Už od dětských let tahal domů kapsy plné kamení. Láska k nim mu zůstala až do dneška. Práce geologa ale není jen o sběru a rozhodně se podle jeho slov nejedná o nudnou vědu, jak si mnozí lidé o této disciplíně myslí.
„Když pak stojíte u křemenného masivu a hledíte zblízka na jeho bílé dvanáctimetrové krystaly, je to nezapomenutelný zážitek,“ vypráví 75letý Petr Rajlich, geolog Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a popularizátor vědy.
K neživé přírodě si vypracoval vztah díky svému otci, který s ním často vyrážel na výpravy za kameny. „Nebýval jsem zrovna typem vzorného dítěte, tak mě tatínek motivoval malými mineralogickými výpravami. Jenže výlety byly jen za odměnu, takže jsem nesměl zlobit,“ říká s úsměvem Rajlich.
Na konci jedenáctileté školy už byl pevně přesvědčený, že se vydá na studia geologie. „Tenkrát se jí na středním stupni učitelé věnovali rozhodně více, dnes je to doslova tragické. Vidím to i díky tomu, že na středních školách pořádám geologické olympiády. Naštěstí je to s kameny tak, že koho uchvátí, už ho nepustí, takže se jim pak těch pár dětí věnuje i nad rámec školy,“ vysvětluje Rajlich, který v posledních týdnech pracuje na knize o unikátních alpských nerostech, jichž má Jihočeské muzeum ve své sbírce na čtyři stovky.
Dohromady obsahuje depozitář i dlouhodobá expozice muzea přibližně 20 tisíc vzorků z celého světa. Rajlich v těchto dnech kromě psaní knihy probírá všechny minerály kvůli plánované inventarizaci.
Petr Rajlich (75)Narodil se 28. února 1944 v Praze. O rok později se s rodinou přestěhoval na jih Čech. Po vystudování oboru ložisková geologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracoval v Ústředním ústavu geologickém Akademie věd ČR nebo v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Od roku 2004 pracuje v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. V minulosti pracoval na mnoha projektech v zahraničí (Mongolsko, Burkina Faso, Namibie, Maroko). Vypracoval teorii Českého kráteru a je také autorem Rajlichovy hypotézy, která je s problematikou Českého kráteru úzce spjata. |
„Ráno přijdu do práce, zapnu počítač, vytáhnu zásuvky s kameny a beru jeden vzorek po druhém. Je to práce na měsíce, ale díky tomu mám alespoň přehled, co všechno ve sbírce máme,“ podotýká.
Nové kameny pro muzeum obstarává převážně vlastním sběrem na lokalitách nebo na mineralogických burzách, které loni začal také sám pořádat. Naposledy dokázali letos v březnu prodejci a vystavovatelé přilákat desítky lidí a naplnit tak velký sál českobudějovické Gerbery.
„Lidi to táhne asi i kvůli tomu, že se jedná o drahé věci. Velkou roli také hraje to, že v muzeu kolikrát takové kameny ani nejsou, takže je to jedna z mála příležitostí, kde zajímavé vzorky vidět,“ myslí si Rajlich a dodává, že za jeho mládí burzy fungovaly spíše jako setkání sběratelů, na kterých si různé nerosty vyměňovali. S jejich prodejem se začalo až v pozdějších letech.
Od té doby však cena některých minerálů vylétla do astronomických výšek, což je dáno mimo jiné i jejich těžkou dostupností. „Třeba za nerosty z Alp nebo Pákistánu se mnohdy platí i v desítkách tisíc dolarů za kus a to platí i o vybraných kamenech z Českého Cínovce. Vzorky do muzejní expozice tak musím pečlivě vybírat. Většinou je získávám přes prodejce, kteří je shánějí po celém světě,“ líčí.
Ačkoliv by si leckdo mohl myslet, že muž jeho povolání bude mít doma impozantní sbírku minerálů z celého světa, opak je pravdou. „Kdysi jsem ji měl, ale zbytky, co mi zůstaly, jsem věnoval muzeu. Za minulého režimu navíc nebylo vhodné, aby kurátor výstavy měl svou soukromou sbírku. Mohl by upadnout v podezření, že si lepší kusy schovává pro sebe, a ne pro výstavu,“ vypráví Rajlich.
„Někteří lidé si myslí, že na kopání vltavínů zbohatnou“
S profesí geologa je úzce svázané také cestování po světě. V loňském roce se například podíval do Namibie, kde se nacházejí největší křemenné krystaly na světě, které měří na výšku až dvanáct metrů.
„Jsou opravdu impozantní. Jenom pro ilustraci, největší podobný krystal nalezený v Česku měří ‚pouhých‘ šedesát centimetrů,“ nabízí srovnání Rajlich, který se pracovně podíval třeba i do Maroka, Mongolska nebo do středoafrického státu Burkina Faso, kde pracoval jako geolog společnosti těžící zlato.
Největší zážitek má ale z jedné marocké jeskyně v oblasti, kde se těžila olověná ruda. „Právě v jedné z jeskyní jsme objevili vzácný wulfenit, což je minerál obsahující molybden, a ten doslova obsypával všechny její stěny. Tam jsem zažil opravdový ráj,“ vybavuje si jednu z návštěv afrického kontinentu.
Ačkoliv se narodil v Praze, kde žil první rok svého života, v jižních Čechách se cítí jako doma. „Navíc mě tu z profesního pohledu drží pestrá škála zajímavých geologických jevů a nalezišť. Jsou tu slušná ložiska barevných kovů, u Písku se dají najít vzácné pegmatitické nerosty a významné jsou také lokality se zkamenělými dřevy. Ale největším lákadlem jsou samozřejmě vltavíny,“ zmiňuje Rajlich fenomén jihočeské geologie.
V pravém smyslu slova se jedná o tektit, což je přetavená hornina vzniklá dopadem meteoritu, přesto v posledních letech mezi sběrateli kamenů nejen na jihu Čech způsobila drobná zelená sklíčka s typicky zvrásněným povrchem hotový poprask.
Podle Rajlicha za to může především obrovská medializace a svým dílem k jejich oblibě přispěl i film Dana Wlodarczyka Zloději zelených koní natočený podle stejnojmenné předlohy Jiřího Hájíčka.
Důvodem je také jejich rostoucí tržní cena, kdy se hodnota kvalitních besednických kusů pohybuje běžně nad hranicí tisícikoruny za gram. „Někteří lidé si myslí, že na jejich sběru nebo kopání mohou ještě v dnešní době zbohatnout. Dříve o to skoro nikdo neměl zájem a bylo úplně normální, že zemědělci při kopání brambor nalezené velké vltavíny odhazovali pryč. Prostě je zajímaly jenom plodiny, a ne nějaké kameny,“ říká se smíchem Rajlich.
Teorie Českého kráteru
Do povědomí mezi svými kolegy se Rajlich zapsal především teorií Českého kráteru, která podle něho vysvětluje, proč může zdánlivě česká kotlina připomínat otisk dopadu meteoritu.
„Vnitřní kráter má průměr asi 300 kilometrů a vznikl dopadem velkého tělesa v době asi před dvěma miliardami let. Díky pozdějšímu vrásnění nám tak vyrostla pohoří v pohraničních oblastech Čech,“ popisuje svůj pohled na vznik kotliny.
Právě kvůli této práci ale získal i spoustu odpůrců, kterým už podle svých slov nemá ani sílu oponovat. „Diskuse nás přesvědčila o tom, že nás o ničem nepřesvědčila, takže jdu podle intuice a razím cestu, kterou považuji za správnou. Vidím, že odpůrci nemají proti této teorii argumenty, takže se tím ani neznepokojuji,“ zůstává v klidu Rajlich.
