Martin Stáhalík v letadle Extra 300 nad Příbramí.

Martin Stáhalík v letadle Extra 300 nad Příbramí. | foto: archiv rodiny Stáhalíkových

Život mistra světa v letecké akrobacii Stáhalíka ukončila tragédie

  • 1
Soutěžil v Jihoafrické republice nebo Číně. V roce 1995 se dokonce stal mistrem světa. Akrobatický pilot Martin Stáhalík učil žáky z celého světa a nikdy se ničeho nebál. Jeho život však ukončila nehoda v Nizozemsku. Letos by jihočeský rodák oslavil 55. narozeniny.

Žil naplno a miloval adrenalin. Patřil k nejlepším leteckým akrobatům na světě, ale v Česku se o něm moc nevědělo. V roce 1999 byl jako první a jediný Čech nominovaný mezi dvanáct nejlepších akrobatických pilotů na světě v soutěži World Grand Prix.

Jen Martin Stáhalík a Rus Viktor Tchmal dokázal získat medaile ve všech akrobatických kategoriích. Jeho vášeň se mu ale stala osudnou. V pouhých 38 letech zemřel během výukového letu v Nizozemsku.

Narodil se 4. června 1962 v Rudolfově u Českých Budějovic. Dalo by se říct, že jeho životní dráha už byla dávno předurčena. Otec se věnoval akrobatickému létání v šedesátých letech. Jak sám ale říká, nikdy syna do létání nenutil. „Vůbec jsem ho do toho netlačil, protože jsem měl strach, že kdyby se mu něco stalo, tak by mi to manželka neodpustila. Ale samozřejmě jsem ho v letadle svezl,“ vypráví dnes třiaosmdesátiletý Ivan Stáhalík.

S létáním začal později

Jen malý kousek od Rudolfova se nachází hosínské letiště. Tam v roce 1978 viděl Martin zvítězit na mistrovství světa Ivana Tučka a tehdy se rozhodl, že chce létat akrobacii. „Začal na Hosíně plachtařit, létal na větroních. Nacházelo se tu zároveň sídlo krajského aeroklubu, kde působil krajský náčelník, se kterým jsme si nepadli do oka, takže Martin měl obtížný přístup k motorovému létání,“ vysvětluje Ivan Stáhalík.

Otec však tehdy pracoval v zemědělském letectvu Slov-Air, kam syna zapsal mezi letce, a mohl se tak účastnit motorového výcviku, který plně hradil právě Slov-Air.

Původně chtěl Martin Stáhalík studovat po dokončení budějovického gymnázia na pedagogické fakultě. Byl nadaný v létání, ale šlo mu i kreslení a bavila ho historie, a tak čekal, až se na škole otevře obor výtvarná výchova-dějepis. Jenže nakonec tuto aprobaci neotevřeli. Pracoval tedy jako hlídač na letišti a absolvoval školení na leteckého mechanika. Nakonec se dostal i do původně zapovězeného aeroklubu.

Z pohledu profesionálního letce byl Martin pozadu, jiní začínali v motorovém letadle v osmnácti, on o pár let později, ve svých 23 letech. Po revoluci se také potýkal s finančními problémy, protože stát už létání tak jako za socialismu nepodporoval.

„Pamatuju si, že otec i bratr sháněli sponzory. Místo toho, aby si Martin v zimě odpočinul, tak hledal finanční podporu. Na poslední chvíli, když měl jet do Jihoafrické republiky, tak se mu podařilo získat od jednoho ze sponzorů peníze na startovné. Díky tomu tam vůbec mohl odletět,“ vzpomíná sestra Ivana.

„Když jsem s ním létal, nikdo na něho neměl“

A vyplatilo se mu to. V roce 1995 se stal absolutním mistrem světa v kategorii Advanced v Kapském Městě ve vypůjčeném letadle. I když měli jeho konkurenti navrch a měli nalétáno daleko víc hodin, Martin všechno dohnal svým talentem. Nikdy neměl strach.

„Jakmile poznáš hranice své a svého stroje a dokonale je sladíš, okamžitě je začneš překračovat. Jen tak se můžeš udržet ve světové špičce. Létám rychlostí kolem 360 kilometrů za hodinu, to znamená 100 metrů za vteřinu. Ve výšce 100 metrů mám tedy jen jednu vteřinu na to, abych řešil případný problém. Ale létám i pouhých pět metrů nad zemí. A to mě právě baví a láká. Všechno je doopravdy, žádná chyba se neodpouští,“ uvedl Martin Stáhalík dříve pro časopis Mladý svět.

„Jako instruktorovi mi prošly rukama desítky plachtařů a motorových pilotů. Přezkušoval jsem kluky, co měli nalítáno třeba deset tisíc hodin, takže mohu Martina hodnotit i z tohoto pohledu. Když jsem s ním létal, tak to bylo neskutečné a nikdo na něho neměl. Byli jsme spolu i na navigačních letech a už tehdy jsem poznával, že má absolutní talent,“ zmínil Ivan Stáhalík.

V Číně jako první proletěl Nebeskou bránou

Přestože se těšil Martin úspěchům na světových mistrovstvích v průběhu devadesátých let, média mu moc pozornosti nevěnovala. Po revoluci se pozornost veřejnosti upřela na jiné sporty. Martin si tedy od roku 1992 vydělával v Moravské Třebové, kde byl instruktorem Leteckého sportovního centra a učil tu akrobacii.

Jeho žáci pocházeli z celého světa a zájem o Stáhalíkovu výuku se zvedl zvláště po jeho vítězství na mistrovství v Jihoafrické republice. Ve volném čase trénoval, aby mohl reprezentovat na soutěžích. Na nic jiného nezbýval prostor, obětoval svému koníčku všechno.

Chtěl se zapsat do historie a to se mu nakonec podařilo. Na přelomu tisíciletí při seriálu závodů WGPA v Číně proletěl během tréninku jeskyní, takzvanou Nebeskou bránou v národním parku Wu-kji-jan, a to v poloze na zádech. Až po něm proletěli ostatní. Strach ho nikdy neochromil. V rozhovoru pro Mladý svět v roce 2000 zmínil, že by si přál vzít křídlem letadla na zemi volně položený šátek, jako se to povedlo Ernestu Udetovi v meziválečném období. To už ale nestihl.

Čeští astronomové po něm pojmenovali planetku

Na začátku března 2001 jel instruovat akrobacii do Nizozemska na letiště Teque u města Heeten. S žákem, dopravním pilotem, nevybral Martin Stáhalík plochou vývrtku a letoun Jak-52 se zřítil k zemi.

„Kladl jsem mu na srdce, že kdyby se něco stalo a věděl, že si nemůže poradit, tak má na padáku z toho letadla okamžitě vyskočit ven. Mašinu nahradíte, ale život nikdy. Měl tu možnost, ale kapitán nikdy neopouští loď. Věděl, že vedle něj seděl dopravní pilot bez zkušeností s akrobacií, takže se mohlo stát, že by ze stroje nestačil vystoupit včas. Zachoval se tedy jako profesionál,“ myslí si otec, který dodnes bydlí v Rudolfově. Výsledkem vyšetřování nehody podle jeho slov bylo, že Jak-52 havaroval vinou pilota.

Na akrobatického letce v jeho rodném městě nezapomněli, i když už řadě místních jeho jméno nic neříká. K nedožitým padesátým narozeninám v roce 2012 po něm čeští astronomové pojmenovali planetku, kterou objevil Miloš Tichý, vedoucí Observatoře Kleť. V Rudolfově jeho jméno nese přes deset let i ulice a odhalili mu tady roku 2012 pomník.