Pavel Sekyrka snil o herectví. Ale protože se napoprvé na divadelní fakultu...

Pavel Sekyrka snil o herectví. Ale protože se napoprvé na divadelní fakultu nedostal, vzal školství na milost. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Sekyrka o přátelství s Lustigem: Při jeho historkách jsem se červenal

  • 0
Pavel Sekyrka řídí píseckou obchodní akademii. Má ještě tři bratry - jeden je ředitelem gymnázia, další dva na gymnáziích učí. O slavném spisovateli Arnoštu Lustigovi říká, že je pro něj absolutním literárním vzorem.

Když učitel Pavel Sekyrka ještě působil na strakonickém gymnáziu a pátral se studenty po zmizelých Židech, napsal s nimi i neformální učebnici holokaustu Zmizelí a nalezení. A hledal někoho, kdo by ji opatřil předmluvou.

„Radil jsem se s kolegyněmi češtinářkami, že bych oslovil Arnošta Lustiga. Ony řekly, že je to vyloučené, protože je příliš časově vytížený a nemocný,“ vzpomíná Sekyrka.

Pavel Sekyrka (39 let)

Rodák z Písku vystudoval Teologickou a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Budějovicích, v rozšiřujícím studiu Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Na teologické fakultě získal doktorát z historie. Pracuje jako ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek a předsedá písecké pobočce České křesťanské akademie. Je členem Asociace obchodních akademií ČR a Amnesty International. Dlouhodobě se angažuje v boji za lidská práva a zabývá se studiem totalitních systémů. Mezi jeho projekty patří neformální učebnice holokaustu Zmizelí a nalezení s předmluvou Arnošta Lustiga, Memento strakonických Židů (projekt byl prezentován na školách a v médiích v ČR, posléze na školách v Německu, Velké Británii a Izraeli), Bolestné kameny (záštitu nad projektem převzali Marta Kubišová a Tomáš Halík, podíleli se na něm i Miloslav Vlk, Hynek Bočan, Jan Tříska, Vilma Cibulková). Publikačně se dosud profiloval v oblasti židovské tematiky a církevních dějin. Vloni mu vyšla novela Bez soudu. Je ženatý a má šestiletou dceru. Mezi jeho záliby patří cyklistika, četba, práce se dřevem a cestování.

Slavnému spisovateli však stejně napsal a on mu obratem odpověděl, ať knížku pošle. A když se mu bude líbit, učiteli vyhoví.

„Skutečně to přečetl a napsal naprosto fascinující předmluvu, která tu knihu vynesla do nebe. Říkal, že ta publikace je dobrá a měli by ji napsat Židé, protože se snažíme souvislosti chápat nějakým 3D způsobem. Historie je vždycky o souvislostech. Holokaust je skutečnost, ale zlo, které mu logicky předcházelo, se nám podařilo podle něj skutečně vystihnout. A to Arnošta Lustiga oslovilo. Stali jsme se přáteli a setkávali se častěji,“ říká.

Za Lustigem jezdil nejčastěji do Prahy nebo si telefonovali a několikrát přijel proslulý spisovatel i do Písku. Pro učitele gymnázia bylo neskutečné poslouchat jeho historky ze setkání s prezidenty a ty z koncentráku.

„Ač byl držitelem spousty cen, zůstával skromný. A pak ten jeho obscénní humor, u kterého jsem se vždycky červenal. Jen máloco z toho lze říct nahlas. Třeba na otázku, co bude dělat večer, opáčil, že se chce vykoupat v krvi křesťanských panen,“ líčí Sekyrka.

V Písku udělal Lustigovi největší radost, když ho vzal k Reinerům na řízek se salátem. „Měl rád dobré jídlo a jako bonviván říkal, že na tom je nejkrásnější, že to nemusíme dojíst, protože není válka. Jeho inspirací byly celý život krásné ženy. Dovedl se jim fantasticky dvořit - a také zkuste odolat autorovi Kateřiny Horovitzové. Poslední múzou mu byla krásná Markéta Mališová, ředitelka Společnosti Franze Kafky, jejíž podobizny si prosadil na obálkách dalších knih. Ale nepotrpěl si na slávu. Přestože Washingtonská knihovna se 350 tisíci svazky zařadila Lustigovy Krásné zelené oči mezi prvních deset nejlepších svazků, nechávalo ho to úplně chladným,“ popisuje Sekyrka, který Lustiga považuje za svůj absolutní literární vzor.

Učitelskou kariéru začal na strakonickém gymnáziu

Písecký rodák a patriot Pavel Sekyrka vyrůstal se třemi bratry a všichni jsou učitelé. Nejstarší Antonín (45) je ředitelem českobudějovického Gymnázia Česká. Když tam byl jmenován, členem pedagogického sboru byl už několik let další z bratrů Sekyrků - druhý nejstarší Vlastimil (41). Pavel (39) uspěl před pěti lety v konkurzu na ředitele písecké obchodní akademie a nejmladší Michael (34) je učitelem Gymnázia Vodňany.

Arnošt Lustig napsal Pavlu Sekyrkovi předmluvu do knihy Zmizelí a nalezení a stali se přáteli.

„Žádný z nás nechtěl být v dětství učitelem. Tonda chtěl být kosmonautem, a když byl starší, tak opravářem televizorů, aby mohl v době socialismu chytat západoněmecké programy. Vlastík chtěl být řidičem kropicího vozu, já Sandokanem, Michael cestovatelem. Ale faktem je, že díky děkanovi Josefu Jiranovi, který přišel na píseckou faru z Německa, jsme získávali dobrou průpravu v němčině a Antonín se jako první rozhodl pro učitelskou dráhu,“ připomíná Pavel Sekyrka.

Sám ale ani poté nechtěl stát za katedrou, snil o herectví. Ale protože se napoprvé na divadelní fakultu nedostal, vzal školství na milost.

„Věděl jsem, že ve škole budu mít své publikum vždycky. Studium a poté i praxe mě rychle nadchly a učitelství mě naplňuje dodnes. Nikdy jako učitel nezanevírám nad dětmi, protože dnešní školáci nejsou o nic horší, než jsme byli my. Když někdo říká, že mládež je pořád horší a horší, odpovím mu, běž do penze, nebo někam jinam. Děti jsou totiž jen dokonalým zrcadlem toho, co jsme jim nastavili,“ zjistil.

Učitelskou kariéru začal na strakonickém gymnáziu. Po sedmi letech uspěl v konkurzu na ředitele písecké obchodní akademie.

„A od té doby jsem v ‚kuchyni‘. Vymýšlíme s mým zástupcem Josefem Kostohryzem pro děti materiální zázemí, projekty i vzdělávací exkurze či expedice po světě. Byli jsme se studenty mnohokrát po Evropě, ale třeba také v Izraeli nebo v New Yorku. Naším úmyslem není, aby se po světě podívali jen bohatí, ředitel je tu od toho, aby navázal kontakty s firmami, které jsou schopné děti dotovat. S cestovními kancelářemi se pokoušíme dohodnout nejnižší ceny, v některých místech mám zase přátele, u kterých bydlíme,“ nastiňuje ředitel Sekyrka důležitou součást vzdělávacího procesu obchodní akademie zaměřené na cestovní ruch.

„Byli jsme chudí jak kostelní myši“

Cestovní plány se naučil dělat už jako kluk na písecké faře od pátera Jirana, který se stal poručníkem bratrů po smrti jejich otce. V té době bylo nejmladšímu Michaelovi osm, Pavlovi třináct let. Navzdory pohnutému osudu rodiny vzpomíná na dětství rád.

„Bylo úžasné, ale rodiče měli drsný život. Můj tatínek, který byl ročník 1928, měl za sebou 14,5 let komunistických kriminálů. První manželství se mu kvůli vězení rozpadlo a jeho synovi bylo po návratu otce z druhého vězení sedm let a vykal mu. Stále na tatínka myslím, jak strašně rád jsem každý den se svou šestiletou dcerou a jakou nenávist bych asi cítil ke komukoliv, kdyby mě odtrhl od těch nejkrásnějších let s ní,“ konstatuje.

Když se maminka provdala za jeho otce, bylo jí 24 let a mezi manžely byl sedmnáctiletý rozdíl. Maminka, která pracovala jako úřednice okresního národního výboru, dostala po svatbě hodinovou výpověď.

„Byli jsme chudí jak kostelní myši, jelikož na tom si dal systém záležet. Nebýt hlavně rodiny Holých ze strany maminky a desítek přátel, kteří nás podporovali doma a ze zahraničí, nedovedu si náš život představit. Nakonec nás měli vystěhovat úplně,“ přibližuje.

„To se naštěstí nestalo, ale tatínkovi zdraví podlamovali dál, protože po kriminálech následovaly neustále výslechy. A v roce 1990, když jsme se dožili svobody a tatínek říkal mamince - teď budeme žít konečně jako lidé, zemřel. Ale shodou okolností do Písku přišel po 22 letech exilu největší mecenáš české podzemní církve z dob komunismu, dnes již zesnulý papežský prelát Josef Jiran. A protože tu zbyla vdova po jeho spolužákovi se čtyřmi kluky na krku, vzal si nás chlapce jako poručník,“ vypráví Pavel Sekyrka, který prožil dětství s bratry na písecké faře, kde se střídali lidé z celé Evropy.

Díky děkanovi se také naučil dělat itinerář z cest, protože on projel celý svět.
„Což jsem potom bohatě zužitkoval ve školství s mými studenty. Ale dětství v Písku s mými bratry v naší staré vile a na Flekačkách u dědy Václava byla věc naprosto nezapomenutelná a inspirativní. Kolikrát bylo nejdůležitější to přežít, protože milosrdní jsme k sobě rozhodně nebyli,“ shrnuje s úsměvem.