Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Alkohol je tam velký problém, říká český kněz po pěti letech na Sibiři

  15:08aktualizováno  15:08
Novohradský kněz Radoslav Šedivý se na počátku prosince vrátil z pětileté misie v Rusku. Jeho cílem bylo přinést katolíkům na Sibiři možnost žít svou víru. Potkal se tam s mnohým - s šamanismem, teplotou pod mínus padesát stupňů i pneumatikami s hřebíky. Na misii se chce vrátit. Půjde prý tam, kam ho pošle Bůh.

Farář kláštera Božího Milosrdenství v Nových Hradech Radoslav Šedivý působil jako misionář na Sibiři. Foto ze Sibiře. | foto: archiv Radoslava Šedivého

Jako kluk se třikrát denně modlil za to, aby jednou měl smysluplné povolání. Nakonec se stal knězem. Před deseti lety začínal Radoslav Šedivý jako člen mezinárodního misijního společenství Rodina Panny Marie v klášteře v Nových Hradech. Potom strávil necelé dva roky v Kazachstánu, následovalo pět let na Sibiři. Začátkem prosince se sedmatřicetiletý západoslovenský rodák vrátil. „Horní Altaj je místo, které chytne člověka u srdce,“ líčí.

Když se řekne Sibiř, většina lidí začne podvědomě drkotat zuby. Jak jste si zvykal na tamní pověstnou zimu?
Nevím, zda se na to dá zvyknout. I pro místní je to dost náročné. Člověk se musí dobře oblékat a dávat si velký pozor. Zima spočívá nejen ve velkých mrazech, ale i ve velkých teplotních rozdílech. Poprvé jsem to zažil v Kazachstánu 24. prosince. Ráno napadlo hodně sněhu, ale bylo jen nějakých minus pět stupňů. Do večera bylo -35, do rána -40. V průběhu pouhých 24 hodin klesla teplota o třicet pět stupňů. Ten, kdo se tam nenarodil, to bude vždy pociťovat jako zátěž. Dá se to ale vydržet.

Fotogalerie

Jakou nejnižší teplotu jste tam zažil?
Minus 50 stupňů. Ale s tím, že teploměr měl stupnici jen do -50. Kolik tak bylo ve skutečnosti, nevím. Lidé z vesnic v dolinách okolo lesa mluvili o tom, že mohlo být i -55. To už je životu nebezpečné. Třeba děti mohou chodit do školy jen do -35 stupňů, jakmile je víc, mají prázdniny. Musí se dávat pozor, protože začínají omrzat tváře, zamrzají vám i oči a víčka. Nic takového jsem do té doby nezažil.

Léto bývá v této části Ruska také něčím výjimečné?
Bývá pěkné a teplé, stejně jako u nás. Teploty bývají až do 35 stupňů, takže se dá i koupat. Jen je krátké. Na Sibiři je zima půl roku, od října bývá napadnutý sníh, první mrazíky bývají už v září. Zima trvá až do května.

Co bylo cílem vaší misie?
Aby tamní katolíci měli možnost žít svou víru. Misionář jde vždy tam, kde nemají dostatek vlastních kněží. To je i případ Ruska, kde katolická církev do říjnové socialistické revoluce v roce 1917 sice existovala, ale potom byla potlačena, stejně jako pravoslavná církev a mnohá jiná náboženství. Potom fungovalo všechno tajně. V gulazích a pracovních táborech se zredukoval počet duchovních. Svoboda náboženství je v Rusku posledních 25 let. A to je příliš krátká doba na to, aby měli dostatek svých kněží.

Jak jste se na Sibiři přepravoval?
První misionáři se zpočátku přepravovali klasicky: kůň a vůz na sáňkách naložený senem, do kterého se dalo zachumlat. Potom už přišla na řadu auta. Člověk potřebuje džíp, vyšší, s pohonem všech čtyř kol. Cesty jsou tam špatné. V zimě se musí používat speciální pneumatiky s „hřebíky“, s normálními zimními koly byste se tam nechytali.

Kde se na Sibiři vzali katolíci?
Katolíci se dostali do Ruska za vlády Kateřiny II. v 18. století. Tato panovnice pozvala Němce, aby osidlovali krajinu v Povolží. Žili tam až do druhé světové války. Když Hitler napadl v roce 1941 Sovětský svaz, Stalin deportoval všechny v Rusku žijící Němce na Sibiř do Altajského kraje. Tak se dostali na Sibiř i mnozí katolíci. Jejich děti tam dodnes žijí. Rusové jim obecně říkají Němci, v Německu jsou to zase Rusové. Někteří vycestovali po pádu železné opony za lepším životem, jiní ale zůstali. A právě pro ně jsme tam my. Někteří biskupové v žertu říkají, že prvním misionářem byl Stalin. Přinesl totiž katolickou víru tam, kde do té doby nebyla.

Jak jste se cítil jako katolický kněz v převážně pravoslavném Rusku?
Pravoslavná církev je v Rusku nejrozšířenější, dalo by se říct, že je to takové státní náboženství. Potom jsou různá menší náboženství, mezi která patří i katolická církev. Svou zkušenost s pravoslavnou církví i jinými hodnotím pozitivně.

Jaký vztah mají Rusové k náboženství?
Rusko je oblastí, kde bylo velmi tvrdé a dlouhodobé pronásledování všech křesťanů, takže po víře někde nezůstaly žádné stopy. Mnozí lidé proto dnes cítí určitou vděčnost za to, že mohou žít ve víře.

Fungují stále na Sibiři různá přírodní náboženství či šamanismus?
Rusko je obrovské, já mohu mluvit pouze o Altajském kraji. Jeho původními obyvateli jsou Altajci, kteří stále praktikují přírodní náboženství, hlavně ti, kteří žijí více v horách. Tam jsou často stromy ověšené stužkami, jejichž prostřednictvím tamní lidé uctívají božstvo. Šamanismus je tam rovněž rozšířený, místní často prodávají u cest různé amulety a další náboženské předměty. Je to tam rozšířené, ale ne tak jako v sousedním Mongolsku.

Liší se od nás jejich liturgický rok?
Co se týká katolické církve, tak ne, protože církev je všeobecná a univerzální. Ve stejný čas se slaví Vánoce, Velikonoce a jiné svátky. Liší se však v porovnání s pravoslavnou církví. Ta sleduje juliánský kalendář, jenž obsahoval chybu, posun o 14 dní. Tuto chybu opravil papež Řehoř XIII. v roce 1582. Dva týdny se daly pryč a udělal se přestupný měsíc, únor. Tím pádem rozdíl mezi všemi církevními svátky činí tyto dva týdny. Teď jsou například v Rusku pravoslavné Vánoce, které jsme my, katolíci, slavili před dvěma týdny. V Rusku je to hodně znát i navenek, tam nevidíte adventní trhy ani výzdoby. Stromeček mají, ale k novému roku. Největším svátkem je Nový rok, sejdou se u stromku, předají si dárky a až pak přicházejí Vánoce. Pro nás katolíky jsou tamní Vánoce běžným pracovním dnem.

Co vám působení na Sibiři nejvíc přineslo?
Člověk uvědomí, co všechno má. Ať už jde o vztahy, tak i materiální nebo duchovní věci. A začne být vděčný i za běžné věci. Neříkám, že jsou to vyloženě chudé krajiny, ale zažil jsem tam lidi, kteří často žili pod hranicí existenčního minima. Je to zkrátka jiný život než u nás.

S jakými problémy se na vás obyvatelé nejčastěji obraceli?
Povětšinou to byla materiální nouze, která souvisela s aktuální situací. Alkoholismem, rodinnou situací či požáry. Ty jsou tam hodně rozšířené. Za mého působení byly v naší ulici čtyři požáry, u jednoho jsem mohl pomáhat, protože jsem si ho v noci všiml.

Plánujete návrat?
Určitě bych se tam někdy rád vrátil. Horní Altaj je místo, které chytne člověka u srdce. Je zajímavé, že ač je člověk vystaven extrémním podmínkám, cítí neuvěřitelnou blízkost. Lidé žijí chudě, sociální otázka je tam jiná než tady. Ne že bych se tady necítil potřebný, ale tam potřebovali lidé pomoc ve všech oblastech. Hlavně matky samoživitelky. Od dobrodinců jsme jim sháněli dřevo na zimu, velký problém je tam alkoholismus, je to tam hodně viditelné. Dopad je tam citelný. Sháněli jsme potraviny, o jednotlivých životních příbězích by se dalo povídat hodiny a hodiny. Toto člověka hodně chytí za srdce. Křesťanství není jen o bohoslužbě, ale i o činné lásce.

Na kněze jste byl vysvěcen před deseti lety, už tehdy jste poprvé vyrazil na misie?
Pokud se dá Česko nazvat misií, tak ano. Začínal jsem v roce 2005, když jsme přebrali novohradský klášter od servitů. Přišel jsem sem jako kněz, společně s páterem Tomášem Libantem. Působil jsem tady tři roky, potom jsem odešel na misie do východního Kazachstánu k čínským hranicím. Po dvou letech jsem se pak přemístil trochu severněji. Na Sibiř k mongolským hranicím.

Je nějaké místo na světě, kde byste rád působil?
Já chci jen to, co chce Bůh. Říkám, že moc rád půjdu na místa, která jsem si sám nevybral, ale poslali mě tam nadřízení anebo Bůh. Preference nemám.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ředitel Samsonu Daniel Dřevikovský.
Zákazníci se k nám začínají vracet, říká ředitel pivovaru Samson

V Českých Budějovicích platívalo, že od jihu po Rudolfovskou třídu vládne Samson, dále pak Budějovický Budvar. Samson však ustoupil ze slávy. Významnou pozici...  celý článek

Stanislav Pilát z Tálína na Písecku si doma čistí krev pětkrát týdně. Mobilní...
Jsem sám sobě sestřičkou, říká první jihočeský pacient s domácí dialýzou

Podnikatele Stanislava Piláta z Tálína zradily ledviny loni v lednu. Rok a půl dojížděl na hemodialýzu do písecké nemocnice, ale od letošního července už si...  celý článek

Volební hlasování.
Jihočeši žijící v cizině jdou k volebním urnám v Londýně i v Kodani

Když se lidé ráno v Česku probouzeli, měla už odvoleno. Jedenadvacetiletá Kateřina Šimková, která pochází z Budějovic, ve čtvrtek večer pacifického času po...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.