Losos v kaluži a Panda v nesnázích. Tak se jmenují její dvě knihy. První, které v letech 2017 a 2018 napsala. Na tom by nemuselo být nic tak výjimečného, ale českobudějovická rodačka Markéta Lukášková se přesto něčím vymyká.
Podle její prvotiny s lososem v názvu se bude natáčet film. A kdo z řad spisovatelů si může říci, že hned jeho první dítě bude tak úspěšné? Navíc v takovém věku.
„Co je to úspěch? Myslím si, že když si člověk dělá, co chce, a živí se tím, co ho baví. Musela jsem ve svém životě hodně věcí obrátit o sto osmdesát stupňů. Ten proces byl možná i nepříjemný, ale dosáhla jsem toho, že teď dělám věci, které mě baví. Časově si to také umím udělat, jak chci, a tím pádem třeba mohu na otočku přijet do Budějovic do Masných krámů na rozhovor a nemusím sedět v kanceláři,“ těší mladou autorku.
Pro řadu lidí však Lukášková úspěšná je. „Kdyby mi někdo řekl před třemi lety, že teď budu mít na cestě třetí knížku a z první se bude točit film, tak se budu pochopitelně smát. Kdybych tohle slyšela o někom jiném, tak si řeknu, ten je úspěšný, ale o sobě se to povídá těžko. Je ale fakt, že i jiní mně to říkají. A já nevím, jak na to mám reagovat. Já se zatím asi stydím,“ přiznává.
Tvůrčí psaní bavilo autorku dvou knih už od školy. Šly jí slohové práce, naopak ji nebavila matika či fyzika. A později, jak sama říká, někde vzadu v hlavě nosila uloženou myšlenku, že napíše svou vlastní knihu.
A občas to bývá tak, že tomu finálnímu kroku pomůže „náhoda“. Jednou Lukáškové přišla zpráva od redaktorky vydavatelství, že se jí líbí její styl psaní a jestli nechce napsat knihu. „Tak jsem si řekla, že jo. Proč ne?“ vzpomíná.
Podobné to bylo i s filmem. „Zase mi na Facebooku přišla zpráva od producentky, že se jí Losos v kaluži moc líbí a jestli bych z toho nechtěla udělat film? Zírala jsem na to, ale zase jí napsala: Tak jo!“ směje se a hned dodává, že ji filmaři také poprosili, jestli by napsala i scénář.
„Bylo zajímavé předělávat vlastní knížku do scénáře, protože třeba pět stránek v knize je ve filmu jen jeden záběr.“
Markéta Lukášková(31 let) Spisovatelka, novinářka a nově i scenáristka se narodila v Českých Budějovicích, kde vystudovala osmileté Gymnázium Jírovcova. Má nedokončenou Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Po přesunu do Prahy začala pracovat v menší televizi Z1 ve zpravodajství, následovaly redakce Reflexu, internetových portálů jenpromuze.cz, extra.cz či g.cz. Od roku 2016 působila v časopisu Týden či v mediální agentuře. Na přelomu roku 2017 a 2018 přešla na volnou nohu a začala psát své knihy a trénovat v gymu Železná koule. Její prvotina se jmenuje Losos v kaluži (2017), druhá kniha Panda v nesnázích (2018). Třetí s názvem InTyMně vyjde letos na podzim. Ráda cestuje, učí se španělsky a stará se o svého psa jménem Panda. Je svobodná a bezdětná. |
Už když Lososa psala, tak si představovala babičku, jednu z hlavních postav, jako herečku Libuši Šafránkovou. I na internetu řešila, které z českých hereček by měly ztvárnit postavy Báry a její babičky.
„Oslovili jsme tedy paní Šafránkovou a Jenovéfu Bokovou a poslali jim knížky. Libuška nám na to teď definitivně kývla a plus teď obě začaly namlouvat audioknihu. Z toho mám obrovskou radost,“ neskrývá Markéta nadšení a už se těší, až uvidí svou knihu na plátně.
„Ale mám představu, že to natáčení bude vypadat jako v komedii Trhák. Já budu Zdeněk Svěrák, budu si na place stavět stan a všichni na mě budou naštvaní. Ale prý už je dnes scenárista důležitý a už to tak nechodí, říkali,“ směje se a přidává, že před Vánoci v roce 2020 by mohl jít Losos v kaluži do kin.
Vzpomínky na dětství
Třetí kniha bude podle autorky ještě víc osobní. Markéta se totiž vrací do svého dětství v Budějovicích, zavzpomíná také na tamní legendární postavičku Láďu Kajbara, na studentský hospodský život v Legendě či v Singru anebo na to, jak s tátou chodila fandit hokejistům a volejbalistům. Kniha by měla vyjít na podzim.
„Měla jsem dost vymýšlení cizích osudů, tak jsem toho nechala být. Ve vydavatelství chtěli, abych přesto psala. Ale spíš něco lehčího,“ říká a zároveň přidává, jak se ke své nejnovější knize propracovala. Začala tím, že si vypisovala vzpomínky z dětství. Ty pak dávala přečíst kamarádům, které to bavilo.
„Řekla jsem si tedy ok, to by mohlo fungovat a dala se do psaní. Jsou tam naši, lidé ze školy a myslím, že někteří Budějčáci se tam i poznají,“ prozrazuje.
„Předchozí knížky byly těžké, protože jsem je nepsala o sobě. Tohle šlo úplně samo, vzpomínky jsem ze sebe rychle sypala a dobře se mi to vyprávělo. Knížka se bude jmenovat InTyMně, protože bude nejosobnější ze všech. Třeba hned na úvod popisuju, jak se naši seznamovali a jak jim to moc nešlo. Je tam i příběh, jak mě u Družby kdosi ukradl i s kočárkem,“ naznačuje Markéta některé pasáže ze své novinky.
Tou chce také městu vrátit jakýsi dluh. Jako správný patriot.
Brno ji nebavilo
I když Lukášková začínala před lety s psaním ve zpravodajství v jedné z budějovických regionálních redakcí, většina jejích čtenářů ji zná ze sociálních sítí. Na Facebooku má přes devět a půl tisíce sledujících. I proto si tam hodně často o sobě přečte věci, které s kýmkoli už slušně zamávají. Také právě o tom bude zmíněná nová třetí kniha.
„Před lety, když jsem ještě psala články pro Reflex, mi je lidé začali komentovat a byli i hodně zlí, sprostí a podobně. Psali třeba: Chci, abys chcípla a tak dál… Stokrát jsem to obrečela,“ vzpomíná mladá spisovatelka s tím, že dlouho se nad nenávistné komentáře nedokázala povznést.
Trvalo to roky, než pochopila, že si podobné výlevy na sociálních sítích nesmí brát osobně.Teď už jí to jde, sama už také tolik přes Facebook nekomunikuje.
„Já se vypíšu do knížek,“ přidává spisovatelka, která se z jihu Čech přesunula za bydlením a prací do Prahy. Nejdřív to ale vzala oklikou přes Brno, kde studovala žurnalistiku. Ale nebavilo ji to tam.
„Jak jsou z Brna všichni odvaření, tak mě to naopak štvalo. Dva roky jsem se tam plácala, ale pak jsem si našla hodně kamarádů v Praze, kam jsem za nimi začala víc a víc jezdit. Jednoho dne mě spolubydlící v Brně obvinili, že jsem jim ukradla krupici a strašně jsme se pohádali. Tak jsem se ten večer sbalila a přestěhovala do Prahy,“ vzpomíná.
Teď už to je deset let a dnes si Markéta Lukášková nedokáže svůj život představit bez psaní či cvičení. To také patří k jejímu životu.
„Sport byl pro mě vždycky takový doplněk, který mě bavil. Ale nikdy jsem si nenašla ten svůj top sport, kterého bych se držela. Pak jsem v Praze přišla do fitka Železná koule, kde mi při silových cvičeních s vlastní vahou i s činkami ukázali, jak mi to dokáže zvednout sebevědomí. Moc se mi to zalíbilo, je to časově flexibilní a je to úžasný balanc k mému psaní,“ libuje si a v tom samém gymu už také učí ostatní, jak správně cvičit.
A co bude s Lukáškovou například za deset let? „Chtěla bych vyjet na delší dobu pryč, možná do Barcelony. Doufám, že za sebou budu mít další knížku, budu ve stále dobré fyzické kondici a ze země pořád zvednu sto kilo. Chtěla bych mít i děti, bydlet v baráku se zahradou, rýpat se v záhoncích a občas jen tak sedět a čumět,“ hledí Lukášková do budoucna se svým typickým humorem.
