Emma Marxová žila spolu s rodiči, bratry a sestrami v Huťském Dvoře u Zvonkové na Šumavě. Byli Němci. Stejně jako všichni ostatní v obci. Proto v roce 1946 museli odejít. Shodou náhod její rodina nakonec v Československu zůstala. Ačkoli nechtěla.
Jako malá dívka zažila útlak, hlad, časté stěhování i smrt bratra, kterého zastřelili. „Všechny ty věci člověka posílí. Jen tak něco mě neskolí. Ale nemůžu říct, že bych vůči někomu cítila zlobu. Dobří i zlí lidé byli mezi Čechy stejně jako Němci,“ líčí žena, která žije s manželem ve Větřní na Krumlovsku.
Jak vzpomínáte na dětství?
Život byl pěkný. Já jsem ale nic jiného neznala, bylo mi osm. Někdo byl bohatší, jiný chudší, my byli asi uprostřed. Měli jsme osm a půl hektaru, takže se nám nežilo špatně.
Řešila se politika také u vás na vesnici?
Ale jo! Právě tam, kde byli lidi chudší, se nechali svést nacionálním socialismem. Sliby byly veliké. Na rovinu říkám, že já jsem tady proto, že tatínek byl v Henlein partei. Maminka nechtěla, aby tam vstoupil, ale nechal se přemluvit. Nikdo nevěděl, jak se to vyvrbí. My jsme neměli ani žádné informace, byli jsme v malé vesnici, neměli jsme ani rádio. Ale pamatuju si, že tatínek na ty jejich schůze nechodil. Ani neměl žádnou funkci, proto nebyl později odsouzený.
Jak jste prožívali konec války?
Rodiče chodili k sousedům poslouchat rádio vysílání z Londýna. My jsme byli děti, o tohle jsme se tolik nezajímali. Pamatuju si, jak k nám po osvobození chodili Američani pro vejce. Byl tam i jeden černoch. Moji sestru houpal na koleni, že prý měl doma taky takovou. Pro nás to bylo dobrodružství, byli jsme zvědaví. Nad naším domem postavili děla. Do konce života nezapomenu na tu ránu, když vystřelili.
Kdy jste zjistili, že půjdete pryč?
Nejdřív zatkli tatínka. On a hajný Paleček byli poslední, koho ze vsi zavřeli. Maminka chtěla, aby utekl za hranice, což bylo kousek. On ale řekl, že nikomu nikdy nic neudělal, tak kam by chodil. Jenže přišli komisaři, prohlíželi celý dům, co se dalo, to si vzali a tatínka odvedli. Nakonec seděl rok a půl. Nesměli jsme pak zamykat.
Věděli jste v roce 1945 o odsunu Němců?
To nevěděl nikdo. Zavíraly se ale školy. Pak odcházely první rodiny. My, kteří jsme zůstávali, jsme se museli starat o dobytek sousedů. Pak to přišlo i na nás. Bylo to 20. srpna 1946. Mohli jsme mít 50 kilogramů, měli jsme takové dvě truhly, které s námi pak léta cestovaly. Byly tam deky, povlečení, oblečení, nádobí, příbory a jídlo. Základní věci. Maminka taky vzala vál, protože dělala hodně z bramborového těsta. Nesměli jsme brát cennosti, ty jsme ale stejně neměli. Pak pro nás přijeli. Já jsem ještě zametla jizbu, dali jsme kočkám smetanu, zamkli jsme, odevzdali klíče a odvezli nás.
Kam jste jeli?
Do Josefova Dolu. Tam nás nashromáždili, naložili na nákladní auto a odvezli do Vyšného u Krumlova. Tam byl lágr. Byli jsme v obrovských konírnách. Jedna rodina vedle druhé. Byli jsme tam čtyři měsíce a deset dnů. Ostatní odcházeli a my zůstávali. Kdyby byl tatínek odsouzený, tak jsme jeli. Poslední transport odjížděl v říjnu a tatínka pustili o tři dny později. V prosinci jsme se dostali do internačního lágru u krumlovského nádraží. Tam to už bylo mnohem lepší. Mohli jsme si tam i topit. A taky jsme dostali koňské maso! Ve Vyšném bylo jídlo hrozné, pamatuju si, jak v polévkách plavali červi. A nezhasínalo se, protože tam byly štěnice.
Mohli jste z tábora ven?
Ne, ale byl tam pan Zika, který si oblíbil mé bratry a oni k němu chodili sekat dříví. A maminka prát. Dávali nám jídlo. Byl to hodný člověk. Z lágru jsme se dostali na Silvestra 1946. Tehdy si nás vybrali na práci. Takže jsme šli do jednoho domku ve Vyšném.
To vás zachránilo, že jste nemuseli jít pryč?
My jsme tu nechtěli zůstat! Všichni příbuzní, kamarádi, známí odešli a my tu zůstali. Mezi lidmi, kteří byli z větší části nepřátelští. Hlavně ti nově přistěhovalí. Starousedlíci byli hodní, pomáhali nám. Táta s bratry chodili do lesa, sestře bylo 14 let, takže už nemohla do školy a šla posluhovat. Já jsem byla mladší a do školy jsem se dostala. Naučila jsem se velmi rychle česky. Ani nevím, jak. Pamatuju si, jak jsme zpívali Čechy krásné, Čechy mé. A já jsem nerozuměla verši „Má duše se touhou pne“. Nechápala jsem, co je to „tou-houpne“.
Ve Vyšném jste už zůstali?
Ne, v květnu 1948 jsme se museli vystěhovat. Šli jsme do jiného domku. Ten jsme si vybílili a upravili. A po třech týdnech nás poslali zase pryč. Tentokrát do kláštera ve Zlaté Koruně. Za pár měsíců opět přišel příkaz, že musíme pryč a do druhého dne se máme sbalit. Neřekli, kam pojedeme, ale že si máme připravit jídlo na několik dní. Naložili nás, odvezli na nádraží a vlakem jsme jeli tři dny.
Tři dny? Kam až jste dojeli?
K jáchymovským dolům. Tam potřebovali lidi, tak nás tam poslali na práci. Tatínek i bratři tam dělali. Staršího bratra pak zastřelili pohraničníci, když přecházel do Německa.
Kolikrát jste se stěhovali?
Jedenáctkrát. Skončili jsme ve Větřní, kde bydlíme dodnes.
Kdy jste se přestala cítit jako občan druhé kategorie?
Dalo by se říct, že nikdy. Trvalo to dlouho. Dostávali jsme potravinové lístky na méně jídla než ostatní, později jsme měli i mzdu o pětinu nižší než Češi za stejnou práci. Občanství jsme dostali až v roce 1953.
Kdy jste znovu viděla váš rodný dům?
Nikdy. Když jsem se tam dostala v roce 1965 spolu se sousedy, kteří byli v Německu, náš dům už tam nestál. Zbourali ho.
