Z televizního seriálu Sanitka 2 viděl necelé dva díly. Jako šéf jihočeské záchranky si totiž Marek Slabý mnohé příhody prožil osobně a je mu jasné, že scenáristé je často museli pro diváka zatraktivnit.
"Tu původní Sanitku jsem ale občas sledoval. Je zajímavé porovnávat, jak obrovský skok za těch více než dvě desítky let urgentní medicína udělala," říká lékař, který chtěl původně léčit děti.
Sám měl dlouholeté osobní zkušenosti s lidmi v bílých pláštích, protože se narodil s rozštěpem rtu a patra. "Na plastice Vinohradské nemocnice v Praze jsem od raného dětství býval každý rok. Tam jsem viděl pacienty s tak těžkými zdravotními problémy, že mi ty moje nepřišly nijak tragické," směje se s tím, že tam už tehdy byl skvělý tým odborníků.
Marek Slabý (48 let)Už osm let šéfuje Zdravotnické záchranné službě Jihočeského kraje. Je předsedou Asociace zdravotnických záchranných služeb České republiky. Po absolvování 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy působil na ARO táborské nemocnice, odkud v roce 2000 zamířil na post ředitele okresní záchranky Tábor. Vlastní tři autoveterány, mezi nimi německou sanitku Mercedes. Je členem táborského zastupitelstva za hnutí Tábor 2020. S manželkou Danou, dětskou lékařkou, žije v Horkách u Tábora. Mají syna Prokopa (23) a dceru Barboru (21). |
Pochválit i nynější spolupracovníky na záchrance, od doktorů přes sestry na dispečinku i v sanitce až po řidiče mu rozhodně nedělá žádný problém. Nadšeně vypráví, co všechno se podařilo udělat, a je pyšný na fakt, že jihočeští záchranáři rozhodně nejsou na chvostu odborně ani technicky.
"I v době, když jsme na tom nebyli finančně nejlépe, jsme dokázali obnovit vozový park a významně zlepšit přístrojové vybavení. Výborná je také spolupráce v rámci Integrovaného záchranného systému jak s hasiči, tak i policií," libuje si.
Posuzovat může navíc s nadhledem. Jako šéf Asociace zdravotnických záchranných služeb České republiky má informace o tom, jak to chodí jinde. Často spolu na jihu Čech obě složky sídlí na jediném výjezdovém místě. V současné době mají záchranáři svá stanoviště na 29 místech kraje a v plánu je ještě Kunžak, Horní Planá a Lhenice.
"Ještě bychom potřebovali novou základnu letecké záchranné služby, věřím, že ji do konce příštího roku vybudujeme," míní.
Pochvaluje si i centrální dispečink, který má díky moderním technologiím stále přehled o pohybu sanitek i vozů s lékařem, a tým dispečerů reaguje velmi pružně na tísňové výzvy.
Když si rozlámal kotník
Za naprostou samozřejmost považuje fakt, že pomocí vypracovaných postupů a zkušeností umí dispečer volajícímu radit třeba při náročné kardiopulmonální resuscitaci (obnově životních funkcí) nebo i porodu. Sám potřeboval pomoc záchranky jen jednou. To když svým dětem na vlastnoručně vyrobeném skateboardu ukazoval správný styl jízdy. Při následném pádu si rozlámal kotník tak razantně, že si tři měsíce poležel.
Když začínal v roce 1990 na ARO táborské nemocnice, měl štěstí, že se postupně dostal na řadu kongresů a pracovišť, kde se určoval směr urgentní medicíny a do hry o záchranu pacienta začaly vstupovat nové přístroje. "Technologie pro plicní ventilaci, podporu srdečních funkcí a řada z nich už je v takových variantách, že jsme je s sebou mohli brát do sanitek," vzpomíná na dobu, která ho přivedla k záchranné službě a té se o pár let později upsal na plný úvazek.
"V záchrance doktor zažije snad všechny medicínské obory, od očního až po gynekologii. Nemá za sebou nemocniční zázemí jako obranný val, pracuje v časovém stresu, často pod přísným dohledem příbuzných pacienta, kteří konfrontují jeho postup s televizními seriály a diví se, proč to neděláme jako v Chicago Hope," popisuje Marek Slabý některé ze zážitků.
Lidem, kteří jejich práci v terénu přihlížejí, těžko vysvětlují, že někdy opravdu pacienta zachránit nejde. "Žijeme v 21. století, kromě mozku se snad transplantuje cokoliv, ale příroda je pořád stejně mocná. Zdravotník ovšem musí být profesionál, který nesmí zanedbat nic nejen z medicínského pohledu, ale také lidského. Arogance, agresivita a nepříjemné chování jsou nepřípustné," dodává.
Sám se rozhodně nezavřel do ředitelské kanceláře, ale většinou si bere noční služby ve čtvrtek na sanitce a minimálně jednou za měsíc zase slouží o víkendu na pozemní a letecké záchrance. "Nemyslím si, že šéfovská židle je pašalík do důchodu, rád bych ale dotáhl některé rozjeté projekty. Na druhou stranu se pak nebudu vracet k doktorské brašně jen od úřednických lejster," přemýšlí.
Baví ho nejen rozmanitá lékařská práce, ale i nutnost pracovat s technikou, vysílačkami, prostě být uprostřed rušného dění. Přiznává, že vždycky měl tendenci věci tlačit dopředu a nepřešlapovat na místě.
Nemá rád, když lidé jen reptají
I proto se přihlásil do konkurzu na šéfa okresní záchranky v Táboře a ze stejného důvodu pak chtěl vést tu krajskou. Nemá rád, když lidé jen reptají, že něco nejde podle jejich představ. Proto se začal angažovat i v komunální politice a stal se členem táborského zastupitelstva. „Snažím se přiložit ruku k dílu vždycky tam, kde to jen trochu umím,“ vysvětluje.
Dokazuje to i v péči o své tři veterány. V roce 1998 si koupil poválečného Renaulta 4CV a pomalu ho dostal do precizního stavu. Pak trávil čas s dalším smetištním exponátem, Škodou 110 R s pravostranným řízením. „Můj poslední úlovek před dvěma roky je sanitní Mercedes ještě s německými nápisy. Dokonce si ho ode mě vypůjčil německý Červený kříž a vystavoval ho na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem,“ konstatuje.
Právě setkávání se zapálenými nadšenci po republice je jeho relaxací. Na fakultě kdysi maloval a obrázky prodával kamarádům. Teď ho baví i vytváření skulptur ve stylu patafyziky. Pokud ještě vyšetří volnou chvilku, čte. „Snažím se, abych nejen v práci, ale i doma dělal všechno tak, abych toho co nejmíň zvoral. A stejným způsobem se snažím i žít,“ dodává.
