„Byla to rána. Zrovna se nám začalo dařit. Dostali jsme dvoupokojový byt ve Velešíně a nejmladší Karolínka, která po těžkém porodu trpí Downovým syndromem a srdeční poruchou, se začala zlepšovat. Tohle jsme opravdu nečekali,“ vzpomíná Petr Blumbritt, který poslední roky pracoval jako stavební dělník.
Od smrti milované ženy nabral jeho život docela jiné obrátky. Prakticky ze dne na den se stal mužem v domácnosti.
„Vlastně už od ledna, kdy zůstala manželka v nemocnici. Starosti kolem školy, nákupy, vaření. Po pohřbu ještě blázinec s úřady. Vyřizování vdovského důchodu, sirotčích, stohy úředních dokumentů. O mateřskou jsme přišli. Nejstarší Patrik je můj nevlastní, žena ho měla z prvního manželství. Alimenty nedostával, zařídil jsem si na něj pěstounství. S Karolínkou musím jezdit do motolské nemocnice na prohlídky. A když mám večer trochu klidu, myslím na Marušku, jak mi tady strašně chybí,“ svěřuje se muž.
Jsou dvě hodiny odpoledne, větší děti se vracejí ze školy. Byt je rozdělený na tři části. Kuchyně a dvě ložnice. Jedna pro tři kluky, druhá pro čtyři děvčata. Nejstarší budou brzy vycházet, v učení už je Patrik.
Na sporáku se přihřívá hrnec s obědem, dnes je jídlo chudší. Brambory s cibulkou, těstovinami a mletou paprikou. Podle otce rakouské lidové jídlo, které se naučil od rodičů v pohraničí. Děti si postupně nandavají na talíře, patnáctiletá Kristýna nabízí vlastnoručně vytvořený jablkový závin.
„Vařím každý den, dětem chutná víc doma než ve školní jídelně. Hlavně dělám klasická česká jídla,“ ukazuje hlava rodiny na velké nádobí. Kromě pokojíků s válendami je tu všechno velké. Od skříní, botníku až po nádobí a vysokou pračku se sušičkou.
Blumbritt má při vší smůle štěstí. Protože měli se ženou děti, jak se říká, jako stupínky, nejstarší z nich tak pomáhají menším. Podílejí se na chodu domácnosti. Kolotoč začíná od pěti, kdy zazvoní u Blumbrittů budík Patrikovi. Dojíždí do Kaplice, kde se učí kuchařem. Další skupina vstává do školy.
Příprava svačin, kontrola tašek, drobné kapesné na den. S Karolínkou má pak čas na nákup a vaření oběda. Pro otce v domácnosti to je docela jiný režim než před rokem, kdy odjížděl i na týden za prací až na druhý konec republiky.
„Tak velkou rodinu jsme neplánovali, děti přišly na svět postupně. Potraty neuznávám. Musíme si všichni pomáhat. Oblečení žehlí nejstarší patnáctiletá dcera, to je jediné, co nesvedu. Stejně uvažuju, že udělám něco jako jízdní řád, abychom tady neměli chaos. Bez toho to nejde. Zvlášť, když starší děti prožívají pubertu,“ vysvětluje muž v domácnosti, zatímco rozlévá kávu a chová Karolínku.
„Táta vaří bezvadně. Nejvíc mi od něj chutná svíčková,“ chválí jedenáctiletý Matěj. Spolu s nejstarším bratrem Patrikem hrají závodně fotbal. Jednou se třeba dostane do mužstva Barcelony a bude pak rodinu doma podporovat, sní občas školák.
Pro Petra Blumbritta se přitom po neštěstí otevřel ještě další životní obzor. Nikdy předtím se nesetkal s tak velkou solidaritou lidí. Od diecézní charity až po radnici.
„Spřátelil jsem se s místním farářem, je to teď náš rodinný přítel. Na faře má společenství místních dětí, naše tam chodí také. Zpočátku jsem byl ve finanční krizi, protože nechodily peníze. Charita nám vozila obědy. Přijela za mnou s nabídkou pomoci starostka Dolního Dvořiště, kde jsme nedaleko dříve bydleli. Pomáhali nám se zařizováním nábytku. Tady tu pračku se sušičkou jsme koupili díky sbírce od jedné místní firmy. Kamarád mi sem chodí podle potřeby hlídat děti,“ vypočítává Blumbritt.
Muž, který od svých patnácti let vyrůstal mimo domov, má při vší práci také tajný sen. Chtěl by rodině pořídit domek.
„Nějaký starší, který bych si upravil. Umím všechny práce od zednických až po elektrikářské. Dům by měl pokojíky i dílnu, kde bych se mohl trochu odreagovat. Věřím, že když se něco opravdu chce, splní se to. Neštěstí nás semklo. Žít se musí,“ plánuje budoucnost Petr Blumbritt.
