„Byla jsem v nemocnici s otravou v noze. Tatínek pro mě po prvním náletu přijel s vozíkem. Ležela jsem na něm přikrytá peřinou a táhli mě s maminkou přes Hrdějovice na Hosín. Prchaly tam celé zástupy vyděšených lidí,“ vzpomíná dnes pětaosmdesátiletá Anna Wostlová.
U Hosína je překvapilo nízko letící letadlo, takzvaný hloubkař. „Všichni jsme naskákali do příkopu,“ popisuje žena.
Bombardování BudějovicNa České Budějovice padaly v březnu 1945 bomby hned dvakrát. První nálet přišel 23. března odpoledne. Cílem bylo nádraží. V depu bylo zničeno 23 lokomotiv a zemřelo 33 zaměstnanců. Hlavní nálet přišel druhý den. Na nádraží a jižní části města bombardéry svrhly 2 500 pum, 220 lidí zemřelo a dalších 600 utrpělo zranění. Většina kolejí na nákladovém a seřazovacím nádraží byla zničená. |
Před očima má z nebe padající stříbrné papírky, které bombardéry pouštěly před náletem na oklamání zaměřovačů protileteckých děl. Ve slunci se krásně třpytily. A také stále vidí spoušť, kterou bomby zanechaly.
„Na kole jsem potom projela poničené ulice kolem divadla až do Havlíčkovy kolonie. V Čechově ulici viselo z okna pobořeného domu piano. Kývalo se zakleslé za nohu,“ zapamatovala si i detaily.
Wostlová dodnes žije v Pekárenské ulici poblíž bývalých vojenských zásobáren, kde je teď obchodní dům IGY. Kousek od ní v Jírovcově ulici bydlel její známý, farář František Hobizal. Bombardování města později popsal v knize Budějovická trilogie.
Po prvních náletech opustila jeho rodina 25. března nízký řadový dům a téměř dva měsíce žila u příbuzných v Plavnici u Kamenného Újezda.
Na České Budějovice spadlo v březnu 1945 okolo dvou a půl tisíce pum. Zničily čtyřiašedesát domů a zabily přes dvě stovky lidí. Poslední nevybuchlé bomby likvidovali pyrotechnici ještě v roce 1981. Hodně obětí bylo mezi železničáři. Kromě nádražního depa dopadly bomby třeba na divadlo a justiční palác.
Dodnes nesou tato místa stopy po střepinách. Jsou třeba na železném mostě přes Malši, sloupcích zábradlí kolem řeky, kamenné soše Rosa Mystika na nábřeží. Podle dalších pamětníků nálety připomínají i dodnes zazděná sklepní okénka u zdravotnické školy na Husově třídě. Mají jen úzké štěrbiny na větrání. Šatny za nimi sloužily jako kryty.
„Je to už sedmdesát let, ale nemůžu zapomenout. Když si dnes pustím zprávy, je mi smutno. Ve světě se pořád válčí. Kdo to pochopí,“ uvažuje Wostlová.
