„Ve své největší slávě měla 150 obyvatel. Na konci 19. století tam stálo kolem dvaceti chalup. V Podolsku byla kaplička svaté Anny, mlýn a fungoval tam také hostinec. Ten byl přidán k živnosti převozníka. Když nepřevážel, prodával pivo. Převozník odváděl poplatek ze svého výdělku, říká se, že daň platil rybami,“ popisuje etnograf Prácheňského muzea v Písku Jan Kouba.
Nad osudem kapličky svaté Anny visel v době napouštění orlické nádrže otazník. Chvíli se debatovalo, jestli má být zachráněna a přesunuta jinam, stejně jako románský kostelík svatého Bartoloměje v nedaleké Červené. Nakonec skončila pod vodou.
„Podle vyprávění si vzal někdo domů zvon z kapličky. Lidé mu říkali, ať to nedělá, že to není dobré. Dotyčný nedbal s tím, že není pověrčivý, do roka pak zemřel,“ vypráví Kouba.
Dva slavné mosty
Těžko říct, kde zvon a další inventář skončily. „Lidé v okolí mají doma sošky a další věci. Říkávají, že to je právě předmět z podolské kapličky. Je to ale otázka, nemáme žádnou fotografii interiéru,“ naznačuje Kouba.
Podolsko se stalo známým místem kvůli dvěma důležitým mostům. V letech 1847 až 1848 zde vznikl jeden z prvních řetězových mostů ve střední Evropě.
„Roku 1847 byl slavnostně položen základní kámen mostu. Na slávu se přijel podívat i arcivévoda Štěpán. Traduje se, že na jedné straně postavili bránu Písečtí, z druhé Táborští. A z obou stran hrála muzika. Soutěžili mezi sebou, která hudba se bude arcivévodovi víc líbit,“ říká Kouba.
Vedle empírového mostu byl v roce 1942 uveden do provozu silniční železobetonový Podolský most, nazývaný Brána do nebe. Ve své době patřil se svým 150 metrů dlouhým hlavním obloukem k největším v Evropě.
První selfie v historii
„Když přijížděli vodáci, Podolský most viděli z dálky. Až blíž zjistili, že řetězový most stojí před ním. Opticky je mátl, vypadal, že je mnohem dál za ním,“ zmiňuje Kouba.
Stavba Podolského mostu, který vznikl v roce 1942.
V roce 1960 byl řetězový most rozebrán a přemístěn na řeku Lužnici k vesnici Stádlec na Táborsku, kde ho lidé obdivují dodnes. „Při rozebírání byla nalezena kovová skříňka s různými listinami, útržky novin a semeny, která se v té době sázela na pole, a dvěma daguerrotypiemi, možná prvními selfie na světě. Fotograf M. V. Lobethal totiž na snímku v roce 1846 zachytil sám sebe,“ uvádí etnograf.
Zřejmě poslední člověk, který po řetězovém mostě prošel, byl Pavel Smrt z Písku. V té době v Podolsku s rodiči bydlel a chodil do páté třídy v Temešváru. „Šel jsem po něm tenkrát ráno do školy a jeden trám už z něj byl vyndaný. Dělníci mi říkali, abych byl opatrný. Zpátky už jsem musel jít po novém mostě. Pak jsem jezdil lodí, když ji potřeboval otec, musel jsem to obejít po Podolském mostě. To ale bylo zdržení čtvrt hodiny, loďkou to bylo rychlejší,“ porovnává Pavel Smrt.
Oblíbený renesanční kostel
Podle pamětníka obec žila. „Jezdily se tudy silniční závody přes dva mosty. Závodníci zatáčeli kolem našeho domu pod pilíř a frčeli po starém mostě do kopce do Temešváru. Byl to pěkný rachot. Konal se tu i slalom. Rybáři sem zase jezdili na sumce. Ryby se tu naučil chytat i Rudolf Hrušínský, jezdíval na chatu k herci Richardu Záhorskému,“ vzpomíná Smrt.
V padesátých letech museli starousedlíci opouštět své domovy. „Nejdřív nikdo nevěřil, že se bude údolí zatápět. Rodiny žily na svých chalupách po staletí, neodcházelo se jim lehce. Dostávaly většinou finanční náhradu, za kterou si pořizovaly jiné bydlení, a jejich domy byly zbourány,“ podotýká Kouba. Celkem se kvůli orlické nádrži muselo odstěhovat zhruba 1 600 lidí a zatopilo se 500 až 600 budov.
Spolu s obcí Těchnice byl zatopený i renesanční kostelík svatého Štěpána. Pod vodou stojí dodnes. Stal se nejoblíbenějším místem potápěčů v orlické nádrži. Žádná jiná stavba totiž dnes není tak zachovalá.
Podolskému mostu bude také věnována od 7. září výstava v Prácheňském muzeu. Její součástí budou 12. a 19. září komentované prohlídky. A ve dnech 14. a 21. září bude mít každý návštěvník možnost spatřit originál daguerrotypie s autoportrétem fotografa Lobethala.
27. února 2016 |
