Povídala si s princem Charlesem, který v roce 1992 pilotoval královský letoun při cestě z Prahy do Českého Krumlova, ale i tisícovkami dalších, kteří se jako piloti musí hlásit řídicí věži budějovického letiště. Klára Anderlová na dispečerskou židli usedla v roce 1986 a zahřívá ji s malou přestávkou dodnes.
„Po zrušení vojenského letiště jsem koketovala s nabídkou odejít do Vodochod, abych mohla zůstat u řízení letadel, což je pro mě srdeční záležitost,“ vzpomíná usměvavá žena, která se ovšem tehdy rozhodla zůstat na jihu. „Srdeční záležitostí jsou pro mě totiž i Budějovice a okolí. Navíc jsme si tu postavili dům. Ten jsem nechtěla vyměnit za postel na ubytovně,“ dodává.
Klára Anderlová (52 let)Z rodného slovenského Brezna zamířila na vojenskou školu do Prahy, aby se alespoň jako dispečerka přiblížila svému snu o létání. Již ve 14 letech začala létat na větroních a nedávno složila pilotní zkoušky na paraglidingové létání. Dispečerskou dráhu odstartovala v Žatci, pokračovala v Mošnově, od roku 1986 přešla na budějovické vojenské letiště. V roce 2003 odešla do civilu s hodností kapitána. Po krátké evidenci na úřadu práce se vrátila na dispečerský post civilního budějovického letiště. |
Nakonec tehdy skončila v evidenci úřadu práce, naštěstí krátce. „Jasně, že jsem jásala, když mi nabídli z letiště zpátky post dispečera. Tahle práce pro mě vždycky byla a naštěstí pořád je koníčkem,“ přiznává. I proto se v době synova dětství pustila do studia vojenské vysoké školy, kterou k výkonu profese nakonec potřebovala. Tvrdí, že těch pět let k získání titulu inženýrky pro ni bylo pořádně krušných, protože neumí dělat nic na půl plynu. Je ráda, že to nevzdala. Ostatně, byla už od dětství zvyklá jít si za svými sny.
„Jsem nejmladší ze 14 sourozenců. Přímo nad námi v Brezně vedla letová cesta z Košic do Varšavy a já toužila být pilotkou. Už od 13 let jsem chodila pomáhat do hangárů na letiště ve Sliači. O rok později jsem už létala na větroních a věřila, že mi bude patřit nebe.“
Stopku přihlášce na vysokou pilotní školu do Žiliny ji vystavilo, že rodiče chodili do kostela a nebyli ve straně. Tak šla na vojenskou školu do Prahy, kde vystudovala nástavbu pro asistenty leteckého dispečera. Poté ji převeleli do Žatce, pak do Mošnova. Sen si tedy začínala plnit oklikou.
Vzpomínky na letecké dny
„Nikdy nic nevzdávám dopředu. Když mi při zdravotní prohlídce v Praze řekli, že mám šelest na srdci, šla jsem na operaci a ani to doma neřekla. Chtěla jsem létat. Stejně urputně jsem se pustila letos na jaře do tréninku na půlmaratonskou štafetu, ačkoliv jsem dřív neběhala. Výzvy já mám totiž ráda,“ přiznává.
Výzvou pro ni byl i návrat s manželem Jiřím z Mošnova do jeho rodných jižních Čech. Rozhodně nelituje. Díky své profesi například byla i u řízení letového provozu na velkých leteckých dnech CIAF v Hradci Králové. „Představte si, že na odlet na ploše čeká najednou 120 letadel a vy je musíte bezpečně vyvést nahoru. To byl pro mě vždycky svátek. Ale já jsem šťastná, když přistane nebo vzlétne každé letadlo, i to maličké. Ve vzduchu totiž platí velmi přísná pravidla,“ konstatuje Klára Anderlová.
Zavzpomíná na záchranu dvou polských pilotů, kteří se vydali na cesty jen s kompasem v letadle a u Temelína se dostali do mraků. „To tu ještě bylo vojenské letiště a měli jsme radar, takže jsme je mohli navigovat velmi přesně. Když přistáli, líbali zem a děkovali za záchranu. Dodnes mi píšou,“ dodává.
Osobně pro ni byl velkým zážitkem i GYMNICH, setkání ministrů zahraniční evropské sedmadvacítky v Hluboké. „Na letišti jsme měli nejen náš armádní speciál, ale i mnoho velkých zahraničních dopravních letounů. Myslím, že jsme to zvládli perfektně.“ Přitom zdejší civilní letiště je řízeno jen pomocí radiového provozu, nikoliv radaru.
A jak vypadá taková denní služba? „U nás se létá jen od východu slunce do soumraku, což je půlhodinu po západu slunce. Dispečer si musí ráno zjistit počasí, pak v sedm na poradě informuje celou směnu, do níž patří hasiči, ostraha letiště a technik. A celý den jsme na odposlechu radiostanice,“ vysvětluje Anderlová. Pokud se musí vzdálit, bere si radiostanici přenosnou. Letadlu, které se hlásí, totiž musí odpovědět do deseti vteřin. Dispečer tedy ví o každém, které vlétne do poloměru 5,5 kilometru od letištní věže.
Oskar Kilo. Volací znak českých letadel
Komunikační řečí je angličtina, pro našince pak čeština. „Když se z rádia ozve například Oskar Kilo November 25, letíme nad Kleť, odpovídám Budějovice info a informuji jej o každém letadle kolem, a nebo dodávám Žádný hlášený provoz. To je standardní frazeologie,“ říká.
Každé letadlo má svůj volací znak, ta česká OK, tedy Oskar Kilo a k tomu číslo, což je jako SPZ u auta, vysvětluje letecká dispečerka. Se smíchem dodává, že za ta léta ji už podle hlasu zná hodně pilotů, tak kromě výměny povinných údajů ji do éteru zdraví jménem. „Veškerou komunikaci musím zapsat, pěkně rukou a perem, často mám rozděláno dvanáct řádků, což znamená přesný počet letadel v našem letovém prostoru,“ říká s tím, že o všem musí mít absolutní přehled.
Dostávám školení, že se tady hlásí letadla do výšky 1 200 metrů. Pokud jde třeba padákový výsadek do 7 000 metrů, žádá se do Prahy, aby se budějovické letové území ‚zvedlo do výšky‘. Také to, že největší špička je na obloze kolem poledne, že jsou letové cesty, letové linie a víkendové koridory. A že letové hladiny jsou rozdělené po 300 metrech a piloti je musí striktně dodržovat.
„Je to úžasná práce a mě baví,“ přiznává. Ačkoliv se jí nepodařilo usednout do kokpitu proudového letounu jako pilotka, je spokojená, že může do vzduchu díky paraglidingu. Trochu lituje, že syn Jiří kouzlu létání nepropadl, ale zase hraje fotbal v jednom týmu s otcem v Nové Vsi. „Je to legrace, když na hřišti volá tati, přihraj, a muž ho peskuje, aby mu říkal Jirko jako ostatní,“ směje se Anderlová.
.
