Narodil jste se v královském městě Písek, rodišti a působišti mnoha velkých osobností. Jak vás toto místo v dětství ovlivnilo?
Má to trojí dimenzi. Genius loci Písku je naprosto mimořádný díky kombinaci lesů a tekoucí vody. Na druhou stranu, pokud člověk někde vyrůstá, tak zažívá i každodennost, a ta má na malém městě svá specifika. Gymnazista se těší, až bude z tohoto prostředí pryč. S odstupem času ale zjistí, že je citově na místo velmi vázaný, a zjistí, že písecké poměry jsou vlastně skvělé. Jak z hlediska historických tradic, tak současného kulturního života.
A ta třetí dimenze?
To je literární tradice Písku, kterou má v takové míře málokteré místo. Člověka to svým způsobem zavazuje, tedy, pokud se chce věnovat literatuře. Rozhodně to určilo mé směřování k literární historii.
Foglar, Verne, May, jmenují většinou spisovatelé první jména, která četli v dětství. Bylo tomu tak i u vás?
Obávám se, že jsem se už v raném dětství pustil do literatury nepřiměřené věku. Tři mušketýry a Švejka jsem četl v osmi letech. Pak to šlo hodně rychle. Zásadní byl střet s antikou. Pořád dokola jsem četl příručku řecké mytologie, až jsem ji uměl nazpaměť. Pak následoval Vojtěch Zamarovský a jeho Dějiny psané Římem. Ještě dnes se mi stane, že když přednáším o antice, tak se občas přistihnu, že nechtě cituji starého Zamarovského.
Měl jste čas na klukovské rošťárny?
Spíš na procházení lesem v hluboké samotě a vlastních myšlenkách.
Bylo nějaké oblíbené místo, na které se dnes vracíte?
Můj základní prostor je na Otavě pod Hradištěm. V místě mezi Smetákem a Zátavským mostem, kde řeka teprve přitéká do Písku. Většinou tam nikdo nechodil. Řeka je tam překrásná. Z Hradiště se navíc otevírá výhled až na Šumavu. Člověk má pak pocit, že je v blaženém místním bezpečném údolí, ale zároveň se před ním otevírá nekonečnost.
Začal jste studovat, záhy vědecky působit, měl jste čas vracet se do jižních Čech?
Do Písku občas jezdím, v Budějovicích jsem vystudoval teologii a točil pro rozhlas jihočeský literární místopis. Ale hlavně, shodou okolností jsme zdědili chalupu v Zalužanech, které historicky vždy patřily do jižních Čech, tehdejšího Prácheňského kraje. Snažím se tu trávit co nejvíc času. Pracuju tady, mám tu knihovnu, všechny moje knihy vznikly zde. V Praze nejsem schopný systematicky psát.
Spousta intelektuálů se už od poloviny 19. století zabývá svéráznou jihočeskou náturou, jak byste ji charakterizoval vy?
Zaprvé, je to zvláštní duchovní citlivost, zájem o hlubší otázky. Holeček psal, že jihočeský sedlák jde za pluhem a přemýšlí o Pánu Bohu. Pak je tu paličatost, až zaťatost. Jihočech se navenek ohne, ale myslí si dál svoje. Neovlivní ho moc móda ani vládnoucí směry. Zajímavé je, že to vyvrcholilo za protektorátu. Tehdy vykvetla oslava Rožmberků a zlatého věku jižních Čech, kdy páni a poddaní údajně žili skoro v patriarchální idyle. Za komunismu byl jih ušetřen destrukce, která postihla jiné kraje. Samozřejmě, vznikly obludné fabriky, německá Šumava byla vysídlená, ale vcelku jih zůstal oázou klidu a stal se chalupářským krajem, kam utíkala i řada intelektuálů.
A co lpění na tradici?
To je ta třetí zásadní rovina. Máme nějaké tradiční hodnoty, kterých se držíme, jsme jakoby trochu pomalejší. Kdo chce dělat revoluci, musí pryč.
Vymykáte se tradiční představě vědce jako suchara v archivu nebo nad knihami. Vystupujete v televizi, rádiu, píšete sloupky. Co vás na tom uspokojuje?
Je to tradice českých profesorů humanitních věd, kteří se vždy vyjadřovali k zásadním otázkám doby. Patočka, Černý, Šalda, vede to až zpět k Masarykovi. Vždy, když bylo zapotřebí, psali sloupky do novin. Právě Masaryk před rokem 1914 zastával velmi nepopulární postoje. Dnes jsou samozřejmě jiné možnosti než jen tisk. A nevidím důvodu, proč je nevyužívat. Navíc, vědec, na rozdíl od běžného publicisty, má své soudy o co opřít.
