Jana Mášková chodí se psem Karlem za pacienty na oddělení následné péče a sociálních lůžek v písecké nemocnici. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Čtyřnohý terapeut pomáhá na oddělení následné péče. Připomíná maxipsa Fíka

  • 11
Nemocnice v Písku má nového živého maskota. A není to žádný mrňous, váží 65 kilo. Pes plemene landser se jmenuje Karel a patří do zdravotnického týmu na oddělení následné péče a sociálních lůžek. Má totiž speciální canisterapeutický výcvik pro léčebný kontakt psa a člověka.

„Naši pacienti se na Karla těší, protože je vytrhne z každodenního nemocničního stereotypu. Většina těchto starších lidí pejska měla, nebo aspoň někdo v rodině. Při kontaktu se psem se pacienti uvolní a začneme velice dobře komunikovat,“ říká majitelka psa Jana Mášková, která je vrchní sestrou na oddělení následné péče a sociálních lůžek v písecké nemocnici.

Díky Karlovi, který je podobný maxipsu Fíkovi, si senioři i nenásilně zacvičí a zvládnou věci, které by na nemocničním pokoji byly nad jejich síly. Natahují se, aby mohli psa pohladit, učesat jeho dlouhou hustou srst, hodit Karlovi míček nebo odměnit ho oblíbeným piškotem.

Pro některé pacienty je čtyřnohý terapeut ještě silnější motivací k uzdravení než klasičtí zdravotníci.

„Na sociálních lůžkách máme muže po mozkové mrtvici, má ochrnutou pravou stranu. Dáváme mu Karla do postele, protože to tak chce. A když jsme za ním přišli podruhé, řekl pejskovi, že ho musí pohladit tou ochrnutou rukou. Pilně ji cvičil celý týden, protože to Karlovi slíbil. To mě až dojalo, říkala jsem si, že v tom je smysl mého čtyřnohého pomocníka,“ líčí 39letá usměvavá žena, která v písecké nemocnici pracuje čtrnáct let.

A vhodného psa pro canisterapii si pořídila, protože to považuje za nejspolehlivější způsob, jak zajistit svým pacientům pravidelnou návštěvu psího terapeuta. Líbí se jí velká plemena a landsery si našla na internetu stejně jako jednu ženu v klubu chovatelů, která s těmito psy canisterapii provádí.

„Poprosila jsem ji, jestli bych u ní mohla nasbírat nějaké vědomosti. A když jsme ji navštívili, měla Káju jako poslední štěně. Zůstalo jí, protože má handicap, po úraze mu chybí prst na zadní noze. Nechtěla ho ani prodávat, ale mezi námi přeskočila pověstná jiskra a domluvily jsme se, že mi štěně prodá,“ připomíná Mášková první kontakt z loňského března.

Po roce splnil Karel, který v červenci oslaví druhé narozeniny, testy u výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík a od konce dubna začal pravidelně pomáhat se svou paničkou seniorům v písecké nemocnici. Zatím musí fungovat pod dohledem zkušeného odborníka, takzvané velké zkoušky ho čekají příští rok v létě.

„Karel není moc temperamentní. Nevydrží dlouho pracovat, brzy se unaví. Je to dané tím, že se rychle zahřeje, je mu hodně horko. Ale když mu práci nastavím tak, aby ji zvládal, miluje ji,“ chválí Mášková.