Trenérka se svým devítiletým hřebcem Santana zřejmě jako jediná Jihočeška jezdí těžký stupeň obtížnosti zvaný T. Po něm následuje TT, kam by se Civišová jednou ráda propracovala.
Jako pětiletá holka otravovala babičku, aby ji nechala jezdit na ponících na budějovickém hlavním náměstí. "Babička chodila na trh a mě a sestru brala s sebou. Když viděla, že bychom na ponících jezdily celé dopoledne, řekla dost. A zařídila mně i sestře jízdy v Haklových Dvorech," vzpomíná dnes 24letá trenérka drezury.
Na licenci musela kvůli svému mládí čekat
Složila zkoušky základního výcviku, když jí ještě nebylo 12 let, a na licenci musela rok čekat. Dočkala se. Pak už sklízela úspěchy v parkurových soutěžích. Skákání přes překážky ji ale rychle pustilo.
"Měla jsem velkého koně, který nemohl moc skákat, protože ho pak bolely nohy. Takže jsem s ním přešla na drezuru a chodil vysoké úrovně ST a T. Díky němu mě klasická drezura začala bavit a parkury jsem přenechala ségře," usmívá se tmavovlasá jezdkyně, která drezuruje koně v Doudlebech a spadá do jezdeckého klubu Falea. Mimoto jezdí i na Vondrov, kde také trénuje drezuru a pomáhá s poslušností koní.
Klidný a vyrovnaný kůň je základem úspěchu
Než vyvede tmavě hnědého hřebce ze stáje v Doudlebech na jízdárnu, pečlivě ho vykartáčuje. Oldenburský kůň určený ke sportu se narodil v Čechách. Pro drezuru si ho Civišová sama vybrala. "Je důležité, aby byl kůň klidný a nelekal se. Když je klidný a vyrovnaný, je tam možnost, že se vypracuje do těžkých stupňů obtížnosti, což jsou ST, T. Vyrovnanost se u koně nedá naučit, s tím se musí narodit. Kůň musí mít potenciál a musí být ochotný pracovat. Hodně koní se do úrovně T nedostává," popisuje.
Koně trénuje tak hodinu denně. "V týdnu je beru i na vyjížďky nebo je nechám volně běhat na lonži, kde uvolní svaly, protože jsou bez zátěže. Můj hřebec mi to pak vrací při soutěžích, vždycky na něm vidím, že se těší a že sklidíme úspěch," přibližuje Civišová. Dodává, že drezura je estetický sport. Kůň se nepobízí slovy, ale k jednotlivým cvikům se používají ruce, nohy a sed. Čím je kůň tmavší, tím je to lepší.
Na jízdárně, která je vyplněná pískem smíchaným s vláknem, se hřebec s velkou elegancí prochází. "Napřed musíme pokrokovat, aby se kyselina mléčná dostala do kloubů. Když koně ovládáte, mělo by to vypadat, že v podstatě nic nedělá. Jako byste s ním splynuli," přibližuje trenérka, když už zahřátý hřebec překládá kopyta a ukazuje i takzvanou piafu, jeden z nejobtížnějších kousků.
Civišová je koním naprosto oddaná. "Věnuji jim veškerý čas, tady v Doudlebech se staráme o koně spolu se sestrou. Všechno si děláme sami - češeme, trénujeme, čistíme," ukazuje na stáj s 24 koňmi žena.
