„Myslím, že by se za mě stydět nemuseli,“ směje se drobná dlouhovláska, Rusalka z českokrumlovské točny, Julie z Národního divadla nebo Violetta Valéry z Traviaty. To jsou jen tři z jejích dosud nastudovaných 45 hlavních operních rolí.
Podle kritiků její hlas - dramaticko-koloraturní soprán – obsahuje to, co se od sopranistky očekává: krásnou barvu, mimořádný rozsah, zřetelnou výslovnost a v neposlední řadě i neokázalost, leč přesvědčivost hereckého výrazu.
Sama pěvkyně působí přátelsky a skromně, zdá se, že je stále pozitivně naladěná. O sobě tvrdí, že je docela normální holka z Vidova, kterou vždycky bavilo zpívat.
„Mám obrovské štěstí, že můžu dělat to, co mě baví, a ještě mi za to platí. Žiju pro chvíle, kdy můžu stát na jevišti a předávat svoji energii dál,“ dodává s tím, že jinak ji baví i spousta dalších věcí. Třeba ráda se potkává s kamarády na kafi, peče, nakupuje, tančí i čte. „Taky napište, že ráda jím, třeba hlavně v noci po představení řízky. Snídat ovšem nestíhám,“ přiznává žena s postavou i vzhledem modelky.
Zpívala si písně od Lucie Bílé
Štěstím operní divu naplňuje i dcera Anička, která ji pořád nutí prozpěvovat Holka modrooká. „Pokud se jednou rozhodne zpívat profesionálně, rozhodně ji v tom budu podporovat. Kdyby ale měla být jen průměr, ať si raději vybere jinou profesi.“
Jana Šrejma Kačírková (34 let)Zatím zvládla 45 pěvecky náročných hlavních rolí. Dvakrát získala celostátní Cenu Thálie, třikrát Jihočeskou. Chodila do dětského sboru Jitřenka, doma si prozpěvovala s utrženým mikrofonem a později s vidovskou country kapelou Shellou Band. Ačkoliv spíše toužila být muzikálovou zpěvačkou, díky vedení bývalé primadony Národního divadla Libuše Domanínské se upsala opernímu zpěvu. Po absolvování Českoanglického gymnázia v Budějovicích zamířila na konzervatoř do Prahy a poté na první hostování do Ostravy. Tady v průběhu svého desetiletého působení získala i vysokoškolské hudební vzdělání. Hostuje v Národním divadle, ale také v Brně či v Bratislavě v roli Donny Anny v opeře Don Giovanni. S manželem a dcerou Aničkou (3) žijí v Praze. |
Sama si prozpěvovala rovněž, i když spíš „vyřvávala“ písničky Lucie Bílé. Operní role rozhodně nebyly její sen. Kdysi ji ale maminka natočila na kameru při Rusalčině árii o měsíčku. Stejnou teď zpívá v krumlovské zámecké zahradě.
„Kdosi se mě při rozhovoru ptal, jestli cítím nějakou trému před nejslavnější árií Měsíčku na nebi hlubokém, když si představím, kdo všechno ji již interpretoval. Já jsem ale v tu chvíli víla, která se pohádala s tátou, utekla a teď prosí měsíček o radu na cestu k ježibabě,“ vysvětluje svůj přístup k roli.
Tvrdí, že jakmile vstoupí na jeviště, mění se v ženu či dívku s jejím příběhem. Ostatně i kvůli pochopení si při pěveckém studování role hledá informace o postavách, které zpívá.
O jejím talentu vypovídá i pět sošek Thálie. Tři jsou Jihočeské, dvě pak republikové. „Jsou moc hezké, takže by klidně ještě nějakou sestřičku přibraly,“ přiznává s jásavým smíchem, kvůli němuž si nás i víc všímá obsluha v Masných krámech.
Její cesta ke studiu na konzervatoři vedla přes maturitu na budějovickém Česko-anglickém gymnáziu. Nejprve se díky maminčině známé dostala k sólistce plzeňské opery a budějovické rodačce Janě Tetourové. Ta ji zase poslala k operní legendě Národního divadla Libuši Domanínské. „Poslechla si mě a stala se mou úžasnou profesorkou a rádkyní. Doslova mě přijala pod svá křídla i do rodiny a já jsem jí nesmírně vděčná, že mě nasměrovala operním směrem,“ svěřuje se.
Manžel chodí jen na premiéry
Když po absolutoriu dostala nabídku na hostování do Ostravy, neváhala. „Kolegové mě tam skvěle přijali a já se dostala k velkým rolím, na které mnozí čekají celý život.“
Ve chvíli, kdy vypočítává, čím vším už na jevišti byla, nestačím si dělat poznámky. Se smíchem dodává, že teď v pražském Národním divadle zpívá ve Figarově svatbě hraběnku a dřív byla Zuzankou.
Dnes na téhle scéně má prakticky nejvíc představení. Výhodou je, že z pražského domova to sem má nejblíže. Přes den tedy stihne být maminkou, manželkou, kuchařkou i uklízečkou rozházených hraček, odpoledne pak míří do divadla.
„Jen si ověřím, jestli mám hlas tam, kde potřebuji, rozezvučím ho, jdu se líčit, oblékat a honem na jeviště. Manžel chodí jen na premiéry a Mozarta, kterého zpívám nejraději, moc nemusí,“ říká s tím, že naopak maminka s babičkou neváhají jet přes půl republiky, jen aby ji slyšely.
Vystupovala rovněž na festivalech v zahraničí, ale podle ní se hodně derou dopředu mladší, kteří jsou bez závazků a někde mohou i dva měsíce čekat na vhodnou roli. „Jasně, i malá služtička někde na jevišti v cizině vám finančně přinese víc než mně velká role za celý rok. Ale nejsem ten typ, který využívá každou skulinku, aby se dostal do popředí,“ míní.
Ráda si užívá rodinného zázemí, které už také šest let tvoří i švagr Martin Šrejma s manželkou Yukiko Šrejmovou Kinjo. Oba jsou totiž sólisté Národního divadla. „Manžel se hudebně neprojevuje, je projektant, ale to mě baví, protože když jsem moc bohémská, snese mě zpátky na zem,“ libuje si.
Podle něj si ona sama neumí moc organizovat čas, takže spoustu věcí doslova stíhá za pochodu. Ukazuje mi ale diář, který zdobí fotky rodiny a který si vytvořila. „Má to výhodu, stačí mi otočit stránku a všichni jsou se mnou.“
Začínala u popu
Povídáme si o jídlech, která ráda vaří, i o snech, které v sobě ještě nosí. Také o tom, že si nedávno poplakala na představení své ostravské kolegyně Hanky Fialové o Edith Piaf. „Opera je o emocích. Člověku až běží mráz po zádech, když slyší hudbu i ty hlasy. A nemusí být vůbec operní fanoušek. Chce to jen zkusit. Alespoň jedinkrát,“ láká budoucí návštěvníky.
Už teď se těší na krumlovské otáčivé hlediště, kde ji opět čeká role Rusalky. „Pro mě je to úžasná dovolená, kdy jsem celý den u našich ve Vidově, Anička si hraje s dětmi mé sestry Kamily a já si jdu večer zazpívat a ještě mi tam zatleskají,“ vzpomíná na loňská představení.
Nejvíc jí prý v chladném létě bylo líto diváků, kteří se nemohli zahřívat pobíháním jako víly v zámecké zahradě. Těší ji, když slyší zahraniční zpěváky, kteří horují pro krumlovská vystoupení stejně nadšeně jako ona sama.
V životě Jana Šrejma Kačírková věří na šťastné náhody. I díky nim se potkala nejen s nádhernými rolemi, ale také lidmi, kteří ji ovlivnili. „Jasně, vzešla jsem z popu a operu jsem nikdy neměla moc ráda, ale dnes si život bez ní nedovedu vůbec představit,“ přiznává.
Tvrdí, že to byl zřejmě její osud. Když jí totiž ještě na gymnáziu kamarád založil e-mailovou adresu, místo jejího jména použil slovo opera. Používá ji dodnes.
