Na hlavě slaměný klobouk a vizáž pohodového strýčka, který se právě vrátil od moře. Kdybyste Pavla Barnáše potkali na ulici nebo v pruhovaných plavkách u rybníka Svět, těžko byste ho tipovali na violoncellistu Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
V tomhle prestižním ansámblu hraje už 23. sezonu. Jihočeši ho ale znají především jako organizátora festivalu Okolo Třeboně. Nedávný 26. ročník pojal trochu netradičně. Místo série více koncertů v každém dni naplánoval vždy jedno velké vystoupení, při kterém se setkaly velké osobnosti.
„Uvědomil jsem si, že kvůli stresům, aby vše klaplo, si festival naplno neužiju. Tak jsem se letos rozhodl pro tenhle model. Navíc to vychází vstříc i požadavkům diváků, kteří často říkají, že chtějí přijít třeba jen na jednoho interpreta. Je to podobné, jako někdo nechodí do supermarketů, ale vybírá si jen u svého řezníka nebo pekaře,“ líčí padesátiletý Pavel Barnáš.
Pavel Barnáš(50 let) Narodil se 2. března 1967 v Třeboni. Po místní základní škole absolvoval Konzervatoř Brno. Po angažmá v několika orchestrech nastoupil v roce 1994 do Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde působí dodnes. V uplynulých dnech uspořádal už 26. ročník festivalu Okolo Třeboně. Je ženatý, s manželkou Michalou, která pracuje jako zdravotní sestra, vychovává syna (16) a dceru (13). Žije střídavě v Praze a Třeboni. |
S většinou muzikantů, kteří v Třeboni vystupují, se kamarádí, oni se zase na jih rádi vracejí. „Například bratři Ebenové si udělají rádi po koncertě pohodu a nikam nechvátají. Když nosí hudební aparát, tak mají jeden pevný kufr, který prý má největší důležitost. Jsou v něm totiž sklenky na dobré pití,“ usmívá se Barnáš.
Za 26 let festivalu zažil nespočet historek, o kterých by dokázal vyprávět několik dní. Rád ale vzpomíná na první vystoupení Jarka Nohavici v 90. letech.
„Tehdy to byl nejdražší interpret, vyplatil jsem mu za vystoupení dokonce pět tisíc korun, což dnes už vypadá směšně. On za mnou asi za půl hodiny přišel, jestli bych mu nepůjčil peníze, protože tu pětitisícovku vytrousil z kapsy. Za chvíli na nás volala slečna z davu, že nese panu Nohavicovi ty peníze, viděla, jak mu vypadly,“ vypráví.
I když už si splnil spoustu hudebních snů, rád by uskutečnil ještě různá přesahová vystoupení a setkání hudebních těles na pódiu. A sní i o velkých hvězdách, které by jednou přilákal do Třeboně. Padají i taková jména jako Sting nebo Paul Simon.
Z klavíru přešel na violoncello
Hudba ho provází od první třídy. I když nejdřív to vypadalo, že bude rybářem. „V tom jsem měl jasno od dětství. Jako kluk jsem byl na všech výlovech v Třeboni a okolí. S klukama jsme běželi ze školy na oběd na zámek, pak jsme se šli vykoupat do Světa a občas jsme na odpolední vyučování přinesli i rybu. Běžné bylo, že jsme si pak sušili ve třídě oblečení,“ líčí.
Když má čas, vyrazí rád na ryby i dnes, stejně jako na výlov. Na některých také osobně pomáhá a třídí ryby.
V šesti letech nastoupil do lidové školy umění v Třeboni na klavír. Jeho profesor však brzy zjistil, že pro něj bude vhodnější violoncello. A tomuto nástroji zůstal Pavel Barnáš věrný dodnes, i když k tomu hraje třeba i na trumpetu.
„Cvičení jsem ale nenáviděl, to jsem opravdu trpěl. Jednou jsem třeba schválně povolil struny a doma jsem pak tvrdil, že na to nejde hrát. Jenže tatínek byl taky muzikant, takže to naladil a musel jsem pokračovat. Za čas jsem s violoncellem vzteky tak praštil, až jsem zlomil kobylku. Jenže k mé lítosti ji táta do tří dnů sehnal,“ říká.
Nakonec nastoupil po základní škole na Konzervatoř Brno. U toho vystupoval s třeboňskými bigbítovými kapelami na baskytaru. „Hráli jsme Beatles, Deep Purple, Status Quo, takovou tu tancovačkovou klasiku, ale i vlastní věci, které měly docela dobrý ohlas,“ vzpomíná.
Říká, že až ve druháku a třeťáku na konzervatoři začal brát violoncello vážně a uvažoval, že se bude muzikou živit. Jeho první muzikantské angažmá byla filharmonie ve Zlíně. Následoval například Armádní umělecký sbor, kterým prošlo nespočet předních českých umělců. „V ročníku nade mnou byl třeba Petr Rychlý, pode mnou zase Jiří Langmajer,“ popisuje.
Přístupný Domingo
Následoval Filmový symfonický orchestr a Český národní symfonický orchestr, až v roce 1994 zakotvil v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu, kde je dodnes. Tento ansámbl je například rezidenčním orchestrem Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově.
Před šesti lety měl díky tomu čest setkat se v Krumlově s Plácidem Domingem. „Kolem těchto hvězd se trochu uměle vytváří nedostupnost. Ale třeba Domingo byl úplně v pohodě. Přišel na zkoušku, dal si s námi dvě věci a říká: Vy to umíte, já to umím, tak se nebudeme dál trápit. Zítra vám podle toho, jak se vyspím, řeknu, co budeme nakonec přesně hrát. Po koncertě neměl problém se mi podepsat nebo se vyfotit,“ popisuje Barnáš.
Tři měsíce pod horou Fudži
S orchestry už objel celý svět, ale nejvíce času strávil v Japonsku. Chvíli to byl vedle Prahy a Třeboně jeho třetí domov. „Japonci milují Dvořáka i Smetanu. Jednou jsme tam hráli pro jednu školu a poprosili nás, ať zahrajeme známou druhou větu z Novosvětské. Divili jsme se, že školáčky už takhle odmalinka vychovávají ke klasice, ale pak se ukázalo, že jim tahle melodie každý den hraje, když odcházejí ze školy. Mají ji spojenou s pozitivním zážitkem. Tam je třeba i běžné, že popelářský vůz vyhrává na ulici klasiku,“ líčí.
Tři měsíce například strávil pod Fudži, nejvyšší horou Japonska. Hrál v Muzeu hracích strojků, které sbíral jeho majitel. „To bylo úžasné. Když si lidé prošli expozici, tak dorazili do místnosti, která imitovala antické divadlo. Náš klasický kvartet tam hrál populární věci. Japonci si na nás chodili sáhnout, jestli jsme vůbec živí a nejsme také hrací strojky. Majitel měl i restaurace, kde třeba servíroval steaky z krav, kterým pouštěl do sluchátek hudbu. Nebo tam uměle vychovávali světlušky, které po setmění pouštěli mezi hosty,“ vypráví Barnáš.
Je mu blízká východní filozofie, má také spoustu japonských přátel, kteří za ním létají do Čech. V zemi vycházejícího slunce si také vytvořil ještě větší závislost na vodě. Chodil tam pravidelně do termálních lázní.
„Návštěva horkých pramenů je tam běžnou a levnou záležitostí. Japonci už tam chodí třeba v šest ráno, a nastartují si tím den. Člověk leží skoro ve 40stupňové vodě, pozoruje opice, které skáčou nad ním, a připadá si jak v rauši. Takže jsem si vytvořil závislost a musím si ideálně jít ráno zaplavat a aspoň jednou týdně do sauny,“ říká.
A Japonsko má už také několik svých stop na festivalu Okolo Třeboně. Například v roce 2013 byl Barnáš opět pracovně v Japonsku. S Třeboní byl pouze on-line a díky tomu historicky poprvé propojil telemostem Jihočechy s východoasijským městem.
Technika přenesla orchestr na pódium během vystoupení Nezmarů a došlo k netradičnímu propojení a společnému hraní. Předloni tam zase zazněla během vystoupení Jiřího Suchého z pódia písnička Babeta, kterou filharmonici nahráli v Tokiu při tehdejším turné.
