařské fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, která dnes nese název Masarykova. Zvolil si obor všeobecné lékařství. Od třetího ročníku byl ve škole premiantem a mohlo za to další osudové setkání. „Ve druhém ročníku jsem poznal dívku Libuši, která studovala rehabilitaci. Ještě během studií jsme se vzali. Libuše pochází z lékařské rodiny a já jí chtěl imponovat i skvělými výsledky. Začal jsem se učit s takovým zájmem, až jsem se vlastně zamiloval i do medicíny.“
V té době směl student vykonat promoci pouze pod podmínkou, že přijme umístěnku. Strana a vláda lékařům určovaly, ve kterých nemocnicích smějí pracovat. Manželé Pinkovi si z takové vnucené nabídky vybrali Jindřichův Hradec, aby nebyli příliš daleko od své rodné jižní Moravy. Když Jindřich Pink podepisoval pracovní smlouvu, podotkl ředitel Okresního ústavu národního zdraví: „Doktore, tohle pro vás bude haupt trefa.“
Jeho slova se brzy potvrdila. „V hradecké nemocnici v té době pracovalo několik mimořádných primářů, jedním z nich byl Zdeněk Cepek. Na svou dobu prováděli výjimečné lékařské zákroky a vymýšleli originální postupy. Ale v jakých podmínkách! V 60. letech bylo zařízení okresních nemocnic na předválečné úrovni. Lékaři museli technické nedostatky vyřešit vlastním důvtipem a osobním nasazením.“
Co není v písmech, není na světě
O svém dalším profesním růstu hovoří doktor Pink jen stručně, aby se ještě dostalo na knihy o jindřichohradeckých lékařích. U jedné totiž nezůstalo. „Primář Cepek přísně dbal na to, aby se lékaři neustále vzdělávali a přemýšleli o své práci. Na jeho radu jsem se začal zajímat o urologii, složil jsem z ní atestaci 2. stupně a po zřízení urologického oddělení v roce 1981 jsem se stal jeho primářem. Dále jsem si rozšířil vzdělání získáním titulu kandidát lékařských věd v oboru chirurgie. Z hradecké nemocnice jsem odešel v penzijním věku, ale být důchodcem mě nebaví. Pracoval jsem jako posudkový lékař, pak jako lékař chirurgické ambulance a v současnosti jsem zaměstnaný v Lázních Bechyně.“
Loni ho při čtení starých novinových zpráv o jindřichohradecké nemocnici zaujala zmínka o hesle dávných kronikářů: Co není v písmech, není na světě. Uvědomil si, že současní lékaři vlastně ani nemají možnost dočíst se o životě svých předchůdců. A tak se rozhodl, že situaci napraví, dokud má v paměti vzpomínky na osobnosti hradecké nemocnice, které poznal tváří v tvář.
„Základním zdrojem knihy ale byly materiály, které se dají dohledat v archivech, pokud si na to člověk udělá čas. Když jsem jednou šel z jindřichohradecké pobočky třeboňského archivu, potkal mě nynější ředitel Nemocnice Jindřichův Hradec, inženýr Miroslav Janovský. Poprosil mě, abych vytvořil přímo pro potřeby nemocnice knihu, která by stručně popsala celou historii hradecké nemocnice a zaměřila se i na její současný rozvoj,“ popisuje.
Tím k publikaci o krásných šedesátých přibyla ještě kniha s názvem Jindřichohradecká nemocnice – Od obecního chorobince po nemocnici 21. století. „Mám radost, že i současná nemocnice chce o sobě zanechat svědectví,“ říká Jindřich Pink.
