Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Malíř s jemnou duší Alfred Kindler poznal hrůzy války i výslechy komunistů

  10:07aktualizováno  10:07
Alfred Kindler patří k největším žijícím jihočeským malířům. Ovlivnil spoustu výtvarníků. I ve vysokém věku stále tvoří ve svém ateliéru. Na jaře oslaví 93. narozeniny.

Alfred Kindler žije s manželkou Zdenou v domě ve Včelné. Každý den tvoří ve svém ateliéru. V posledních letech se věnuje plastickým kolážím. | foto: Petr Kubát, MF DNES

Zdeničko, zhasni prosím světlo, ať mi nejsou na fotkách tak vidět vrásky, vtipkuje malíř Alfred Kindler. Sedí v křesle v domě ve Včelné u Českých Budějovic. Vedle něj si hoví menší z dvojice psů. Stěny zdobí jeho obrazy s nezaměnitelným rukopisem plným barev i dřevěné reliéfy.

Vrací se ve vzpomínkách do dětství a do období Vánoc v Krkonoších. Legendární Fred, jak mu říkají všichni jeho blízcí, pochází z českoněmecké rodiny ze severu Čech. Osud ho ale po neuvěřitelných peripetiích nakonec zavál na jih.

Fotogalerie

Narodil se ve Starých Bukách na zámku. Jeho babička tam dělala vychovatelku. V té době tam ještě žili původní šlechtičtí majitelé a malý Fred si hrával se dvěma princeznami. Později se jeho početná rodina přestěhovala do Chotěvic.

„Bylo nás sedm dětí. Já byl nejstarší. Na Vánoce jsme se vždycky moc těšili. Před válkou toho moc nebylo, ale rodiče nám vždycky sehnali nějaké dárky. Pamatuju si, jak jsem dostal tahací harmoniku z Polska. Měl jsem z ní velkou radost. Jednou jsem taky dostal lyže. V Krkonoších kluci neměli sáňky, ale už odmala lyžovali,“ vypráví.

Jeho tatínek byl Němec. U Kindlerů se ale mluvilo oběma řečmi. Když prý děti nechtěly, aby jim otec rozuměl, tak zvolily češtinu. Alfred chodil nejprve do německé školy. Už v první třídě uchvacoval spolužáky svými obrázky.

„Seděl jsem v první lavici. Kreslil jsem o přestávce vláček. Kluci za mnou se na to dívali a jeden povídá: Kindler, vždyť ty seš umělec! To mě moc povzbudilo, pak už jsem maloval pořád a začal se o výtvarné umění více zajímat. Skoro každý večer jsem si doma našel čas, abych udělal nějakou kresbičku,“ líčí.

Ve druhé třídě přešel do české školy. Vzpomíná, jak mezi sebou školáci válčili. „Jako kluci jsme si hráli na vojáky. U našeho domu byl les a tam jsme si dělali bunkry, kde jsme se schovávali.“

Na konci války musel na frontu

Vyučil se litografem a nastoupil jako návrhář do textilní fabriky ve Dvoře Králové. Všichni jeho kamarádi postupně odcházeli do války. „Já v Chotěvicích zůstal nakonec sám se synem hospodskýho. Ten uměl hrát dobře na klavír a já s ním hrál na housle. Na úplném konci války povolali Němci na frontu i mě. Bylo to přesně 7. ledna 1945 a mně bylo 19 let. Zamířil jsem do Poznaně. V Polsku už totiž byli Rusové.“

K vlaku ho doprovázela babička. Nesl si malý papírový kufříček s několika košilemi. „V Polsku jsem byl týden v civilu. Jednu noc jsem se vzbudil ve tři hodiny ráno. Celé nebe bylo osvětlené. Zjistili jsme, že Rusové útočí na Varšavu. Letěli jsme ven. Vypadalo to jako peklo. Velitel vybral mě a dalšího kluka a poslal nás dalším vlakem do Štětína. Ostatní museli na frontu,“ popisuje.

Přes Německo dojel až do Dánska. „Tam jsem se dostal mezi vykrmené německé konstruktéry. Pořád jenom jedli a kreslili plány. Němcům se líbily moje obrázky, tak jsem jim maloval. Pak byl konec války a přišli Angličani. Byli jsme zajatci, ale dostávali jsme jídlo jako Angličani. Dali nám do rukou velké sekery, ať všechna letadla rozbijeme. Jednou mi stříkla do očí jedovatá modrá kapalina z nádrže a na půl dne jsem oslepl,“ vypráví.

Potom je převezli do Německa, kde Alfred Kindler viděl hrůzu a vypálená města po konci války. „Sbírali jsme neohořelé dřevo a dělali z něj balíky. To jsme pak měnili za jídlo. V Kielu jsme měli na starosti úklid. Ze sutin jsme udělali takový velký umělý kopec. Tam pak zasadili stromy a vyrobili lavičky, že z toho bude jednou park. Zajímalo by mě, jak to tam dnes vypadá. Nikdo už dnes neví, že sedí na bunkru pro civilisty,“ popisuje.

Domů se ale stále vrátit nemohl. Rodiče o to usilovali, ale nevěděli, kde je. „Pak jsem dělal úklid v Hamburku, kde byl velký zajatecký tábor. Tam už byla organizace, která sehnala práci lidem, kteří neměli kam jít. Díky tomu jsem se dostal do Bavorska k jednomu sedlákovi. U něj jsem pracoval jako čeledín. Naučil jsem se dojit krávy, jezdil jsem traktorem. Byl jsem tam rok, bylo mi dobře. Dokonce jsem se v Bavorsku zamiloval. Majitelé statku mě brali jako svého syna. Jenže zvítězil stesk po domově,“ líčí.

Přihlásil se na repatriační komisi a věci se daly do pohybu. Ale Alfredu Kindlerovi už se nechtělo čekat. Tak se jednoho dne roku 1947 sebral a šel pěšky k hranicím.

„Zastavil jsem asi dvacet metrů od čáry u posledního bavorského domu. Místní Bavorák mě v noci převedl tajnou stezkou. Dal mi večeři a chleba na cestu. Když jsem byl na české půdě, tak mě opustil. Pokračoval jsem Šumavou neznámo kam. Řídil jsem se podle hvězd. Viděl jsem velkou záři a to byla Plzeň. Mířil jsem tím směrem. Už jsem ale nemohl a necítil nohy, tak jsem se přihlásil na jednom obecním úřadě. Ráno mě policajt odvezl do Plzně do věznice na Bory. Cely byly plné lidí. Velitel mi dal barvy, abych mu pro děti namaloval nějaké obrázky. Po měsíci jsem se nakonec dostal domů za rodinou do Krkonoš. To bylo vítání!“ vzpomíná.

Dostal vyznamenání od prezidenta

Alfred Kindler

(92 let)

Narodil se 10. dubna 1925 ve Starých Bukách v Podkrkonoší. Vyučil se litografem. Později studoval na odborné grafické a textilní škole. Na konci druhé světové musel jako poloviční Němec nastoupit do wehrmachtu. Po květnu 1945 byl v zajetí. Domů se vrátil až v roce 1947. Pracoval ve vzorovacích ateliérech, navrhoval vzory látek, které získaly spoustu ocenění u nás i v zahraničí.

Typická je pro něj krajina s místními figurkami, zvířaty, rád maloval i motivy z cirkusu, masopustů a další lidové tradice. V posledních letech lepí koláže.

Jeho díla mají soukromí sběratelé v Česku, v celé Evropě, Kanadě, Japonsku i na Novém Zélandu. S manželkou Zdenou žije už 68 let. Na začátku 80. let se přestěhovali na jih Čech. Mají syna Milana.

Po návratu se opět vrátil do zestátněného závodu ve Dvoře Králové a vymýšlel originální textilní návrhy. Získal dokonce státní vyznamenání od prezidenta Antonína Zápotockého. „Návrhy mě bavily, mohl jsem si vymýšlet úplně nemožné věci a vzory. Nebyla to pro mě práce, ale radost.“

Při práci maloval i obrazy a občas nějaký prodal přes tehdejší Dílo. Věnoval se klasické malbě. Do krajin zasadil rázovité postavičky, domy i motivy z cirkusu nebo výjevy z tradičních lidových veselic, jako je masopust či stavění májů. Věnoval se také keramice, okouzlilo ho i dřevo. Vytvářel rozměrné dřevěné reliéfy, které zachycují originální děje a nálady. Do všech prací se promítá jeho jemná a citlivá duše.

Na konci 40. let se seznámil se Zdenou, svou budoucí manželkou. Ona zpívala ve sboru, který Kindler doprovázel s hudebníky na housle. Když se pan řídící zeptal, kdo to tam zpívá pod tónem, tak houslista v černém klobouku, dlouhém plášti a botami se psími dečkami ukázal smyčcem na ni. Po koncertě mu řekla, ať na ni vůbec nemluví. Nyní se blíží neuvěřitelné 70. výročí jejich svatby.

Alfredu Kindlerovi se dařilo v práci i ve volné tvorbě, ale začalo se mu zhoršovat zdraví. „Zničily mě komunistické výslechy v 50. letech. Oni nemohli pochopit, co jsem tak dlouho dělal v Německu. Komunisti si mysleli, že jsem spojený s nějakými agenty. Nedali mi pokoj. Po nejtvrdším výslechu jsem jel domů autobusem a byl jsem tak mimo, že jsem zapomněl vystoupit, a vůbec nevím, jak jsem se dostal domů. Potom jsem začal mít zdravotní potíže, později jsem prodělal operaci slinivky,“ vzpomíná.

V té době už na jihu Čech žila jeho švagrová s rodinou. „Poradila nám, ať se za nimi přestěhujeme. Sehnali nám na začátku 80. let domeček v Hůrách u Budějovic. Jihočeská krajina mě hned ovlivnila v tvorbě. Ta je úplně jiná než Podkrkonoší. Brzy jsem tu měl se svými obrazy úspěch. Lidé mi říkali, že jsou ty moje obrázky krásné, ale takové jiné. Já si také hodně vymýšlel.“

Rád maloval třeba z kopce Dubičák Rudolfov s typickým kostelíkem, rybník Mrhal a okolí, fascinovaly ho jihočeské statky a vesnice. „V Díle o mě byl zájem. Udělal jsem velkou výstavu, a ta byla úspěšná. Díky tomu jsem potom mohl jít na volnou nohu,“ dodává.

Ovlivnil spoustu jihočeských malířů. K jeho odkazu se hlásí Renata Štolbová, Ivan Straka nebo Hynek Fuka, který jako mladík hltal jeho díla ve výloze prodejny Díla. Později se z nich stali přátelé. „Když se mě někdo zeptal na radu, tak jsem říkal, aby se nebál. Moc dlouho neškrtal, negumoval, aby na to nešel vědecky, ale srdcem,“ popisuje Kindler.

Stále dělá koláže

Žil s rodinou i v Lipí, nyní bydlí ve Včelné. Přes dvorek je to pár kroků do jeho ateliéru. „Pořád dělám koláže. Drží mě to. Moc se na tvoření těším. Když usínám, tak si představuju, jak budu druhý den pracovat. Dělám hlavně vystřihovánky, které lepím, a vznikají tím vrstvy. Je to jiný plastický styl. Už mám problémy s barvami a špatně vidím. Lépe se mi lepí. Všechno jsou to fantazie. Často ženy a příroda,“ říká. Když manželka Zdena odejde do kuchyně, přitočí se ke mně a povídá. „Musím se přiznat, že ženský se mi pořád líbí.“

V ateliéru rád poslouchá hudbu, hlavně klasiku. „Přál bych si, abych byl zdravý a měl pořád chuť tvořit. V životě jsem se nikdy nenudil a všechno dělal s nadšením.“

Autor:



Nejčtenější

Čech předčil při prestižní soutěži v USA většinu vojáků Národní gardy

V běhu na tři míle desátník Mrocek suverénně zvítězil.

Dopadl lépe než většina reprezentantů Národní gardy z amerického státu Nebraska. Jen jeden muž byl na tom v prestižní...

Motorkář na Prachaticku nepřežil srážku s autem, které předjížděl

Motorkář nepřežil střet s autem u Blažejovic.

Po nehodě u Blažejovic na Prachaticku zemřel v neděli motocyklista. Srazilo ho osobní auto, které motorkář předjížděl....



Deváťák pozval do školy ve Vodňanech Václava Klause. Exprezident přijel

Bývalý prezident Václav Klaus navštívil ZŠ a Gymnázium ve Vodňanech.

Bývalý prezident Václav Klaus navštívil Základní školu a Gymnázium Vodňany. Do města na Strakonicku ho pozval žák...

Skála nad Vltavou u Krumlova hrozí odlomením. Vodáci zřejmě neprojedou

Z Barevné skály se může odlomit tisíc tun vážící část. Pod masivem vede...

Část Barevné skály u Českého Krumlova hrozí odlomením. Kvůli nebezpečí sesuvu je uzavřena cesta pod masivem a s...

Soud zrušil záměr převést vepřín v Letech na stát, kupní smlouva však platí

Velkokapacitní vepřín na místě bývalého romského koncentračního táboru v Letech...

Rozhodnutí o záměru převodu vepřína v Letech na Písecku na stát není platné. Takový je verdikt Krajského soudu v...

Další z rubriky

Deváťák pozval do školy ve Vodňanech Václava Klause. Exprezident přijel

Bývalý prezident Václav Klaus navštívil ZŠ a Gymnázium ve Vodňanech.

Bývalý prezident Václav Klaus navštívil Základní školu a Gymnázium Vodňany. Do města na Strakonicku ho pozval žák...

Odběr kostní dřeně není nic, co by se nedalo zvládnout, říká dárce

Stanislav Blecha loni daroval vzácnou kostní dřeň.

Kdyby se nechystal na pozvání Českého národního registru dárců dřeně na setkání do Prahy, asi by si na dárcovství...

Vyhlídka se k Plešnému jezeru na Šumavě může vrátit už za rok

Vyhlídka u Plešného jezera stojí v kamenném moři na zelené turistické značce.

Třináct projektů nemá významný vliv na životní prostředí, další zůstanou u ledu, nebo si vyžádají nová opatření jako...

Najdete na iDNES.cz