Společně hrají fotbal, dělají vtípky a občas se navzájem pošťuchují, jak to u dětí obyčejně bývá. Když ale usměvaví bratři spustí na hudební nástroje, upoutají pozornost všech okolo. Talentovaní muzikanti Alex a Maxim mají za sebou v deseti letech spoustu soutěží, koncertů i pozvánku do americké talentové soutěže.
Hudbu oba považují za svou největší vášeň. „Hraní je jediná věc, u které se nehádáme,“ směje se Maxim a jeho bratr přikyvuje. „Když cvičíme, všechno si v klidu vyříkáme. Ve dnech, kdy máme školu, hrajeme spolu tak hodinku a další hodinu cvičíme každý sám,“ přidává Alex.
Maxim hraje na klávesy a piano, Alex začínal na flétnu a klávesy, ale v osmi letech ho okouzlil saxofon. „Odmalička jsem poslouchal saxofonisty, jako jsou třeba Charlie Parker, Gerald Albright nebo Candy Dulfer. Když jsem pak zahrál první tón, tak jsem věděl, že to miluju,“ vypráví Alex.
Talentovaná dvojčata dnes docházejí do Druhé soukromé základní umělecké školy v Českých Budějovicích. Hodiny věnované cvičení se jim vrací.
Alex vystupuje od roku 2016 na školních koncertech i veřejných akcích. V soutěži žáků základních uměleckých škol České republiky ovládl okresní, krajské a nakonec i celostátní kolo v Praze. Loni v prosinci převzal ocenění Zlatý oříšek pro nadané a talentované děti a letos v lednu vybojoval první místo a cenu Zlatý klíč ve francouzské soutěži Les Clés d’Or.
Zatím největší výzva se před oběma chlapci objevila díky jejich účtu na YouTube s názvem Alex Maxim Sestak. Všimli si jich organizátoři soutěže Amerika má talent (America’s Got Talent) a ozvali se rodičům. Jihočechy pozvali jako vůbec první české účastníky. Nabídka však přišla na tuto sezonu, což znamenalo odjezd již v březnu.
Kluky teď čeká intenzivní výuka angličtiny
„To nás zaskočilo. Manžel pracuje na Temelíně, já podnikám, takže jsme museli zvažovat pracovní povinnosti. Pak jsme samozřejmě řešili, jestli jsou kluci připraveni. Konzultovali jsme to s ředitelkou castingu a nakonec dospěli k závěru, že je třeba dopilovat angličtinu. Ta je v soutěži víceméně podmínkou, aby mohli případně komunikovat s novináři, natáčet medailonky nebo mluvit s porotou. Domluvili jsme se, že budeme v kontaktu. Dáme si vědět a uvidíme, co bude třeba příští sezonu. Kluky teď budeme učit intenzivněji angličtinu. Už na ně zkouším doma mluvit anglicky,“ vypráví s nadsázkou jejich maminka Lenka Musilová, která nějaký čas byla sama v Americe na studijním pobytu.
Dvojčata mají podle rodičů v sobě hudbu od narození. „Máme videa, kde je vidět, že už jako roční miminka muziku vnímali. Alex si ve třech letech zpíval a improvizoval. Oba neustále něco zkoušeli,“ vzpomíná jejich otec Josef Šesták.
O tom, že mají kluci velký talent, se už přesvědčilo i několik zkušených hudebníků. Vyprávět by mohl ředitel Druhé soukromé základní umělecké školy Milan Bašta. Ten Alexovi zprostředkoval konzultační hodiny na konzervatoři v Plzni.
„Volal jsem tamnímu profesorovi a kamarádovi s tím, že mám talentované dítě. Pozval nás. Přišli jsme do učebny, kde měl zrovna hodinu s osmnáctiletou studentkou, která hrála na saxofon. Dal jí pauzu s tím, že si teď zahraje chlapeček. Když dohrál, prohlásil profesor, že netuší, co na to má říct. Jen zíral. On ani studentka nechápali, jak je to možné,“ vybavuje si pobaveně Bašta. Na koncert si je pozval třeba český swingový zpěvák Jan Smigmator.
Dvojčata mají v oblibě především jazz. „Jednou bych si chtěl zahrát v Americe a být na pódiu třeba s Geraldem Albrightem, Ericem Marienthalem nebo Davem Kozem,“ přemítá Alex.
Zároveň se kluci shodují, že by v budoucnu chtěli vystupovat spolu. „Společně se nám hraje nejlíp, takže by to bylo fajn,“ směje se Maxim.
Přestože při hře vypadají oba sebejistě, přiznávají, že občas trému mají. „Já někdy nervózní jsem, ale už ne jako dřív,“ hodnotí Alex. „Ty vždycky zavřeš oči. Já občas trému mám, když přede mnou je hodně lidí,“ přidává se Maxim.
Diváci na soutěžích či koncertech a učitelé ale nejsou jediní, kterým chlapci hudbou dělají radost. „Hrají na rodinných oslavách, to pak babička brečí. Pak je poslouchají naši sousedi, kterým hudba naštěstí nevadí. Naopak jsou rádi,“ těší maminku.
Pokud se chlapci budou hudbou jednou živit, říkají, že by chtěli část vydělaných peněz posílat na charitu. I když k tomu mají slibně nakročeno, je před nimi ještě dlouhá cesta.
„Alex okamžitě ví, co po něm chci, což není samozřejmost. U saxofonu jsme nejdřív řešili základy. Teď už se bavíme o frázování nebo dechové akcentaci, což dělá problémy i některým dospělým. Tohle není práce, ale vyloženě radost. Hodně pomáhá, že je u každé hodiny jejich táta, který se saxofonu věnoval a ví, o čem mluví. Pak podle toho vypadá i domácí příprava, která je důležitá,“ shrnuje potěšeně učitel hudební školy Marian Hostek.
