Holubinek se lidé bojí, ale jsou výborné, říká zkušená mykoložka

  • 2
Redaktorka MF DNES se vydala do lesa s mykoložkou Libuší Kotilovou, která pořádá výstavu hub v Třeboni. „Zvykla jsem si, že na vzácné houby lidi neutáhnete. Chtějí vidět ukázkové hříbky, bez nich bych nemohla dělat výstavu,“ říká.
Reklama

Přepravky na mech a několik košíků skládáme do kufru auta. Vzápětí vyjíždíme z města na kopeček k myslivně, kde zabočujeme na lesní cestu.

„Zdržíme se jen na chvilku, mám tu pár hub, které si potřebuji doplnit, a hned pojedeme zase jinam,“ říká energicky mykoložka Libuše Kotilová, která většinu života strávila v Botanickém ústavu Akademie věd a zkoumala rostliny.

Z chvilky se ale brzy stane téměř hodina, kdy se svižně prodíráme vysokou trávou a hustými keři, abychom našly kýžený úlovek.

Je pátek a my se ocitáme hluboko v lesích na Třeboňsku, kde kroužíme kolem stromů a starých kmenů, odkud Libuše Kotilová odřezává vyčnívající houby. Pohledem příležitostného houbaře se na první dojem zdá, že v lese toho moc neroste, ale výprava se zkušenou mykoložkou vás přesvědčí o opaku.

Fotogalerie

Každou chvíli se shýbá i pro nepatrné houby, které by oko běžného lesního nadšence ani nepostřehlo. A je jedno, jestli jsou jedovaté, nejedlé, nebo vhodné na řízky.

Reklama

Všechny poputují na čtrnáctidenní výstavu živých hub v galerii třeboňského zámku, která potrvá do 24. září.

Každoročně na ni přijde okolo čtyř tisíc lidí, které zajímají hlavně hřiby. „Zvykla jsem si, že na vzácné houby lidi neutáhnete. Chtějí vidět ukázkové hříbky, bez nich bych nemohla dělat výstavu,“ vysvětluje.

I přesto se 63letá mykoložka shání po všem, co v lesích roste. Křiklavě oranžový krásnorůžek lepkavý, ryzec šeredný, čechratka černohuňatá, slizák mazlavý a nespočet holubinek.

Než je dá do košíku, přičichne si. Některé houby voní po mandlích, další po anýzu. K houbám se chová jako k vzácnému zboží. Jakmile jednu utrhne, prázdné místo zakryje trsem trávy. To aby podhoubí pro příští rok nevyschlo. Letošní sezonu hodnotí jako průměrnou a rozhodně lepší než dvě předchozí, které byly extrémně suché.

Pro svoje potřeby ale vždy najde vhodné exempláře. Ze 150 druhů hub na výstavě je většina čerstvá, a tak je třeba nové nasbírat každý den. Takhle to dělá Kotilová sama celých 14 dní po dobu expozice.

„Hledat vyrážím zhruba v půl deváté. Den předtím se podívám, co mi usychá nebo co bych potřebovala nutně nahradit, podle toho jedu na svá místečka a strávím v lesích maximálně dvě hodiny.“

Otec po ní pojmenoval houbu

Sbíráme především nejedlé a méně známé houby. Prudce jedovatých v lesích ve skutečnosti tolik není. Pokud si ale omylem nějakou domů odnesete, můžete se nakazit i nebezpečnou nemocí.

„Hodně jedovatá je vláknice,“ ukazuje mykoložka na drobný světle hnědý klobouk houby. „U člověka způsobuje slintavku, celkem snadno se dá splést se špičkou obecnou.“

Nejjedovatější houby v našich končinách jsou podle Libuše Kotilové muchomůrka zelená, jízlivá a jarní. Jedna plodnice zvládne otrávit dva lidi.

„Muchomůrka zelená se někdy plete se žampiony či holubinkou, když má světlejší nádech, ale spíše se to stane nepozorným a nezkušeným houbařům, kteří si plodnici moc neprohlédnou,“ vypráví zkušená houbařka, která před čtyřmi lety vydala knihu Můj život s houbami, kde mapuje jejich léčivé i halucinogenní účinky.

Na vlastní kůži „ochutnala“ z těch méně bezpečných jen muchomůrku červenou.

„Zkoušeli jsme to jako studenti, ale žádné halucinace jsem neměla, spíš nám bylo špatně od žaludku. Známější pro halucinogenní účinky jsou lysohlávky, v našich končinách ale nejsou zdaleka tak silné jako ty, co rostou třeba v Mexiku,“ uvádí Kotilová.

Naopak mezi nejzdravější houby patří hlíva ústřičná, která se sbírá v listopadu. Vyskytuje se nejčastěji na pařezech listnatých stromů. „Velmi zdravé jsou i choroše, ale kvůli jejich tvrdosti se musí rozdrtit na prášek, normálně se uvařit nedají,“ dodává.

Sama má nejraději holubinky a říká, že pořád není dost houbařů, co si je troufají sbírat.

„Přitom jsou to čisté houby, mají různé chuti. Třeba holubinka nazelenalá chutná lehce po oříšcích. Dají se poznat tak, že mají vždy barevný klobouk, lupeny zespodu jsou přirostlé ke třeni a většinou jsou bělavé či smetanové. Nikdy nemají sukýnku. Když do třeně rýpnete nožem, vyloupnutá část nožičky bude kulatá. Pokud ochutnáte, tak holubinka není hořká ani nepálí,“ popisuje Kotilová.

Svému koníčku se věnuje odmalička. Základy se prý naučila od svého otce Jiřího Kubičky, což byl známý amatérský mykolog, a po dceři dokonce jednu houbu pojmenoval.

„Osmisporka Libušina je ani ne milimetrová houba a má pouze tři naleziště na světě, proto je vzácná. Kromě Česka se objevila jen v Anglii a Severní Americe,“ prozrazuje Kotilová a dodává, že v lesích je stále co objevovat, každoročně odborníci nacházejí zhruba jeden nový druh.

S mykologií se ve svém životě rozloučila jen na čtyři roky, kdy vyměnila košík hub za starostování v rodné Třeboni. Brzy poté se však ke své vášni vrátila.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

2 příspěvky v diskusi