Co vás jako vědce táhne do oblastí, které jsou pro běžného člověka nedostupné?
Náš projekt je součástí širšího vědeckého programu, který v Biologickém centru běží už asi dvacet let. Většina výzkumu je na Nové Guineji, ale postupně nás začaly zajímat i otázky o evoluci a historie šíření hmyzu na okolních ostrovech. Pro ostrovy na východ od Nové Guiney neexistují žádná data. Bougainville byl jedno z těch velkých bílých míst na mapě, a z toho důvodu jsme se chtěli dozvědět více o hmyzu, který zde žije.
Překvapil vás něčím hmyz na ostrově Bougainville?
Se dvěma místními biology jsme se zaměřili hlavně na mravence, s nimiž dlouhodobě pracujeme. Některé druhy byly dost jiné než ty, které známe z okolních Šalamounových ostrovů i z Nové Guiney nebo Austrálie. Právě na Bougainvillu bylo poměrně dost doposud neznámých endemických druhů. Prakticky každá hora v tropickém pralese měla rozdílné druhy mravenců.
Dají se mravenci z Bougainvillu srovnat s těmi našimi, lesními?
Nějaké paralely by se našly, ale v tropech panují úplně jiné podmínky a to se podepisuje i na jejich životě. Tamní počet druhů je mnohonásobně vyšší. Některé skupiny jsou si příbuzné, ale liší se zásadně třeba ve stavbě hnízd. U nás se snaží mraveniště zahřívat, v tropech spíše provzdušnit, což se projevuje na jejich struktuře. Co se týče chování, jsou to všechno sociální druhy, takže tvoří kolonie. Ty mezi sebou občas bojují a mají celou řadu dalších interakcí s okolím.
I na tak izolovaný ostrov se však dostal invazní druh mravence. Co původním druhům z jeho strany hrozí?
Na Bougainville se dostal z amerického kontinentu takzvaný malý ohnivý mravenec, jenž díky svému způsobu sociálního uspořádání a agresivnímu jedu dokázal vytlačit velkou část původních nížinných mravenců. Taková invaze se pak může snadno podepsat na výskytu dalších živočišných druhů, které jsou nebo byly závislé na vyhynulých druzích mravenců.
Dá se tomu nějak zabránit?
Bohužel existuje jen málo pozitivních příkladů, kdy se podařilo něco podobného zastavit. Rozhodně pomůže situaci zachování původních porostů a dalších biotopů, kam se invazní druhy šířit moc nebudou. Ale zpravidla se to moc nedaří.
Snaží se tedy papuánská vláda nějakým způsobem chránit své přírodní bohatství?
Je tam pár chráněných oblastí nebo národních parků, ale podmínky v nich nejsou tak striktní jako v Evropě. Jejich vznik často omezuje boj mezi administrativou a těžebními společnostmi, jež těží nerosty. Víc než 90 procent půdy je zde v tradičním vlastnictví, takže vyhlášení chráněného území musí ta komunita chtít. Ale i díky našemu výzkumu přicházejí těmto komunitám drobné peníze, což někdy usnadní jejich rozhodování o tom, zda má na jejich území být chráněná oblast.
Jak pro vás bylo obtížné se na izolovaný ostrov dostat?
V porovnání s Latinskou Amerikou či Evropou je zde méně byrokracie, tam žádný problém nebyl. Zásadní je ale komunikace s místními kmeny a společenstvy. Je nutné jim naše záměry pečlivě vysvětlit a zdůraznit, co jim to eventuálně přinese. Po příjezdu jsme museli navštívit vládní úřady, ale od nich jsme měli výzkum už předem schválený, vše tak stojí na vlastnících půdy. S předběžným souhlasem je ve vesnicích navštívíme, dva tři dny trvají schůzky s kmenovými představiteli a na základě toho se rozhodnou, jestli výzkum podpoří. Řada kmenů ale má zájem se dozvědět, co na jejich území vlastně roste a žije.
Bougainville je společně s menšími okolními ostrovy autonomním územím Papuy, kde před téměř patnácti lety skončila občanská válka. Podepsal se konflikt na životě na ostrově?
Společnost je zde více uzavřená a lidé jsou občas podezřívaví vůči cizincům. Někdy jim musíme dokázat, že jim tam nejedeme loupit zlato, ale že pracujeme hlavně pro ně. Ten konflikt si vyžádal tisíce mrtvých a společnost se rozdělila na stoupence papuánské vlády a příznivce nezávislosti Bougainvillu. I když se od roku 2003 neválčí, jisté konflikty se pořád objevují. Za několik měsíců zde bude referendum o nezávislosti, takže je situace místy napjatá a my jsme se ani nepokoušeli do některých oblastí dostat.
Oblast Papuy-Nové Guiney a Šalamounových ostrovů je známá kvůli kanibalismu, který se zde donedávna praktikoval. Neměl jste strach na ostrov jet?
To jsem neměl, na Nové Guineji jsem poprvé pracoval už před sedmnácti lety jako student a rád se do oblasti vracím, pokud je to možné. Mezi místními mám řadu kolegů a přátel, se kterými dlouhodobě spolupracujeme buď na vědě, nebo na osvětové činnosti ve školách a podobně. Je sice pravda, že ještě v sedmdesátých letech se nějaké případy kanibalismu objevovaly, ale většinou to byla součást obřadních rituálů. Dodnes ale přetrvávají anebo se vrací jiné a zajímavější tradiční zvyky.
Jaké například?
Jeden z těch z Bougainvillu se odehrává v oblasti, kde jsme pracovali. V okolí sopky Balbi žije několik kmenů, které posílají chlapce okolo deseti let až na sedm roků do lesa, kde žijí pospolu a procházejí zkouškami síly. To může vypadat třeba tak, že za použití tradičních sekyrek mají pokácet špičku stromu ve dvacetimetrové výšce. Zároveň si celé ty roky nestříhají vlasy, o ně přijdou až po jejich slavnostním návratu do vesnice, kdy se při obřadu kromě ztráty vlasů ožení s vybranou nevěstou. V šedesátých letech s příchodem misionářů tento zvyk téměř zmizel, vrací se až v posledních dvaceti letech.
Milan JandaNarodil se 4. ledna 1978 v Přerově, kde prožil i své mládí. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu v Českých Budějovicích. Už v průběhu studia se stal členem výzkumného týmu na Nové Guineji, kde zkoumal hmyz. V současnosti pracuje zároveň v Biologickém centru AV ČR v Českých Budějovicích a na Universidad Nacional Autonóma de México v hlavním městě Ciudad de México. Je ženatý, s manželkou Angelicou má sedmiletou dceru Marianne. Se svou rodinou žije většinu roku v Mexiku. |
Jsou tyto kmeny v pravidelném kontaktu s civilizací?
Dnes už ano, je naprosto běžné, že lidé mají mobilní telefony a ve vesnicích je mnohdy slyšet rádio nebo televize. Standardně tam fungují školy. Ještě stále však lze narazit na izolovanější oblasti, kde dospívající děti nikdy neviděly bělocha.
V čem je největší úskalí spolupráce s domorodci na Bougainvillu?
Důležité je mít jistotu, že nevznikl mezi námi nějaký komunikační šum, což se týká i sousedních kmenů, kde chceme provádět výzkum. Je třeba se ujistit, že jsme na území těch lidí, se kterými pracujeme.
Podle čeho jste si vybírali místa na ostrově, kde jste hmyz zkoumali?
Snažili jsme se pokrýt místa podle nadmořské výšky od pobřeží až po vrcholky hor. Ale stěžejní pro nás byla informace, kam vůbec můžeme vstoupit, což nás někdy limitovalo. Museli jsme občas hledat kompromisy mezi tím, co je biologicky zajímavé a kam se můžeme dostat. Například vysoce zlatonosné oblasti jsou pro nás z bezpečnostních důvodů prakticky nepřístupné.
Jak jste se mezi lokalitami pohybovali? Vždyť se jedná o jeden velký tropický prales.
Navíc s náročným terénem. Střídají se tam příkré hřebeny s hlubokými údolími, takže jsme převážně chodili pěšky. Na mapě si můžete trasu plánovat jak chcete, když pak pětikilometrový úsek doopravdy trvá zdolat celý den. Naše typická výprava má deset až dvacet lidí a dvě stě kilo vybavení. Autem se dá jezdit jen po obvodu ostrova, jinde infrastruktura chybí. Navíc nájem auta na den stojí i 400 dolarů, a tak je třeba s takovými přesuny šetřit.
Na co si v takových podmínkách musíte dávat pozor?
Když si na to člověk zvykne, není to nijak extrémní. Je dobré mít kvůli náročným přechodům nějakou fyzičku, umět chodit v hustém lese a případně se neseknout mačetou. Musíme být také připraveni na fungování v permanentním vlhku a umět improvizovat, když selže technika nebo průvodci. Největším rizikem je ale nejspíš malárie.
Zažil jste i okamžiky, kdy jste se bál o život?
To jsem zatím nezažil, ale trochu mi zatrnulo při jednom nedorozumění, kdy se jeden náš sousední klan přišel podívat na území, které jim nepatřilo. Myslel si totiž, že tam jdeme hledat zlato. Přišli jsme o nějaké věci a museli jsme složitě vysvětlovat, že jim nic krást nechceme. Celé nedorozumění bylo kvůli slabé informovanosti a tahle trestná výprava naštěstí neskončila větším konfliktem. Podobné věci se ale stávají zřídka.
Dají se zkušenosti z tichomořského pralesa srovnat s jinými expedicemi?
Dá se říci, že ano. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit určité podobnosti s původními obyvateli středního a jižního Mexika. Ale s tím, jak tam kolonizace probíhala mnohem dříve, tak jsou zdejší domorodé společnosti s moderním světem mnohem více propojené. Dá se ale najít celá řada paralel, třeba s nelegální těžbou nebo s doktory a školstvím. Velkým společným tématem je i malá podpora státu v otázkách ochrany životního prostředí. V Americe navíc domorodci přišli o svou půdu, to na Bougainvillu zatím nehrozí.
Na výzkumu mravenců na Bougainville se podílí také společnost National Geographic, v čem spočívá vaše spolupráce?
Bez nich bychom na expedici neměli prostředky, protože náklady na práci a pohyb na ostrově jsou vysoké. Výstupy naší vědecké práce se objeví i v jejich médiích, ale čeká nás teď možná i několik let, než dáme dohromady veškeré poznatky, jež jsme na ostrově získali.
