Čím se můžete na vašem oddělení aktuálně pochlubit?
Těší nás, že každý rok zavádíme nové operační metody, nové implantáty. A samozřejmě se rádi chlubíme dobrými výsledky. I když nevyléčíme všechny zraněné, protože některé úrazy jsou tak těžké, že pacient nepřežije. Některé zlomeniny jsou tak komplikované, že se nedají úplně vyhojit. Někdy se člověk musí smířit s tím, že mu po zranění zůstanou trvalé následky. Celý obor traumatologie je ale třeba ve srovnání s onkologií poměrně optimistický, převažují pozitivní výsledky a příjemné stránky.
Potřebujete ještě něco vylepšit?
Náš pavilon, kde je v současnosti traumatologie, neurochirurgie a ARO, je nám v dnešní podobě těsný. Hlavně ambulance a operační sály už nestačí a pavilon se bude postupně přestavovat. Proto budeme ještě několik let pracovat v provizorních podmínkách a po dokončení této rekonstrukce bychom měli získat zázemí odpovídající nárokům moderního traumacentra ve 21. století.
Pavel KopačkaNarodil se 11. října 1947 v Kraslicích. Medicínu vystudoval na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové, těsně před státnicemi byl v roce 1971 ze školy vyloučen za svržení rudé hvězdy z budovy fakulty. Byl odsouzen k dvouletému podmíněnému trestu, v podmínce pracoval na patologii hradecké nemocnice. V roce 1973 studium medicíny dokončil a hned nastoupil na traumatologii budějovické nemocnice. Od roku 1993 je primářem. Pod jeho vedením oddělení získalo statut Traumatologického centra pro Jihočeský kraj. Je ženatý, má dvě dcery. |
A jak jste na tom s personálem?
Podobně jako téměř všude i nám chybí sestry a lékaři. Chybí mladí, v příštím roce přijdou vůbec poprvé na traumatologické oddělení i dvě lékařky. Většinou jsme preferovali muže, protože je to náročná práce, operujeme hodně v noci. A muže jsme chtěli raději nejen pro fyzickou výkonnost, ale i pro psychickou odolnost a protože nechodí na mateřskou. Jenže celoevropský trend je, že medicínu studují dvě třetiny žen. A nastupující lékaři ještě často odejdou kvůli lepším platům do ciziny.
Kolik by měli lékaři vydělávat?
Moje představa je, že plně kvalifikovaní lékaři s deseti lety praxe by měli mít minimálně trojnásobek průměrného platu. A to nemají. Oni třeba dosáhnou na slušné peníze, ale musí v tom být hodně přesčasů. A základní plat není takový, aby je tu udržel, aby neodcházeli do ciziny nebo do privátních praxí. V nemocnicích je problém udržet kvalitní specialisty.
Čím to je?
Zásadní je, že české zdravotnictví pracuje opravdu s malými prostředky na vysoké úrovni. My jsme odborně srovnatelní s Rakouskem a Německem, ale pracujeme za třetinové odměny. U nás je problém, že za sedm procent hrubého domácího produktu se nedá dělat taková super péče, když Němci dávají do zdravotnictví kolem deseti procent HDP a Američané 16 procent. A když politici říkají, že zdravotnictví je černá díra, není to pravda. České zdravotnictví jede nadoraz.
Jak se oddělení během let vašeho působení v nemocnici změnilo?
Nárůst pacientů je velký. Jednak tím, jak populace stárne, přibývá úrazů starších lidí. A vzhledem k tomu, že pracujeme jako jediné traumacentrum pro celé jižní Čechy, nastává větší centralizace nejkomplikovanějších úrazů. Když jsem tu v roce 1973 začínal, bylo nás sedm traumatologů na úrazovém oddělení, teď je nás 26.
Primář úrazové chirurgie budějovické nemocnice Pavel Kopačka.
V čem je to lepší pro pacienty?
Z těch 26 lékařů máme vytvořené týmy, které se specializují na určitou část těla, například na nitrokloubní zlomeniny, rameno, patní kost, máme i plastické chirurgy. Snažíme se, aby operatéři dělali jeden druh operace aspoň 30krát až 50krát do roka. Je to řemeslo jako každé jiné, musí se trénovat, a když tyto týmy dělají vysoký počet zákroků, dělají to kvalitněji. Jsme srovnatelní třeba s pražským Motolem nebo brněnskými Bohunicemi.
Jakých případů řešíte nejvíc?
Převažují pacienti s poraněním končetin. Nejčastěji jsou to komplikované zlomeniny stehenní kosti, pažní kosti a zápěstních kůstek. Zraněné hlavy a páteře operují neurochirurgové, poranění břicha zase všeobecní chirurgové a naše hlavní náplň jsou zlomeniny všech kostí.
A co u starších lidí stále obávaná zlomenina krčku?
Dřív to byl svízel. Pacient musel trpělivě čekat v posteli, až se zranění zahojí. Dlouhodobý pobyt na lůžku byl spojený s komplikacemi, časté byly zápaly plic, proleženiny a ochabnutí svalů. Dneska si zlomí krček, ještě ten den nebo druhý den ho odoperujeme a třetí den už zkouší chodit s berlemi. Dřív jsme operovali polovinu lidí a druhou polovinu léčili konzervativně, dneska operujeme víc než 90 procent pacientů. Na sál nejdou jen těžce nemocní, kteří by zákrok nezvládli.
Jaký podíl má na zázracích na sále vývoj v oboru?
Obrovský. Vývoj v traumatologii a kardiologii považuji v medicíně za jeden z nejrychlejších. Díky dokonalým technologiím se podařilo podstatně vylepšit efekt léčby pro pacienty, dneska díky tomu přežívají lidé, kteří by dřív nepřežili. Máme k dispozici nové materiály, kvalitnější ocel, titanové implantáty. A každý rok se objevují nové a nové, už jsou připraveny implantáty na určitý druh zlomeniny z výroby. Hodně se rozšířil miniinvazivní přístup, artroskopické ošetřování kloubů. Díky tomu jsou operace kratší, jizvy malé, je míň komplikací, kratší hojení i rychlejší rehabilitace a návrat do aktivního života.
A dokážou pacienti vaši péči ocenit?
Víc než 90 procent umí poděkovat. A zbytek jsou nespokojenci, kteří píší stížnosti. Chtějí třeba odškodnění za to, že se nezhojili úplně ideálně. Ne proto, že bychom něco zanedbali, ale proto, že utrpěli těžký úraz. Pacient však nemůže všechno nechávat na lékaři, musí spolupracovat. Důležitá je důvěra, myslím si, že teď se situace lepší. Před deseti patnácti lety to bylo hodně vyhrocené.
Vyhrocené to bývá na úrazovce hlavně ve chvílích, když lidi zaskočí namrzlé silnice a chodníky a musí dlouho čekat na ošetření v ambulanci.
Jenže v tu chvíli je zároveň většina lékařů na sále a věnují se těžce zraněným, takže já jich nemůžu uvolnit víc do ambulancí. Traumatologie se nedá plánovat a je to tak nárazové, že někdy musí být pacienti trpěliví. Fakt je, že traumacentrum je určeno pro těžké úrazy. Jenže v Budějovicích chybí zrušená pohotovost na Poliklinice Jih. V době, kdy bylo podstatně méně úrazů, tam ošetřovali 80 až 100 pacientů denně, kteří dnes přijdou do traumacentra.
Dalo by se to dnes nějak řešit?
Pomohly by služby praktických lékařů tak, jak to funguje v zahraničí, protože nemocnice nemohou nahradit péči praktiků. Když mají praktici smlouvy s pojišťovnami a čerpají peníze z veřejného pojištění, měli by se zavázat i k tomu, že třeba odslouží dvě služby jako v nemocnici. Mně tu taky nemůže zůstat doktor, který by řekl – já tu budu pracovat, ale nebudu sloužit o Vánocích a víkendech.
Na novém chirurgickém oddělení českobudějovické nemocnice mají pacienti maximálně třílůžkové pokoje se sociálním zázemím.
Pamatujete si, kdy jste se sám na sále nejvíc zapotil?
Je to už hodně dávno. V noci přivezli těžce poraněného pacienta, který vletěl s autem pod kombajn. Měl rozlámanou pánev, břicho, navíc roztržená játra a slezinu. Bylo to velmi náročné, v těchto případech to je vždycky boj o život. Teď už se to týká mých mladších kolegů, já už jako primář noční služby nemám.
Jak se bráníte proti vyhoření?
Celoživotně se každý specialista nejhůř vyrovnává s tím, když léčí těžce poraněné dítě. Nikdy jsem se nesmířil třeba s těžkými popáleninami. Dneska se tito pacienti soustředí do popáleninových center, ale dřív jsme třeba opařené děti léčili my. A to ať děláte, co děláte a dítě zachráníte, nejste nikdy spokojeni, ale ani pacient, ani rodina, protože ty jizvy jsou velmi deformující přes desítky dalších plastických úprav. Sám se snažím bránit proti vyhoření sportem a fyzickou prací.
Jste nejstarším primářem v nemocnici?
Už to tak vypadá. V říjnu jsem oslavil sedmdesátiny. To není nic k chlubení, bohužel, čas neumí nikdo z nás zastavit.
A proč pořád pracujete?
Medicína mě pořád baví. Necítím, že mi mladší kolegové šlapou na paty, myslím, že jim stále ještě mám co předat. V operativě už se sice vyvíjejí sami mezi sebou, ale já jim mohu pomoci v organizaci práce, v komunikaci s pacienty nebo doporučit, v čem se mají vzdělávat nebo čemu se mají věnovat. Cítím stále podporu kolegů na oddělení, říkají, abych ještě vydržel.
Máte už vychovaného svého nástupce?
Mám. Je to jednoznačně doktor Martin Kloub. Já bych si přál pracovat tu ještě rok dva a plynule mu oddělení předávat. Za dva roky se odtud budeme stěhovat a já bych se už do nové pracovny nestěhoval, i když bych tu ještě mohl pokračovat jako řadový lékař. Mně se to tak podařilo – když mi oddělení předal primář Miloslav Pexa, ještě dvacet let tu pracoval.
Co máte na své práci nejraději?
Výborný kolektiv. A také výsledky, když se pacienti dobře hojí, když se hojí bez komplikací. To je příjemné a povzbuzující, když od nás odchází spokojení a poděkují. Ale jsem smířený s tím, že všem se nezavděčíme.
A co vám ji nejvíc ztěžuje?
Obrovská byrokracie a právní prostředí, kde se člověk necítí jistý. Hodně věcí děláme z alibistických důvodů, to znamená hodně píšeme. Dřív jsem byl schopný na ambulanci ošetřit trojnásobek pacientů, protože se tolik nepsalo. Dneska zprávu, kterou jsem měl hotovou za tři minuty, píšu třeba čtvrt hodiny. Administrativa už je tak přestřelená, že to není důležité ani pro případné soudy. A každý rok přibývá a nikdo neví co s tím.
Jak si od práce nejlépe vyčistíte hlavu?
Zásadně pohybem. Plaváním, na kole, na běžkách. A také chodím hodně do lesa, přestěhoval jsem se z Budějovic na chalupu, kde topím dřevem. Takže nechodím do posilovny, ale do lesa na dřevo. A snažím se být přitom opatrný, abych nedopadl jako někteří naši pacienti po práci s pilou.
Dáváte si novoroční předsevzetí?
Už dávno ne. Dřív jsem býval sváteční kuřák, ale s cigaretami už jsem skončil. Tak si dávám předsevzetí, že budu žít zdravým životním stylem. K tomu patří třeba i to, že si po sauně tradičně zajdeme s přáteli na pivo.
Vybral byste si po svých zkušenostech medicínu znovu?
Asi ano, protože jsem k tomu byl vedený doma otcem, který se pohyboval ve zdravotnickém prostředí. A taky trochu spontánně, protože mě bavily přírodní vědy. Ovlivnilo mě i třeboňské gymnázium, už tam jsem pitval zvířata a sbíral brouky.
A proč jste si vybral právě traumatologii?
Protože jsem v dětství rád stavěl ze stavebnic Merkur a byl zručný na ruce, vlastně i traumatologie je takové malé železářství, které používá hodně šrouby. V době mých profesních začátků jsme většinou nastupovali tam, kde bylo volné místo. Chtěl jsem do Prachatic nebo Českého Krumlova, protože se mi ta města líbila. Nakonec ale bylo místo v Českých Budějovicích a nikdy jsem toho nelitoval, protože ta nemocnice je kvalitní a oddělení mělo výborné primáře, kteří mě hodně formovali. Primář Josef Podlaha svou lidskostí a Miloslav Pexa zase svým pedantstvím a důkladností při péči. V době, kdy jsme neměli CT a šli často operovat naslepo jen podle klinických příznaků, to ani jinak nešlo.
