„Já jsem proto můj projekt cesty kolem světa chtěl namáčknout mezi tyto dvě fáze, kdy ještě mám spoustu času, ale už relativně dost peněz,“ popisuje českobudějovický rodák Matouš Rucki, který si nedávno splnil sen, když se mu podařilo uzavřít mnohaměsíční putování okolo celé zeměkoule.
Po roce a půl stráveném v Kanadě, kde pracoval a cestoval, se Rucki vydal na téměř dvouletou okružní cestu domů. Svou pouť začal v Mexiku, ve Střední Americe strávil celkem šest a půl měsíce, následující rok cestoval po Americe Jižní, pak tři a půl měsíce po Asii a poslední týden před návratem do Budějovic se toulal po východní Evropě.
Procestoval tedy postupně celou Latinskou Ameriku od mexické Kalifornie až po úplný jih Chile a následně putoval z Vladivostoku přes Rusko, Kazachstán a Kavkaz až do Českých Budějovic. Během cesty se stihl zastavit na Velikonočním ostrově či Filipínách, vyšplhat na šestitisícovou sopku Chachani, přeplout Kaspické moře či se třeba podívat do neuznávaného Podněstří.
Na cestách kolem světa jste byl téměř dva roky – jak je možné se na tak dlouhou dobu sbalit?
Věděl jsem, že budu cestovat nalehko, takže se musím vejít do jedné krosny. Chtěl jsem hodně chodit po horách, takže jsem si především vzal vybavení na trek a pak měl pár kousků oblečení na běžné dny. Trekové věci jsem měl na celou dobu jedny, u těch zbylých jsem počítal s tím, že když to přestane fungovat, koupím nové. Plus jsem měl s sebou foťák a notebook na komunikaci, psaní blogu a zpracování fotek. Celkem jsem s sebou nosil asi tak 70 litrů vybavení. Ale asi jen třikrát se za ty dva roky stalo, že jsem šel nějaký vysokohorský trek a měl na zádech úplně vše včetně notebooku. Když byla možnost, tak jsem vše nepotřebné nechal pod horami v hostelu.
Jak jste na tak dlouhou dobu vystačil finančně? Musel jste po cestě pracovat?
Většinu jsem financoval z mých úspor z Kanady, kde jsem měl štěstí na práci. Po cestě jsem pak párkrát dělal dobrovolníka. To znamená, že jsem někde pracoval na půl úvazku a místo peněz dostal ubytování a stravu. Půlku týdne jsem tedy pracoval a půlku cestoval po okolí. V Kolumbii a Ekvádoru jsem takhle působil v hostelech, v Chile pomáhal jednomu muži stavět turistickou chatu v horách, na Velikonočním ostrově pracoval na farmě a v Guatemale učil děti anglicky. Dohromady s putováním po horách to tak vyšlo na nějakých pět šest měsíců, kdy jsem skoro nic neutratil.
Vzpomínáte na nějaké zajímavé setkání?
Právě to dobrovolnictví mezi dětmi v Guatemale bylo jednou z nejlepších zkušeností. Čtrnáct dní jsem bydlel v obyčejném guatemalském městě, kde nebylo nic zajímavého a kam moc turistů nejezdí. Jinak hodně vzpomínám na peruánskou džungli, kde jsem navštívil takzvaného Dědečka, který mě zasvětil do účinků ayahuasky. Těch zajímavých setkání byla spousta. A přitom dost často na místech, kde by to člověk moc nečekal. Hrozně se mi osvědčilo vyrazit občas tam, kde není z pohledu turismu vůbec nic zajímavého. Guatemalu už jsem zmiňoval. Podobně skvělých a skutečně autentických bylo pár dní v paneláku u jednoho Rusa v Birobidžanu na ruském Dálném východě nebo návštěva bezvýznamné vesnice na Yucatánu v Mexiku, kde zrovna byly místní slavnosti.
Cestou jste hojně využíval couchsurfing. Můžete tento způsob cestování přiblížit?
Je to taková sociální síť pro cestovatele. Když jedete do nějaké země, najdete si tam člena této sítě, takzvaného couchsurfera, a požádáte ho, zda u něj můžete zadarmo bydlet. Funguje to i obráceně – když jste doma a máte místo, můžete ubytovat cestovatele, kteří míří do vašeho města. To ale není podmínkou, spousta lidí jenom cestuje. A potkal jsem i takové, kteří naopak jenom přijímají, protože je prostě baví poznávat cizince. Je to ideální, pokud v navštívené zemi chcete potkat někoho jiného než jen průvodce z turistické agentury, někoho, kdo tam opravdu bydlí a má podobné zájmy. Setkání s couchsurfery bylo vždy jedním z nejlepších zážitků. Ani v Americe, ani v Asii se mi nestalo, že bych přijel do nějakého města a žádný couchsurfer tam nebyl.
Jak jste se mezi jednotlivými místy přesouval?
Tamní veřejnou dopravou. V Latinské Americe nejvíc autobusy, protože vlaky tam skoro nemají, a v Asii zase naopak. V každé zemi mě zajímá, jak se místní přepravují. Mezi kontinenty a ostrovy jsem pochopitelně létal. A spoustakrát jsem i stopoval, ale na to došlo spíš, když už nebyla jiná možnost.
Projel jste i státy, o kterých se říká, že jsou hodně nebezpečné, třeba Honduras. Dostal jste se do situace, kdy vám šlo o život?
Úplně taková situace nenastala, ale měl jsem jeden nebo dva momenty, kdy nebylo daleko ke krizi. Po horách jsem chodil sám, takže to je třeba být hodně opatrný. Právě na jednom peruánském treku jsem překonával vysokohorské sedlo a pak z něj sestupoval dolů. Kdybych tam tehdy měl smůlu a špatně došlápl, mohlo to dopadnout bledě, tam by mě nikdo nenašel. Ale došlo mi to až zpětně. Dvakrát se mě také pokusili okrást na ulici, ale naštěstí ne se zbraní, takže to nebylo nějak dramatické a o život nešlo, maximálně bych přišel o telefon či peněženku. Ve velkých latinskoamerických městech prostě člověk musí vědět, do které části může jít, a do které ne.
Poznal jste spoustu národností, jací lidé vám byli nejmilejší?
Kdybych měl vybrat ty nejotevřenější, tak mě napadnou Kolumbijci. A to říkám s vědomím toho, že celá Latinská Amerika je otevřenější a veselejší než naše euroasijská civilizace. Na území bývalého Sovětského svazu totiž byl pak ten první náraz, na v lepším případě vážné tváře, docela drsný, člověk ale rychle zjistí, že Rusové či Kazaši prostě jen nejsou rozesmátí od prvního momentu. Když se o ně člověk zajímá, otevřou se také a budou k němu stejně pohostinní. Jinak z mojí zkušenosti jsou především Mexičané, Kolumbijci a Chilané vedle otevřenosti i velice důvěřiví v tom dobrém slova smyslu. Stalo se mi, že mě jeden Kolumbijec vyzvedl na nádraží, odvezl k sobě domů, dal mi klíče od bytu a zas někam odjel.
S takovou důvěřivostí už jste se jinde nesetkal?
Je pravda, že něco podobného jsem zažil i na druhé straně světa. V horské vesničce v Ázerbájdžánu jsem se dal do řeči s íránským turistou, co uměl anglicky. Mezitím přišel místní, co nemluvil anglicky ani rusky, ale s Íráncem se díky příbuznému jazyku dorozuměl. Přestože jsme si nemohli moc co povědět, odvedl mě do svého skromného dvoupokojového bytu a uvařil večeři. Ráno šel normálně do práce a nechal mě doma i s klíčem. Strávil jsem tak u něj dva dny. Dodnes mě fascinuje, že některým lidem se stačí na cizince podívat, aby uvěřili, že není nebezpečný.
Přehled zemí, které během své cesty navštívil:Kanada, USA, Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras, El Salvador, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile, Velikonoční ostrov, Filipíny, Rusko, Kazachstán, Ázerbájdžán, Gruzie, Podněstří, Moldávie, Ukrajina  |
Asi je hloupé ptát se, kde se vám líbilo nejvíc, přesto vám ale některá ze zemí musela přirůst k srdci více.
Záleží, co od toho čekáte. Každá má něco do sebe, pro hory a divoké treky doporučuji Peru a chilskou Patagonii, pro gastroturistiku zase Mexiko, tam bylo nejlepší jídlo. Pro fanoušky železnice není nic lepšího než ruská Sibiř. Já však strašně rád vzpomínám na Kolumbii, kvůli tamním lidem a kvůli její pestrosti – mají tam pětapůltisícové hory, karibské pláže, amazonskou džungli i zajímavou koloniální historii. A to samé Ekvádor, který má výhodu, že je menší. Přírodně je pak zase strašně zajímavé Chile, lze tam najít vše od pouště až po arktické pásmo. A určitě se chci vrátit do Ruska na Sibiř.
Potkal jste po cestě nějakého Jihočecha?
V Peru jsem potkal kluka z Českého Krumlova, úplnou náhodou jsme spolu bydleli v hostelu v jednom horském městě. Jinak jsem upřímně moc Čechů nepotkal. V některých turistických částech Mexika jsem češtinu sice párkrát zaslechl, ale stalo se to tak dvakrát za mé dva měsíce tam strávené. Kromě kluka z Krumlova jsem v Peru potkal ještě dalšího Čecha a pak dva Slováky, se kterými jsem chvíli cestoval. Ani v Asii toho o moc víc nebylo.
Není fenomén cestování poslední dobou trochu zprofanovaný díky nejrůznějším „profesionálním“ cestovatelům, kteří svými zážitky plní sociální sítě?
Asi ano. Cestování je skvělé, každému bych jej doporučil, protože rozšiřuje obzory. Ale moc nemám rád ty, kteří se tváří, že zažívají obrovské dobrodružství, když je to v dnešní době tak jednoduché a relativně bezpečné. Jet na rok do Jižní Ameriky nebo na dva kolem světa není žádné hrdinství – spoje, ubytování, trasy, vše si najdete dopředu, když chcete. Nejtěžší je skutečně se rozhodnout a vyrazit. Cestování je hrozně obohacující, ale chytrák, který má po projetí deseti zemí ve dvou měsících pocit, že zná skoro celý svět, je pro mě stejné neštěstí jako člověk, co v životě nepřekročil hranice okresu.
Dřív to tak jednoduché nebylo, že?
Těžko už někdo bude jako Marco Polo, když cestoval do naprostého neznáma do Asie před sedmi sty lety, nebo třeba jako ještě před půlstoletím Miroslav Stingl. Ve srovnání s nimi je to dnešní cestování, včetně toho mého, all inclusive zájezd na Mácháč. Na druhou stranu, pokud necestujete kvůli lajkům na Facebooku, tak je i to moderní cestování neskutečná zábava, která je navíc ohromně užitečná.
Matouš Rucki (33 let)Narodil se v Českých Budějovicích. Vystudoval obor mezinárodní obchod na VŠE a obor teritoriální studia na UK. Jeho první větší cestou byl půlrok na Novém Zélandu v rámci programu Working Holiday. Během studia strávil semestr v brazilském Sao Paulu. Po kratších „prázdninových“ cestách po Evropě, Střední Asii, Jižní Americe či Mongolsku se rozhodl, že chce zkusit trochu jiný formát cestování, které není úplně naplánované a hlavně není omezeno časem. Dnes je opět zpátky v normálním životě a nestěžuje si. O své cestě okolo světa si vedl blog cestokombinat.exposure.co.   |
Na svůj blog jste jednou napsal: Narazil jsem na jeden extrémně autentický retrohotel, který nebyl plný lidí s Lonely Planet v ruce. Co má tento masový turismus s Lonely Planet za následek?
Lonely Planet je opravdu fenomén mezi knižními průvodci. Když si v něm přečtete o skvělém místě, které nikdo nezná, tak už většinou bývá pozdě tam jezdit. Podle mé zkušenosti ale papírovým průvodcům pomalu odzvonilo. Ještě tak před pěti lety si nikdo v cizí zemi nekupoval mobilní data, takže se jezdilo podle knih a všichni mířili na stejná místa. Nyní ale čím dál víc cestovatelů používá TripAdvisor či různé online průvodce, cíle jejich cesty se tak trochu rozmělní. Když ale dnes půjdete do restaurace doporučené TripAdvisorem, bude téměř jistě přecpaná turisty. Z TripAdvisoru se trochu stává Lonely Planet digitálního věku.
A podle čeho jste cestoval vy?
Mně dost vyhovoval Wikitravel, open-source průvodce, který kdokoli může upravovat. Narazil jsem na něj náhodou na jednom cestovatelském fóru. Na Wikitravelu se dají nalézt zajímavé informace. Jen je nutné brát je trochu s rezervou, některé jsou až pět let staré. Ale většina byla aktuální, třeba co se ubytování týče.
A jaké to bylo vrátit se po téměř čtyřech letech zpět domů?
No, myslel jsem, že se toho tu změní víc, žádné šokující změny mě nečekaly. Akorát přibyly nějaké svatby a děti. Zjednodušeně řečeno, se změnily jen ceny. Ty šly nahoru nominálně výrazně. Třeba pivo je tak o 30 procent dražší, než co si pamatuji. Ostatní důležité věci podražily taky, ale stejně tak stouply i platy, takže si tu vlastně žijeme pořád ve stejném blahobytu, jako když jsem odjížděl. A ten blahobyt myslím doslova, protože další věc, kterou vám cestování po rozvojovém světě přinese, je, že si naplno uvědomíte, že v celosvětovém měřítku jsme tady vážně téměř všichni těžce za vodou.
