Pavel Horáček vyrábí lampové zesilovače, reproboxy, pedály a příslušenství pod značkou HDR (High Dynamic Range). | foto: Marek Podhora, MAFRA

Mám v sobě kus českého kutila, říká tvůrce kytarových aparátů

  • 0
Pavel Horáček z Českých Budějovic se rozhodl po škole vyrábět kytarovou aparaturu, přestože vystudoval design. Za tři roky, co se tím zabývá, si v Jihočeském kraji vybudoval mezi hudebníky slušné renomé.

Na gymnáziu vynikal ve většině předmětů, vystudoval environmentální design na Technické univerzitě v Liberci a nakonec se rozhodl pro řemeslo s velice specifickým přesahem. Devětadvacetiletý Pavel Horáček z Českých Budějovic vyrábí kytarovou aparaturu a klade si za cíl, aby jeho elektronkové zesilovače vyhověly i těm nejnáročnějším požadavkům na design a zvuk.

Vystudoval jste prestižní obor pod vedením světoznámého výtvarníka, architekta a designéra Bořka Šípka. Teď se ale věnujete něčemu úplně jinému. Stojí za tím klasicky nedostatek míst v oboru?
Vybral jsem si spíš něco, co mě baví, a využil k tomu schopnosti a dovednosti, které jsem nejen na škole, ale hlavně v průběhu svého života získal. Možná v tom sehrál roli i fakt, že mám v sobě kus takového toho českého kutila, který je přesvědčený o tom, že všechno si nejlépe udělá sám. A nebo je to čistě prozaicky tím, že děda byl tesař-truhlář, táta je elektroinženýr a mojí velkou zálibou je hra na kytaru.

Do podnikání jste skočil hned po vysoké. Kdy se tahle myšlenka ale vůbec zrodila?
Vždycky mě bavila práce se dřevem, odmala jsem si pořád něco vyřezával a lepil. Takže jsem si prostě jednou vyrobil elektrickou kytaru a povzbuzen úspěchem jsem si k ní pak ještě vyrobil i zesilovač.

Nedokážu si moc představit, že bych si jednoho dne usmyslela, že si vyrobím kytaru, a druhý den na ni zahrála u táboráku. To přece vyžaduje hodně hluboké odborné znalosti.
V dnešní internetové době máme obrovskou výhodu. Když vás něco zajímá, můžete si najít informace prakticky o čemkoliv. Žádné skryté know-how vlastně neexistuje. A vyrobit si kytaru nebo aparát není žádné atomové inženýrství. Je to prostá fyzika, která má svoje přesně dané zákonitosti. Stačí do nich jen proniknout.

Chápu, že jste si vyrobil nástroj a aparaturu pro vlastní potřebu. Jak se ale nakonec takový koníček promění v něco, co vás může i živit?
Měl jsem hlavně štěstí, že jsem si to mohl dovolit. Po škole jsem se vrátil k našim, rozložil si dílnu v domě, ve kterém bydlí babička, a skočil do toho risku rovnýma nohama. Věděl jsem, že neskončím na ulici, když to hned nepůjde. Už dopředu jsem si byl vědom toho, že každý podnikatelský záměr tohoto typu má poměrně dlouhou inkubační dobu. Na druhou stranu jsem si za tím vším od začátku stál.

Kdy se to tedy rozjelo?
Teď je to třetí rok, co jsem začal, a vlastně se to pořád rozjíždí. Zásadní pro mě bylo navázání prvních kontaktů. Nejdřív jsem dělal zakázky pro kamarády, pak pro kamarády kamarádů, až jsem se seznámil s kytaristou Honzou Běhunkem. Ten mi tenkrát jako úplně neznámému klukovi z Budějovic dal důvěru a nechal si postavit zesilovač. Hodně mi to pomohlo oslovit širší okruh hudebníků. A dneska můžu říct, že mám i zákazníky, kteří nejsou známí známých, ale jsou úplně odjinud. Pár jich už přišlo i ze zahraničí.

Při pohledu na všechny ty věci se ve vás designér nezapře.
Já jsem na rozdíl od velké části svých spolužáků nebyl nikdy vzhledem věcí úplně posedlý. Design pro mě nebyl na prvním místě. Teď se ale paradoxně musím designem zabývat více a víc si uvědomuji jeho důležitost, protože propojení designu a funkce je pro moji práci naprosto zásadní.

Můžete být konkrétnější?
Například teď vyrábím kytarové pedály s reprodukcemi obrazů slavných malířů. Já krabičku vyvinu po technické stránce a s kamarádem kunsthistorikem Karlem Řepou, který stál u zrodu tohoto nápadu, pak najdeme vhodné umělecké dílo.

Jak to myslíte?
Tak třeba pro krabičku, která bude vhodná pro blues, najdeme nějaký melancholický obraz, pro metal zase černobílou grafiku.

Dělat zakázkovou výrobu může být někdy dost o nervy. Dají se vůbec splnit všechna přání zákazníků?
Tohle je vždycky individuální. Vlastně se to může podobat pozici architekta, který chce na jednu stranu vyplnit přání klienta, ale na druhou stranu nechce být podepsán pod věcí, za jejíž kvalitou si nestojí.

Z kterého klienta máte největší radost?
Asi bych měl říct, že ze spokojeného. Ale nejvíc mě těší spolupráce s talentovanými muzikanty, kteří mají jasnou představu o zvuku, který chtějí. Taková práce je pak i pro mě nesmírně obohacující, protože se díky ní mohu naučit spoustu nových věcí. Skvělým příkladem je třeba moje aktuální spolupráce s mladým jazzovým kytaristou a skladatelem Igorem Ochepovskym. Jsem si jist, že o něm ještě uslyšíme.

Nelitujete, že jste se do toho všeho pustil?
Jsou dny, kdy závidím těm, kteří si jdou sednout do kanceláře, dělají od osmi do čtyř, ve čtyři deset odcházejí s čistou hlavou a na konci měsíce mají jistotu, že jim přijde výplata a stravenky. Zároveň cítím, že dělám věci, ze kterých mám radost, a i když nejsem zrovna milionář, je to zábava. Také se díky kontaktu s klienty z nejrůznějších profesí dostávám z umělecko-intelektuální bubliny zpátky na zem, do reálného světa.