Směřování Jaroslava Mrkvičky k mlynářství ovlivnil i jeho tatínek, kterému patřil mlýn v Brlohu na Písecku. „Stál na území, kde jich bylo hned několik. Ten náš byl předposlední a byl na soutoku dvou potoků, takže měl dva náhony a největší spád. To znamená, že jsme měli nejlepší pozici, co se síly týče,“ vzpomíná dnes 77letý Jaroslav Mrkvička na své dětství.
„Jako kluk jsem si hrál v obilí. Otec mě také zaučoval, i když v té době jsem na ty velké stroje skoro nedosáhl,“ usmívá se a líčí období, kdy jeho tatínek mlel mouku pro pekaře i místní zemědělce.
Jenže nic netrvá věčně a do života rodiny Mrkvičkových za pár let promluvily tehdejší politické poměry. Mlýny se sice zavíraly už předtím, ale situace v 50. letech celý průběh ještě urychlila. „Ten náš byl ještě v provozu, ale pak otec odmítl vstoupit do JZD a s minulým režimem byl na kordy, takže se straníci postarali o to, aby nám ho v roce 1951 zastavili,“ vypráví.
Přesto rodina mlýn na samotě neopustila a dál hospodařila. „Za to, že otec nevstoupil do JZD, k nám za trest nezavedli elektřinu. My jsme ale naštěstí mohli mlýn dál používat k její výrobě,“ líčí Mrkvička.
O své budoucnosti rozhodoval ve 14 letech a kvůli rodinným poměrům neměl příliš na vybranou. Možnosti byly původně dvě: zedník, nebo pekař. „Jenže mně se nelíbilo ani jedno. Díky tomu, že jsme měli mezi mlynáři kontakty, jsem se nakonec dostal na tenhle obor do Pardubic. Určitě toho ale nelituju a necítím se ukřivděný,“ hodnotí.
Jaroslav Mrkvička(77 let) Narodil se a vyrostl na Písecku, kde vystudoval základní školu. Poté šel studovat obor mlynář do Pardubic, který absolvoval s vyznamenáním. Po škole prošel mlýny v Putimi a Netolicích. V 18 letech nastoupil do mlýna v Boršově nad Vltavou. Tam si vyzkoušel několik pozic a v 60 letech odešel do důchodu. Mlynářem byl také jeho tatínek a nyní se tímto povoláním živí i jeho syn Jaroslav. |
Během studia poznal, jak tehdejší režim ovlivňoval budoucnost lidí. „Na oboru s námi byla dívka, která měla v posledním ročníku základní školy samé jedničky. A víte, proč šla na mlynáře? Její otec byl jeden z představitelů, kteří vedli povstání v Plzni při měnové reformě v roce 1953. Prostě měla špatného tatínka,“ vzpomíná.
Studium ho nicméně bavilo, však také končil s vyznamenáním. Jako mlynář musel mít podle svých slov znalosti z řady oborů. „Je třeba být trochu zámečník, ale museli jsme si také umět sešít řemen. Tehdy bylo i skleněné potrubí, takže jsme ho museli umět naměřit, uříznout a vyměnit. Učili jsme se také o elektřině. I dnes je důležité, aby mlynář znal jiné obory. Jinak to nejde dělat,“ myslí si.
Když dostudoval, vrátil se na jih Čech. Krátce působil na mlýnech v Putimi a Netolicích a už v 18 letech nastupoval do mlýna s názvem Březí v Boršově nad Vltavou. V roce 1884 ho postavili bratři Vlastimil a Dobroslav Zátkové a s ním i největší továrnu na těstoviny v tehdejším Rakousko-Uhersku.
Jaroslav Mrkvička tam začal dělat v roce 1960. Jak sám popisuje, práce mlynáře tehdy se od té současné v mnoha ohledech lišila. „Když jste přišel do práce, musel jste zkontrolovat řadu věcí včetně válcových stolic, aby se mouka dělala správně. Když bylo něco špatně, musel jste zastavit mlýn a hledat, kde je porucha. Když se rozbilo síto, vyměnilo se a jelo se dál. Dnes vám na telefon přijde upozornění, přijedete a už víte, kde je problém. Mlýny na Západě jsou už bezobslužné,“ srovnává.
Mlynářem je i jeho syn
Zrno má tři části. Klíček, obal a tu největší – jádro. Úkolem mlynáře je rozčlenit tyto části pomocí mletí.
„Říká se: Jak vyčistíš, tak semeleš. Co to znamená? Na mlýn většinou dorazilo zrno znečištěné například od drobných kamínků. Ty a ostatní malé části je nutné odstranit,“ popisuje mlynář.
Práce mu šla od ruky a brzo se vyrovnal i služebně starším kolegům. I díky tomu se v 27 letech dostal do sedmé nejvyšší třídy ohodnocení. „Nesměl jsem to nikomu říct, ale samozřejmě se to provalilo. Pak nastalo peklo a najednou jsem podle kolegů všechno dělal špatně. Závist byla velká. Já si s tím ale vždycky dokázal poradit,“ usmívá se Mrkvička. Mlýn u Vltavy měl kdysi přibližně 100 zaměstnanců. Dnes jich je zhruba pětina. „Doba šla dopředu a řada věcí se změnila. Moderní technologie práci ulehčily, ale hlavně se zvedla produktivita,“ upozorňuje Mrkvička.
I přesto si ale mlýn v Boršově nad Vltavou, který dnes vyrábí mouku mimo jiné na výrobu těstovin, zachoval nádech historie. Kromě samotné budovy tam jsou třeba původní turbína nebo skluzavka, po které se posílaly pytle s moukou. „Jeden člověk pytel hodil na ten tobogan a druhý ho dole chytal a házel do auta. Jen jste to nesměl hodit moc rychle,“ směje se Mrkvička. Nakonec ve mlýně v Boršově zůstal až do penze. Zhruba 20 let ho vedl a do důchodu odcházel jako výrobně obchodní ředitel.
Stavbu na břehu Vltavy ale Mrkvičkovi neopustili. Mlynáře tam nyní dělá jeho syn Jaroslav, který tak navazuje už třetí generací na toto dnes už méně obvyklé povolání. „Syna jsem k tomu tak trochu vedl. Šel do Pardubic na školu a vystudoval ji jako jeden z posledních. Pak to zavřeli a dnes už se mlynáři nemají kde vyučit,“ přidává.
A proč by zkušený mlynář někomu doporučil, aby se pustil na tuto profesní kariéru? „Víte, já ani nevím, jestli bych vám dnes řekl, proč do toho jít. Vývoj jde vpřed a mlýnů ubývá. Když jsem nastupoval do práce, bylo jich tady 200, dnes jich je 44 a za pár let už jich bude třeba pět nebo šest. To znamená, že na jejich obsluhu bude potřeba i méně lidí. Určitě tohle povolání ale nikdy nezmizí,“ dodává.
