Kniha popisuje poslední dny těchto lidí z asi šedesáti jihočeských obcí. V češtině vychází poprvé. Je smutným svědectvím smutné doby, kdy si válkou a ponížením zdrcení Češi vybíjeli zlost na v mnohých případech nevinných Němcích.
O tom, že toto téma stále budí emoce, svědčí i obrovský zájem o představení knihy, které bylo v Jindřichově Hradci a poté i v Nové Bystřici. V bystřickém kulturním domě byl sál narvaný k prasknutí, lidé stáli dokonce na chodbě.
„Nechtěli jsme, aby se tyto vzpomínky ztratily, a proto vznikla tato kniha. Příběhy mají být příspěvkem k hledání toho, jak to dříve bylo. Součástí diskuse. Nechceme stavět žádné zdi mezi vámi a námi. Naopak chceme mluvit otevřeně a to samé čekáme i od vás. Byl bych rád, kdybychom společně přispěli k tomu, aby už v Evropě nikdy k podobným událostem nedošlo,“ řekl na úvod předseda Němců pocházejících z Novobystřicka a Jindřichohradecka Franz Schöberl.
Průběh byl skoro všude stejný
„Tu smutnou událost, vyhnání Němců v květnu 1945, jsem prožil v Dolní Pěně. Bylo mi tehdy pět let. Přesto si na to velmi dobře vzpomínám,“ popisoval Schöberl.
Vyhnání nebo také divoký odsun, jak se tyto události bezprostředně po válce nazývají, se v okolí Nové Bystřice a Jindřichova Hradce odehrával od 28. května po následujících pár dní.
Průběh byl všude takřka stejný. Němci se museli shromáždit na návsi, kde si partyzáni vzali několik rukojmí. Ostatní Němci se museli do půl hodiny sbalit. Vzít si mohli jen to, co unesli. Kočárek nebo vozík směli mít jen ti, kteří vezli malé děti nebo staré příbuzné, kteří nemohli chodit.
Všechny cennosti a peníze partyzáni zabavili, Němci tak odcházeli s trochou jídla, které stihli pobrat, a základním oblečením. Někteří ve spěchu a strachu vzali naprosté zbytečnosti. Rukojmí byli mezitím často lynčováni, dokonce i ubiti k smrti.
Partyzáni zabili v okolí Bystřice a Hradce mnoho Němců, ačkoli se později ukázalo, že se spletli a v žádném případě se nejednalo o lidi, kteří by byli nenávistní vůči Čechům.
Nejhorší prý byli sovětští vojáci
Surovostí se většinou nedopouštěli místní, ale partyzáni, kterých se bezprostředně po válce vyrojilo velké množství. Násilnosti prováděli i lidé, kteří si přišli majetek původních německých obyvatel zabrat.
Sovětští vojáci byli podle svědectví možná zdaleka nejhorší. Znásilňovali, kdo se jim postavil na odpor, toho zabili. Je známý i případ z Jindřiše, kdy trojice vojáků vytrhla matce kojence z náručí a hodila jej do rybníka, kde se chlapec přes zoufalou snahu matky utopil.
Vyhnání a odsun Němců je stále po řadu lidí velmi citlivé téma. Zvláště pro starší, kteří si válku přímo pamatují nebo ji znají z vyprávění svých blízkých.
„Je dobře, že si Němci vzpomínají na odsun, ale nějak zapomněli na ty provokace před válkou. A že jich tu bylo,“ podotkl důchodce, který se prezentace nové knihy účastnil.
Monika Horáková, která knihu přeložila a podílela se na jejím vzniku hledáním archiválií a pátráním po českých místopisných názvech, však připomíná, že publikace o vyhnání Němců je jen jedním z pramenů, které vypovídají o konkrétní události.
„Kdyby Češi napsali vzpomínky, jak odcházeli z pohraničí v roce 1938 do vnitrozemí, byly by to třeba dost podobné vzpomínky. Bohužel, takovýchto svědectví je velmi málo,“ poukázala Horáková.
Každý Němec navíc nebyl nacista. Ačkoli mezi jihočeskými Němci byla řada členů NSDAP. S těmi si to partyzáni vyřídili většinou ještě před vyhnáním Němců.
„Opozice proti Hitlerovi tu byla. Žilo tu dost rodin, které se hlásily k sociální demokracii, ale bohužel se mi je nepodařilo dohledat. Buď již zemřeli, nebo nevím, kam po vyhnání odešli,“ řekla Horáková.
„V našem okolí měli všichni velký strach říct něco proti Hitlerovi,“ vzpomínal Franz Schöberl na život českých Němců za doby třetí říše.
„Pamatuju si, jak otec přišel z války raněný. Svému bratranci tehdy řekl, že Hitlera by měli pověsit. Bratranec mu na to odpověděl, že jestli to řekne ještě jednou, bude ho muset nahlásit,“ dodal Schöberl.
Nová přátelství
V mnoha obcích jsou hluboké rány dávno zahojené a naopak se současní místní obyvatelé s těmi původními přátelí. Příkladem je Děbolín.
„Od roku 1945, kdy jsem vesnici jako desetiletá opustila, se tam pravidelně vracím. Spolu s devíti mými krajany jsem se účastnila oslavy 750. výročí založení Děbolína. Potom jsme na oplátku pozvali deset současných Děbolíňanů do Bádenska-Württemberska na naše pravidelné setkání,“ naznačila Maria Fischerová.
„Podíleli jsme se na vytvoření kopie sošky z děbolínské kaple. Když se světila, byli jsme na tuto slavnost pozváni. Jezdíme sem skoro každý rok a místní zase jezdí k nám. Máme velmi přátelské vztahy,“ dodala.
Vzpomínka Agnes Draxlerové„Přišli čeští partyzáni a oznámili nám, že svůj domov musíme navždy opustit. Do půl hodiny jsme měli být pryč. Mého muže společně s dalšími třemi odvedli. Od očitých svědků jsme se později dozvěděli, že se všichni čtyři museli vysvléknout, vykopat si v hnojišti hrob a poté je partyzáni zastřelili. Střílet začali od nohou, každý dostal do těla asi deset nábojů. Později jsme z Rakouska obdrželi zprávu, že Češi prověřovali veškeré dokumenty a zjistili, že můj muž byl nevinnou obětí. Byl starostou, v rámci svého úřadu neznal však nenávist či něco podobného. Každý si jeho práce a spravedlivého přístupu vážil.“ Agnes Draxlerová - Dolní Žďár (tehdy Niedermühl) |
