Nyní už maringotka stojí na zahradě ve Strakonicích. „Mám po sezoně. Jinak s ní jezdím po festivalech s různými programy. Lidé do ní vejdou a ocitnou se v úplně jiném prostoru. Musí vyřešit hádanku, dostanou se dál a pak si povídáme o bylinkách. Jindy tady pořádáme stínové divadlo. Teď už si dokážu naplánovat program na víkendy od jara do podzimu,“ vypráví Hadravová.
Ve Strakonicích působí v neziskové organizaci Suncab, která pořádá kulturní akce ve městě a okolí. Oživují stará místa nebo pracují na instalacích. Právě lidé ze spolku jí pomáhají s výrobou maringotek.
„Chtěla jsem si jen splnit sen a spojit ho s bylinkami. Maringotka vznikala asi tři týdny, ale shánění a výroba věcí trvala mnohem déle. Všechno, co vidíte, je ručně dělané,“ ukazuje Hadravová na vintage vybavení a nábytek.
Díky jejím cestám si netradičního prostoru všimli lidé, kteří zatoužili po něčem podobném. A začaly přicházet objednávky. V současné době má hotové čtyři, na dalších zhruba deseti pracuje. S lidmi z neziskovky již v minulosti vyráběla divadelní a filmové rekvizity, takže pro ně nejde o neznámé odvětví.
Všechno od podvozku po střechu vyrábí ručně
„Každý si může najít svoje téma. Požadavky jsou různé. Vždy se sejdeme se zákazníkem a dozvíme se, co chce. Může to být výtvarný prostor, místo, kde si na zahradě udělá čaj, občerstvovací stánek nebo bydlení. Dělali jsme jednu podobnou té mojí, ale i luxusnější šestimetrovou. Ta sloužila právě k bydlení. V takovém případě se řeší i elektřina, odpad, sprchový kout a tak dále. Teď pracujeme na jedné osmimetrové. Možností je nespočet,“ líčí Hadravová, která pochází ze Strakonic. Během studií se přesunula do Prahy na DAMU, kde vystudovala scénografii.
V této maringotce její majitelé bydlí.
Menší maringotky vycházejí na 80 až 100 tisíc korun, luxusnější pak stojí 200 až 250 tisíc. Pokud zákazník chce, vyrábí Hadravová a její kolegové interiéry na míru. Problémem je hlavně čas. Každá dílčí věc totiž zabere hodiny hledání, restaurování a další práce. Všechno na maringotce vzniká ručně, od podvozku, dřevěného obložení až po již zmíněnou výbavu.
Sama si občas připadá jako architektka, což podle svých slov k jejímu původnímu oboru nemá daleko. „Vlastně se doporučuje studovat scénografii a architekturu, ale to se mi nepovedlo. Pravda je, že teď často přemýšlím nad nábytkem a designem. Víc chápu prostor a detaily,“ říká s úsměvem.
Největší inspirací pro ni byly cesty po světě. Žila v Anglii, ve Francii se zúčastnila divadelního projektu a delší dobu strávila i na Novém Zélandu, odkud si do Česka přivezla partnera, s nímž dnes čeká dítě. Na cestách zároveň získala inspiraci ke svému současnému projektu.
„V Anglii se mi moc líbily občerstvovací zóny na festivalech. Je těžké se tam dostat. Každý stánek je jiný. Food trucky, double deckery, autobusy jako kavárny a tak dále. Francie mě hodně inspirovala svým specifickým stylem. Na Novém Zélandu si pak leckdo přestavuje obytná auta, není to tak legislativně náročné. Může to dělat každý,“ vzpomíná.
Dnes žije na jihu Čech. „Partner chtěl do Evropy. Uvidíme, co bude. Třeba se jednou přesuneme do Francie,“ prohodí jen tak mezi řečí.
