Devatenáctiletý Petr je od narození nevidomý, navíc prodělal dětskou mozkovou obrnu. Jako malé dítě špatně používal prsty. A než měl jít poprvé do školy, potřeboval mít všechny prsty pevné a silné. Proto začal hrát v sedmi letech na klavír.
Nástroj ho absolutně pohltil a hudba se pro něj stala smyslem života.
Petr začal chodit i do hudební školy a čirou náhodou se pak dostal i ke své největší muzikantské lásce – k varhanům.
"Máme zahradnictví a já jsem chodila zdobit květinami i kostel. Petra jsem vodila pořád s sebou," popisuje jeho maminka Marie Mottlová. V kostele Nanebevzetí Panny Marie se tak Petr poprvé dostal k varhanům. "Poprosila jsem pana probošta, zda by si na ně mohl zahrát, a on souhlasil. Od té doby tu Petr hraje pravidelně. Později začal hrát i na mších," vypráví Mottlová.
Po pár letech se Petr začal učit na varhany u učitele a přidal k tomu i zpěv. Jeho velkým snem totiž byla Deylova konzervatoř pro zrakově postižené v Praze a ke studiu varhan potřeboval zvolit ještě jeden obor.
Petr má absolutní sluch
"Vždycky, když jsme nastupovali do nové školy, tak z něj měli učitelé trochu strach. Nevěděli, jak ho mají učit. Brzy ale zjistili, že to s ním jde jako s normálním děckem, jenom bez not," poukazuje Mottlová na to, že se její syn všechno učí z poslechu.
Má úžasnou paměť. Stačí mu skladbu jednou slyšet a celou si ji pamatuje. Díky absolutnímu sluchu ji také hned zahraje. Když přijde domů, hned si sedne ke klavíru a jenom hraje. O prázdninách se ráno nasnídá a do večera hraje. Je to jeho svět.
"Nejtěžší je pro mě u varhan šlapání na pedály. Moje nohy to úplně nezvládají, šlapu jen špičkou," vysvětluje Petr. Právě kvůli tomu ho nakonec nepřijali na konzervatoř na obor varhany. Byl však přijat na kulturní činnost a ladění.
Teď studuje ve druhém ročníku. Domů jezdí na víkendy, v Praze bydlí na internátu. "Mám tam několik kamarádů. Pořád spolu hrajeme. Nejraději však hraje svoje vlastní skladby. "Když hraje cizí věci, musí se je učit a pak dělá chyby. V improvizaci je ale svobodný," dodává Mottlová.
