Perlorodka říční je jedním z našich nejdéle žijících živočichů. V ideálních podmínkách se dožívá i 140 let. Ale její počty se rapidně snižují.
Namísto čistých toků se pstruhy jí zbylo k životu jen několik říček v jihočeském pohraničí. Potřebuje totiž nejen přírodní řeky s čistým okolím, ale i vodu čistější, než je ta pitná. Tu má třeba Teplá Vltava v národním parku Šumava.
Aby odborníci zvýšili její stavy, přistoupili k umělým odchovům. Když jedinci dorostou do požadované velikosti a věku, vypustí je do přírody. Nyní tak nový domov našlo několik desítek osmiletých jedinců.
„Aby byl umělý odchov úspěšný, je potřeba mu věnovat hodně pozornosti. Shromážděné perlorodky se po vypadnutí z žaber hostitele umístí do odchovných klícek a vloží se na vhodné místo do řeky. Pak se musí minimálně jednou za 14 dní proplachovat a odstraňovat usazeniny. Jednou za rok se počítají a měří přírůstky. Nejlépe po pěti letech, kdy už je přirozená úmrtnost perlorodek malá, se vypustí,“ vysvětluje Eva Zelenková, hydrobioložka Správy NP Šumava.
Za dva roky jich rozvezli do řek už dva tisíce. „Místa musíme vybírat pečlivě, aby měla stabilní dno a byl tam dostatek kyslíku. Dělají se i následné kontroly po velkých průtocích, nebo po zimě. Prozkoumání loňských kusů nám potvrdilo, že lokality byly dobře zvolené. Velká část perlorodek tam zůstala,“ dodává Zelenková.
Drobným mlžem se odborníci začali na Šumavě zabývat už v 80. letech. Počet perlorodek na Blanici, nejzachovalejší lokalitě v České republice, se tehdy odhadoval až na 115 tisíc kusů.
„Dále se prováděly průzkumy, které odhalily pouze roztroušený výskyt v Teplé Vltavě. V roce 1990 byl do Vltavy přemístěn zbytek vymírající populace z Křemžského potoka. Nyní odhadujeme celkový počet jedinců ve Vltavě na zhruba 1 500 kusů,“ propočítává mluvčí NP Šumava Jan Dvořák.
Vývoj v dospělého jedince je ve volné přírodě velice zdlouhavý a náročný. „Po oplození začíná v zárodečném vaku matky. Ke konci léta samička začne vyvrhovat ven tisíce vylíhlých larev,“ popisuje David Pithart, vedoucí projektu a hydrobiolog. Ty se vznášejí několik hodin v říční vodě, a když je náhodou vdechne pstruh, okamžitě se mu přichytí na žábry.
„Když se to povede jedné larvě z tisíce, může mluvit o štěstí. Zapouzdřené na žábrách zůstanou do začátku příštího léta a pěkně se tam vykrmí. Když jsou dozrálé, tak se pustí a padají na dno řeky, do kterého se zahrabávají a pak už žijí pod ním, kde se dokážou aktivně pohybovat pomocí svalnaté nohy,“ doplňuje Pithart.
Jejich život je tedy přímo vázaný na pstruhy, kterých ale není v řekách dostatek. Proto perlorodkám k přežití pomáhají vědci uměle.
