Ve druhé polovině 18. století zažívala Habsburská monarchie pod vládou Marie Terezie turbulentní roky. Zavádění celé řady reforem se velmi dotklo i zemí v rakouském područí, což se nelíbilo českým národně smýšlejícím umělcům, politikům i duchovním. Antonín Jaroslav Puchmajer z Týna nad Vltavou byl jedním z nich a svou literární činností povzbuzoval národní hrdost a lásku k českému jazyku.
Narodil se 7. ledna roku 1769 do rodiny jircháře Karla Puchmajera a jeho ženy Anny. Právě po své matce zdědil mimořádné řečnické schopnosti, což se mu ve školních letech velmi hodilo. Tehdejší pedagogové totiž až na výjimky příliš nedbali na individuální výchovu svých žáků.
Puchmajer ale brzy začal mezi ostatními vrstevníky vynikat, což neuniklo pozornosti jeho učitelů. Záhy se tak dostal do péče vltavotýnského kaplana Josefa Valoucha, který jej učil latině a hudbě.
Díky své neobyčejné paměti a bystrosti se dostal až k piaristům v Českých Budějovicích, kteří byli jeho vědomostmi naprosto udiveni.
„Ještě více se však podivili tomu, že latinsky mluví, jako by to byla jeho rodná řeč, zatímco německy neumí, ani co by se za nehet vešlo,“ líčí v Puchmajerově životopise o jeho mladých letech spisovatel a kněz Josef Vojtěch Sedláček.
Tento nedostatek však brzy odstranil a později se na piaristickém gymnáziu naučil řadu dalších cizích řečí včetně španělštiny. Další Puchmajerovou štací byla Praha, konkrétně studium filozofie na Pražské univerzitě, kde se pod vedením profesora Seibla připravoval na budoucí kariéru profesora nebo knihovníka.
Právě zde se v jeho životě odehrála osudová záležitost. Puchmajer se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským debatoval nad českými knihami o smyslu a významu českého jazyka.
„Hněvkovského vroucný výklad o mateřské řeči mladého a nadaného studenta filozofie natolik uchvátil, že se rozhodl pomoci jej zachránit a uchovat v paměti všech Čechů,“ popisuje Sedláček.
V době svých univerzitních let ho Hněvkovský seznámil také s historikem a zakladatelem slavistiky Josefem Dobrovským, který v Puchmajerově duchu neustále udržoval lásku k českým literárním dílům a jazyku obecně. Právě pod jeho vlivem se naučil rusky, posléze i polsky a věnoval se studiu nových publikací celoevropské literatury.
Díky svému obrovskému všeobecnému přehledu se stal v roce 1791 vůdcem básnické skupiny První novočeská škola básnická, někdy také zvaná jako Puchmajerova družina, která zastřešovala autory v českých zemích, a dokonce i na Slovensku.
Puchmajer společně s Hněvkovským a dalším spolužákem Vojtěchem Nejedlým psali plni zanícení a za úkol si dali po několika připomínkách ze strany spisovatele Františka Faustina Procházky povznést především gramatickou úroveň jazyka. Tehdy byla i kvůli obecnému potlačování češtiny ze strany rakouských úřadů na žalostné úrovni, což se projevilo i v prvotinách těchto nadaných básníků.
Při požáru domu přišel o své sebrané básně
Ještě za časů studií na univerzitě přijal druhé, vlastenecké jméno Jaroslav. V roce 1792 vydal v Praze první velkou sbírku Sebrání básní a zpěvů, ve které se vedle řady dalších autorů snažil především o lyrickou poezii plnou lásky, radosti ze života a krásy.
Zhruba v tuto dobu začal také studovat bohoslovectví s vírou, že jako kněz bude moci poselství o českém jazyku snáze šířit. Vysvěcen na kněze byl 21. února 1796 a prakticky ihned se začal v Týně nad Vltavou připravovat na budoucí duchovní kariéru. Ta však začala velkou osobní a profesní tragédií.
„Radostná slavnost jeho vysvěcení byla strašným požárem nemile přerušena. I rodný dům novosvěcencův lehl popelem a veliká část jeho prvého vydání Sebrání Básní a Zpěvů stala se obětí zuřících plamenů,“ popsal v roce 1881 profesor Jan Ježek první chvíle Puchmajerova kněžského života. Vzhledem k tomu, že měl v domě uloženou většinu výtisků prvního básnického spisu, bylo knihu později v českých zemích prakticky nemožné sehnat.
Snad i pod vlivem této nepříjemné životní zkušenosti odešel kázat slovo boží do obce Ktiš nedaleko Českého Krumlova, která byla tou dobou německy mluvící. Zde se mu podařilo dokončit druhý díl Sebrání Básní a po dvou letech opustil kostel v Ktiši a zamířil do Prachatic. V této době si stále ještě poměrně mladý Puchmajer získával své první stoupence a následovníky.
Na přelomu 18. a 19. století nadále pracoval na dalších dílech rozsáhlého básnického díla. V roce 1798 se mu podařilo sepsat a vydat třetí díl pod názvem Nové Básně, které věnoval hraběti Jáchymu Šternberkovi, průkopníku balonového létání v českých zemích.
V Prachaticích, stejně jako ve Ktiši, však příliš dlouho nevydržel a v roce 1800 odešel za svým strýcem Františkem Puchmajerem do Kamenného Újezdu.
Právě v obci nedaleko Budějovic se český obrozenec a nadějný básník rozvíjel k větší literární plodnosti. Mimo to, že odtud vedl častou korespondenci s Josefem Dobrovským, dokončil zde také v roce 1802 čtvrté pokračování básnických sbírek s názvem Nové Básně, jež věnoval dalšímu ze šternberských hrabat, tentokrát Františku ze Šternberka. Čile se také věnoval práci na Pravopisu rusko-českém, který ale v Kamenném Újezdu už nestihl dopsat.
Puchmajer byl totiž v roce 1804 přeložen do Jinonic u Prahy, kde se mu pravopisnou příručku podařilo vydat. Přeložil zde také ze španělštiny Chrám Gnídský od jeho oblíbeného spisovatele Charlese Louise de Montesquieu.
Ani zde však dlouho nevydržel a o rok později už se opět stěhoval, tentokrát do Citolib u Loun, a na začátku roku 1807 se už natrvalo usadil na faře ve městě Radnice nedaleko Plzně.
Osmatřicetiletý Puchmajer se v té době věnoval převážně lingvistickým příručkám a slovníkům, které psal zejména pro Dobrovského a pro další výraznou postavu tehdejších spisovatelských elit Josefa Jungmanna.
„V Radnici sestavil kromě slovníků českého, ruského a polského jazyka například Cikánský slovník nebo Slovník mluvy zlodějů,“ popisoval v roce 1881 Puchmajerovy aktivity Jan Ježek. Dalo by se tedy bez obav říci, že Puchmajer byl prvním českým romistou.
Za svého působení v Radnici, kde pracoval v úzké spolupráci s hrabaty ze Šternberka, se mu podařilo povznést kulturní úroveň města. Západočeské sídlo se brzy stalo významným centrem kultury v okolí a v roce 1818 se zde Puchmajerovi podařilo založit první čtenářský spolek v Čechách.
Ještě téhož roku se také významnou měrou podílel na vzniku Vlasteneckého muzea, současného Národního muzea v Praze. Jeho rozkvětu se však už nedožil. Na jaře roku 1820 spadl do jámy s hašeným vápnem a jeho zdravotní stav se začal postupně zhoršovat.
„Puchmajer začal churavěti, byl dopraven do pražské nemocnice a tam také skonal dne 29. září roku 1820,“ napsal Václav Hejný ve své brožuře Ant. Jar. Puchmajer a Radnicko z roku 1940.
Pochován byl na Olšanském hřbitově v Praze, ale jeho hrob postupem času upadl v zapomnění a doposud je místo jeho posledního odpočinku neznámé. V současnosti si v Radnici významného spisovatele a jednoho z prvních českých obrozenců připomínají expozicí v místním muzeu.
Nejvíce se však zapsal do povědomí v Týně nad Vltavou, kde jeho rodný, nyní Puchmajerův dům, zdobí pamětní deska a bývalá ulice Dolní Brašov nese jeho jméno.
