„Když mi zdraví vydrží a budu mít stále co říci, chci zpívat dál. Dokud mě pořád koncertování bude těšit a lidi na mě budou chodit,“ říká muž se zasněným pohledem a typickou hřívou vlasů, jehož kytara doprovází už 56 let.
Říkáte, že váš první hudební nástroj byly housle a od čtrnácti let jste už neodložil kytaru. Jak vypadaly vaše hudební začátky?
Začalo to na internátu v Plzni, kde jsem se učil dřevomodelářem. Hrál jsem tam dokonce bigbít, vystupoval i s dixielendem. Nejvíc se ale cítím jako folkrocker. Úplně na počátku jsme hráli trampskou muziku na osadách. V roce 1963 jsme založili s kamarády z učiliště osadu Hvězda jihu a z té se vytvořila první hudební formace. Pak se zrodila skupina Minnesengři.
To jste hráli a zpívali tradicionál.
Tomu období říkám střední hudební škola. Hodně jsme se naučili při nahrávání v budějovickém rozhlase. Mimo jiné i lidovky. Podle mě tam leží v archivu kolem 400 našich nahrávek. Dokonce jsme dělali i symfonickou hudbu pro pohádky. V šestasedmdesátém jsem šel na volnou nohu, do té doby jsem pořád pracoval jako dřevomodelář a truhlář. S Minnesengry mi to vydrželo do roku 1982, pak jsem založil ještě vlastní sestavu.
Pavel Žalman LohonkaDětství prožil v Pohůrce u Českých Budějovic. Spoluzakládal skupinu Minnesengři. Je autorem stovek písní, některé z nich zlidověly. Získal několika Port. V současné době vystupuje se skupinou Žalman a spol. Je podruhé ženatý, má dvě děti. O své rodině zásadně nemluví. |
Na vrcholu popularity v sedmdesátých letech jste rozjeli lidovky. Co vás k tomu vedlo?
Chtěli jsme dělat písničky, které mají životnost. Těch „Rán v trávě“ a podobných už bylo dost, i když je lidi chtějí pořád. Zároveň přišlo krásné období Port, osmdesátá léta. Střídavě jsem vystupoval s budějovickými Nezmary.
Kolik máte za sebou vydaných desek?
Autorských patnáct, s Minnesengry jsme udělali osm, singly nepočítám. Celkově pětadvacet.
Písničky jste také skládal nebo textoval?
Dohromady jsem jich dělal nebo upravoval přes čtyři sta. Jejich seznam jsem sepsal až v těchto dnech. Také kvůli tomu, abych zjistil, kolik jich mám přihlášených u Ochranného svazu autorského.
Prožil jste jako umělec významné roky 1968 nebo 1989. Přesto se ve vašich písních tato období moc neodráží. Na rozdíl od jiných folkařů v nich není protest, ironie. Hudební kritici vás charakterizují jako melancholického až sentimentálního zpěváka.
Taková nálepka přišla zpočátku. Bylo mi necelých patnáct a musel jsem odejít z domova na internát. Zpíval jsem o stesku, utíkal do přírody a dostal přezdívku Žalman. Co se týče protestsongů, nikdy jsem takovým zpěvákem nebyl. Ne, že bych se bál. Párkrát jsem to i zkusil, ale nebylo to ono, nešlo to z duše. Spíš mě bavilo uložit do textů jinotaje, které je posunuly dál. Když jsem v roce 1988 sledoval na rakouské televizi represe kolem takzvaného Palachova týdne v Praze, napsal jsem Jantarovou zemi. Do písničky nešlo dát „na Václaváku rozháněli policajti vodními děly dav“. Napsal jsem „do splašených koní lovci střílí, ulicí je ženou dolů k ohradám“. Hráli jsme ji na Portě v roce 1989 a stejně nám ji při přenosu v rádiu típli.
V roce 1990 jste zpíval v písni Hodina usmíření, že „cesta stokou nastává“ a o splašených ovcích.
Cítil jsem, že za těmi, kteří udělali revoluci, čekají na příležitost jiní. Lidi, kteří nikdy nepůjdou do přední linie a nikdy nenastaví kůži. Vylézají, až když je po všem, a pak se nacpou všude, i do kultury. A to se přesně stalo.
Ani takové zjištění vás nedohnalo k ostrému textu?
Nic by to nezmohlo. Po revoluci o tom zpíval Karel Kryl. Špíny jsou plné noviny. Chci dělat lidem hezky, i když někdy smutně krásně. Aby si zazpívali a odnesli si z koncertu dobrý pocit. Nechci je ve špatných náladách ještě utvrzovat. Ačkoliv jsem teď napsal jednu výjimku. Písničku nazvanou Nemusíš mít velký hlas. Je o tom, jak se vždycky řádilo na Hradě. Napadla mě, když občas vidím smutné tváře některých zpěváků, jak se hrnou na Hrad. Politici je potřebují jenom před volbami. Osobně znám jednoho politika, podle mě slušného, který chodí pravidelně na moje koncerty. Jinak, jak se říká, s politiky nezpívám.
Mám před sebou časopis s rozhovorem z roku 1990, kde předpovídáte další vývoj kolem folku a kultury vůbec. Říkáte v něm, že nastane dravá konkurence, vzniknou experimenty a velké intriky. Naplnilo se vaše proroctví?
Intrikuje se pořád. I když v mojí menšinové branži to až tak silné není. Je to snaha dostat se do televize, bulvárů, což někteří berou jako vstup do první ligy. Jde o zvláštní sortu lidí, kteří když přijedou na koncert, stojí před hrstkou diváků. Příčina je také v tom, že je umělců na naši malou zem strašně moc. A peněz je pro všechny málo. Jsme závislí na tom, kolik přijde lidí do sálu. Kultura je málo dotovaná, mecenášů, kteří milují umění, je málo. Navíc nastal nový trend v tom, že konšelé rozhodují o pronajímání sálů a o tom, kdo v nich bude hrát. Do kultury zase mluví stále víc politiků.
Někteří umělci, o kterých jste mluvil, řeší příjmy účinkováním v reklamě, v muzikálech. Šel byste do takové nabídky?
Tomu se nelze divit. Vezměte si, jaká je tlačenice v Praze a kolik je dobrých herců v oblastech. Musí se nějak živit. Pokud by to bylo chytré a vtipné, vzal bych takovou roli. Ale honorář bych poslal třeba na charitu.
O čem je nová deska Cestující muž a právě vydaná kniha?
Jako cestující muž si připadám. Osmačtyřicet let jezdím nejen po republice, ale hlavně v takovém Bermudském trojúhelníku Praha, Budějovice, Plzeň. V prvních dvou městech mám byty a u Plzně chatu. V textech se objevují cesty a čtyři roční období. Knížku jsem napsal o mém muzikantském životě, kapitoly doplňují slova písniček, vyprávění, jak vznikly. Jmenuje se Pavel Žalman Lohonka, 70 jar, písniček a povídání. Ilustrace jsou z roku 1976. Tenkrát jsem chtěl vydat knížku písniček, kamarád z osady a výtvarník Pepa Bruckmüller k ní nakreslil obrázky. Jihočeské nakladatelství ji tehdy odmítlo. Teď, po letech, stejné kresby našel a hodily se. Je vidět, že nic se nemá uspěchat.
