Jak jste se stal kastelánem?
Dá se říci, že od píky. V osmnácti letech jsem začal provádět nejprve na zámku Červená Lhota a pak i na dalších památkových objektech, například na Švihově. Potom jsem začal pracovat jako správce depozitáře na Červené Lhotě. Po uvolnění místa na zámku v Dačicích, kdy paní kastelánka Jana Bisová odcházela do důchodu, jsem se účastnil konkurzu a vyhrál.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Bavilo vás chodit po zámcích už od dětství? Kdy jste se rozhodl pro tuto životní dráhu?
Nedá se říct, že bych měl o svojí kariéře jasné představy už jako malé dítě. S rodiči jsme na zámky jezdili, ale skutečným zlomem byla asi až civilní služba, kterou jsem absolvoval na červenolhoteckém zámku. Tehdy jsem si uvědomil, že přesně to je práce, která mě dokonale baví a naplňuje.
Čím musí člověk projít, než se stane kastelánem? Jaké jsou při výběrových řízeních kladeny požadavky, je nutné odborné vzdělání, nebo někdy třeba stačí jen zkušenosti?
Zámek v Dačicích je národní kulturní památkou, proto je při výběrovém řízení jednou z podmínek vysokoškolské vzdělání. Nemusí být nutně v souvisejícím oboru, ale samozřejmě se k tomu přihlíží, stejně jako ke zkušenostem. Myslím, že přijít do prostředí památek úplně zvenčí je celkem těžké, především pro adepty s romantickými představami. Mám zatím zkušenosti jenom z menších objektů, ale vždy to spočívá v tom, že kastelán je manažer, ale taky úředník, občas uklízeč, průvodce a údržbář. A pokud už ty činnosti nedělá sám fyzicky, měl by mít alespoň přesný přehled, co obnáší.
Jak vypadá den kastelána v zimě? To si řada lidí myslí, že máte volno.
To je častá představa lidí, že naše práce spočívá v tom, že zámek na jaře otevřeme a na podzim zamkneme. Jako příklad vám popíši dnešní den. Protože je konec měsíce a začátek nového, tak jsem musel vyřídit všechny pravidelné byrokratické úkony - zařídit uzávěrku se vším všudy včetně pracovních výkazů, vydávat potvrzení těm zaměstnancům, kteří odchází na zimu pryč. Zároveň tady máme několik stavebních a údržbových akcí. Ty jsou vždy spojeny s časem, kdy v zámku nejsou žádní lidé. Opravujeme dolní arkádu, schodišťovou halu a budou se ještě opravovat okna a kaplička v parku.
Jste mimo sezonu nějak vázán tím, že musíte vstávat v nějaký určitý čas?
Určitě ano. V zámku se od rána pohybují řemeslníci a je třeba jim odemknout. Vstáváme stejně jako kdykoli během sezony.
Jak je to o víkendech?
Během zimy o víkendech vstávat nemusíme. Ale máme je volné právě jen mimo sezonu. Moje manželka je tady na zámku zároveň moji zástupkyní, střídáme si spolu služby. V létě tak můžeme jen velmi obtížně odjet oba a mimo sezonu jsou víkendy jednou z mála příležitostí, kdy se odjet dá. I tak ale za sebe musíme mít záskok. Otevřeli jsme kavárnu a na tu je i mimo sezonu třeba trochu dohlédnout.
Říkal jste, že manželka pracuje s vámi. Poznali jste se v oboru? Na nějaké památce?
Na tomto zámku. Moje manželka je služebně starší než já. Poznali jsme se tady a z té stálé pracovní spolupráce najednou bylo manželství. Myslím si, že to není úplně neobvyklý příběh, má to tak řada dalších kastelánských dvojic.
Jan MikešVystudoval dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Na zámcích začínal jako průvodce například na Červené Lhotě nebo na Švihově. Kastelánem v Dačicích je od 1. července 2010. |
Co ještě teď v zimě musíte na zámku dělat?
Vzhledem k tomu, že přes zimu jsem na zámku prakticky jen já s mojí paní jako správkyní depozitáře a jednou uklizečkou, tak například většina údržbových či natěračských prací je na mně. Vždy přes zimu natíráme okna, dveře.
Bydlíte přímo na zámku, setkáváte se se závistí?
Nedá se asi říci, že lidé závidí, ale říkají, že je to moc hezké. Já jim na to odpovídám, že v zimě by se jim to možná úplně nelíbilo. Okny táhne, topíme v akumulačních kamnech, máme jen jedna taková malá kamínka na přitápění. Tepelný komfort není úplně na vysoké úrovni. Naštěstí teď tolik nemrzlo, i loňská zima byla mírná. Když jsou však mrazy, tak je to uvnitř poznat a obtížně se to vytápí.
Život na zámku pak také obnáší to, že vlastně bydlíte v práci. I když máte volno, tak v momentě, kdy se cokoli přihodí, tak zaměstnanci vědí, kde vás mohou najít. Pokud nevyjedete úplně pryč, tak pořád tak trochu pracujete.
Zámek v Dačicích není na odlehlém místě, jako třeba Červená Lhota nebo Landštejn. Civilizace a třeba kultura vám tak asi nechybí.
Dačice mi přijdou jako fajn místo pro život. Kultura tu opravdu nechybí. Je tu skvělá vybavenost, co se týká obchodů a všeho potřebného pro běžný život. V tomhle to byla velká změna k lepšímu oproti Červené Lhotě. Přes zimu to byl na Lhotě až asketický zážitek, kdy jste třeba dva dny nikoho neviděl.
Ptají se lidé, jestli se na zámku nebojíte bydlet, jestli tam nestraší?
Je to samozřejmě jeden z nejčastějších dotazů. Já bych řekl - jak kde. Oproti jiným objektům, kde je to o dost horší, v Dačicích zas tak moc nestraší. Jsou ale chvíle a místa, kde se člověk necítí dobře. Naštěstí jsem ale vůči těmto věcem velmi imunní.
Projevuje se to jen tím pocitem, nebo jsou slyšet třeba nějaké zvuky?
Zvuky ani ne. Spíše pocit, že v té místnosti je ještě někdo další, že se na vás někdo velmi intenzivně dívá. Že bych se setkal s přízrakem nebo podivnými zvuky, to ne. V tomhle ohledu jsou Dačice fajn, zvláště když se pak v noci rozezní poplach a člověk musí do zámku.
Natahování hodin je jedna z těch příjemných povinností
Popsal jste, jak vypadá váš pracovní den v zimě. Jak ale vypadá v hlavní sezoně, co všechno práce obnáší?
Myslím, že jednou z nejlepších věcí na kastelánství je proměnlivost té práce. Ještě víc než hlavní sezona je náročný měsíc před otevřením. V minulých letech jsme vždycky otevírali alespoň jednu či více nových místností a těžko se vysvětluje, kolik je práce za každou z nich, nejen fyzické, ale i duševní.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Hlavní sezona je oproti tomu víc rutinní. Například v červenci mám ráno těžké vstávání, protože dozoruji do půlnoci i déle na průběh a zabezpečení festivalu Za dačickou kostku cukru. Dopoledne natahujeme téměř dvacatery zámecké hodiny, buď já, či moje paní při té příležitosti zaléváme květiny, kterými se snažíme oživit prohlídkovou trasu. Následuje alespoň krátká obchůzka parku, o který se stará většina z našich šesti zaměstnanců.
Pak zasednu k počítači a snažím se úředničit. To je to ta nejméně oblíbená část dne, protože se z valné části jedná o účetnictví. Do něj se, jako správní humanitně vzdělaní lidé, ponořujeme se ženou jen s největším sebezapřením. V létě jsme také zpracovávali rozsáhlý pasport objektu, který zahrnoval všechny údaje k budovám, historii, návštěvnickým trasám a podobně.
Pokud je příležitost, po poledni rád na chvíli unikám do naší dílny. Řadu běžných oprav totiž provádíme sami, jednak na zámku není údržbář a navíc to je vždycky odlehčení, práce, která je hned vidět a dělá vám radost. Po skončení prohlídek zamykáme zámek a pak už začíná další festivalový koncert či divadlo. Jsou dny, kdy je toho méně, jiné zas bývají napjatější, stejně jako v jiných zaměstnáních.
Zmínil jste natahování hodin, tím byl pověstný i váš předchůdce Václav Bis.
Ano, tuhle povinnost jsem zdědil. Snažíme se hodiny udržovat v chodu. Je to jedna z příjemných povinností, protože si alespoň můžete projít zámek a promyslet si, co by se kde ještě dalo udělat.
Myslíte úpravy prohlídkové trasy?
V uplynulých letech byla každá zima ve znamení toho, že jsme na jaře něco nového otevírali. Přes zimu se vždy udělalo několik nových místností. To ovšem neznamená jen otevřít dveře. Je třeba najít mobiliář, domluvit jeho restaurování a řadu dalších úkonů. Fyzicky pokoj nainstalovat a samozřejmě také natřít ta okna, dveře. Těch věcí je opravdu hodně. Nemáme vůbec klidnou zimu.
Jaké tedy chystáte novinky na příští rok?
Nebudou tak masivní jako v minulých letech, kdy jsme obnovili za čtyři roky dohromady nějakých patnáct místností. Rád bych, aby návštěvníci měli možnost v určitých dnech vidět zachovalou koupelnu posledního Dalberga Johanna. V červenci se nám ji podařilo získat od muzea, které je tu v pronájmu, a užívalo ji jako menší sklad.
Spolu s ní budou moci návštěvníci vidět alespoň část prostorů depozitáře v jednom bočním křídle. Chceme, aby návštěvníci měli možnost vidět skoro všechno, co se nevešlo na prohlídkovou trasu a co je přitom zajímavé.
Radost strach a životOdpovídají všichni hosté projektu Co vám v životě dělá radost? |
Budou nějaké změny i ve stávající expozici?
Dva prostory budou krásně zrekonstruované - schodišťová hala a dolní arkáda, tedy místo vstupu, kde se podařilo objevit velmi podivuhodné až bizarní malby z počátku dvacátého století. Také bychom chtěli mírně upravit některé pokoje. Když je zařizujete napoprvé, dá se ledacos vymyslet, ale je třeba to i zažít. To je třeba právě ten okamžik, kdy chodíte natahovat hodiny a najednou si uvědomíte, že tahle místnost ještě není tak příjemná, jak by vlastně mohla být.
Myslím, že podobně to dělali i Dalbergové. Nejprve něco vymysleli, pak v tom chvilku žili, a následně zjistili, že to má být trošku jinak. Ten efekt je zdánlivě nepatrný, ale pocit, že jsem byl pozván na návštěvu do útulného a přirozeně zařízeného bytu je důležitý proto, abych se na takovouto návštěvu nechal pozvat znovu, a přesně toho chceme dosáhnout.
Snažíte se pokoje ladit podle inventářů, popřípadě existujících fotografií, nebo tak, aby návštěvník viděl co nejvíce?
Zařizování je vždycky obrovský kompromis. Pokoje nebyly v minulosti přichystané pro dvaceti, třicetičlenné prohlídky. Kvůli velikosti skupin nemůžete značnou část prostoru vůbec využít. My se snažíme pracovat se všemi archivními zdroji, především fotografiemi. Pokud bychom však použili všechen ten nábytek, jak byl zapsán v inventářích, tak už by se tam nevešli žádní návštěvníci. Ten kompromis je navíc ztížený tím, že předměty, o kterých mluvíte, by taky měly být vidět.
Kde neexistují doklady, pracujeme i s analogiemi. Jsou základní principy, kterých se můžete držet. Podíváte-li se na třicet fotografií různých salonů z přelomu století, bude na absolutní většině z nich zrcadlo mezi okny. Přeci jen vkus byl vždy nějakým způsobem poplatný době a jsou k dispozici obdobné situace, které můžete využít. Je to prostě takové míchání všeho dohromady s tím, že se snažíme, aby to bylo věrné, nebo alespoň věrohodné.
Zájemců o průvodcování je čím dál tím méně
Sám jako kastelán provádíte návštěvníky?
Provádím v momentech, kdy je to třeba, kdy chybí průvodce navíc. Nedávno jsme navíc zavedli cosi, co se jmenuje kastelánské prohlídky. Bylo to několik víkendů, kdy jsem prováděl nejen místnostmi běžné prohlídkové trasy, ale kdy
návštěvníci viděli i další prostory. Jmenovalo se to „Od sklepa po půdu“. Z názvu se dá poznat, co všechno bylo k vidění. Baví mě to, a pokud bude dostatek návštěvníků ochotných poslouchat výklad, který je oproti padesáti minutám rozhodně delší, tak v tom chci rozhodně pokračovat.
Průvodce na sezonu vybíráte vy sám? Podle čeho se kvalifikují?
Průvodce vybíráme především podle jejich zájmu o tuhle práci. Musím říci, že počet žádostí o místo je čím dál tím menší. Asi už tahle profese nemá takové kouzlo jako dřív... Nevím a moc tomu nerozumím, protože je to krásná práce, honorovaná srovnatelně jako běžné brigády. Samozřejmě není pro každého, musíte umět mluvit před lidmi, mít znalosti a zájem o historii, umět adekvátně vystupovat.
Vždycky jsme samozřejmě rádi, když se zájemce domluví nějakým cizím jazykem, ale především požaduji, aby zámek byl pro průvodce víc než jen pracovní zájem. Není nic horšího, než když se setkáte s člověkem, který nemůže návštěvníkovi předat víc, než více či méně zkomolený průvodcovský text a přihodí několik nesmyslů o kouzelných zrcadlech či podobně. Takoví průvodci nám i všem ostatním památkám odrazují návštěvníky.
Peníze ze vstupného zůstávají zámku? Můžete si k dotacím přivydělávat pořádání speciálních akcí?
Máme roční plán výnosů, který musíme splnit. Teoreticky existuje možnost, že peníze vydělané navíc zůstanou na zámku, ale v posledních letech dosáhlo financování od státu tak nesmyslných rozměrů, že ministerstvo přispívá v podstatě jen na platy. Konkrétně v případě budějovické krajské pobočky Národního památkového ústavu jen ze 48 procent. Takže nejdříve musíme vydělat na vlastní plat, pak na pevné položky jako je elektřina či odpisy a pak teprve můžeme investovat do stavební údržby a restaurování.
Nedovedu si představit, že by stejný režim měly například muzea, ačkoli jsme v podstatě stejně organizované instituce. Bohužel jsme vnímáni jako komerční objekty, které nedělají nic ve vzdělávání a výzkumu, zatímco u muzeí nikdo komerční chování nepředpokládá.
Speciální akce, jako jsou kostýmované prohlídky, samozřejmě děláme a jsou úspěšné, ale snažíme se také, aby komerčnost nikdy nepřesáhla určitou mez podbízivosti, za níž odmítám jít. Myslím, že je důležité udržet i určitou míru informací, které dětem i dospělým předáváme, a jako pouhý správce, nikoli majitel zámku, cítím zodpovědnost vůči minulým generacím majitelů. Neděláme z nich opilce a záletníky, jen proto, aby to pro návštěvníky vypadalo zajímavější.
Budoucnost spojujete nadále s dačickým zámkem, nebo plánujete něco jiného?
Aby na Dačicích nastal stav, kdy budu s fungováním zámku úplně spokojen, tak to odhaduji tak na deset let práce. Ale nikdy neříkej nikdy a může se stát ledacos. Je možné, že z Dačic odejdu dříve. Teď o tom ale nepřemýšlím a snažím se dát vše, co mohu, tomuto zámku. Je totiž takovou jihočeskou Popelkou.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
